Doba mé školní docházky je už tak strašně dávno, že se vzpomínky na ní tak nějak vytrácejí, zamlžují a přesto se na některé zapomenout nedá.
Chodila jsem na základku v jedné pražské čtvrti, kde základních škol bylo hned několik. Přesto si myslím, že ta naše byla tak trochu jiná. V té době mně ovšem připadalo všechno naprosto normální. Třeba i to, že jsme jako žáčci prvního stupně museli do školy chodit v pracovním plášti. Teda přesněji, my holky měly modré pracovní pláště, kluci nosili tmavé návleky na rukávech u košile. Přesně takové, jaké můžete vidět u úředníků ve filmech pro pamětníky. Není to žádný vtip ani výmysl. Naše maminky by mohly vyprávět, jak musely pro své dcery opatřit pracovní plášť. Ty šikovnější ušily, ty méně šikovné nechaly ušít. Maminky kluků to s návlekama měly podstatně jednodušší.
Tahle šaškárna trvala, tuším, jenom jeden školní rok. V dalším roce už naše školní fotky dokazují, že pokus o přiblížení se školákům v SSSR skončil.
Normální bylo i to, že jsme skládali pionýrský slib, což bylo běžné na všech školách až do roku 1990. Ale my jsme ten slib slavnostně skládali v Muzeu V.I. Lenina v Hybernské ulici (dnešní sídlo ČSSD). Tím okamžikem se pro nás stal pionýrský šátek součástí denního školního oblečení. Každý týden se ve třídě měnila důležitá služba nejen na mytí tabule, ale i na každodenní hlášení učiteli, kdo nemá šátek. Jeho zapomenutí byl větší problém než zapomenutý domácí úkol.
Normální byl i obrovský venkovní bazén v areálu školy, který jsem za celou školní docházku neviděla napuštěný. V zimě jsem to celkem chápala, ale v létě? Vlastně byly prázdniny ...
Normální bylo i to, že se holky v dílnách učily pilovat, hoblovat, zatloukat hřebíky a kluci v pracovní výchově šili z tepláků palcové rukavice. Na to obzvláště rád vzpomíná můj brácha.
Přesto pro nás bylo naše dětství naprosto normální. Byla to vlastně doba bezstarostnosti, her, kamarádství a pionýrský šátek, sliby i pracovní pláště zůstávají úsměvnou vzpomínkou.
Žádné komentáře:
Okomentovat