úterý 27. září 2016

Během chvilky je všechno jinak

V pátek jsme zajeli obdivovat zámek a přilehlý zámecký park v Libochovicích, v sobotu odjel manžel s Barunkou na chatu,mimo jiné i na avizovaný lov myšek. Návnady porušené nebyly, přesto tam v neděli rozmístil mnou nakoupené pastičky. Co kdyby náhodou?
Protože manžel je prduch (vysvětlení pro mladší - pracující důchodce) odjel v pondělí ráno do práce. Dopoledne bylo celkem v pohodě, ale kolem jedné hodiny bylo najednou všechno jinak. Telefonem mně manžel oznámil, že ho záchranka převezla do nemocnice a po vyšetření se ozve. Pravda, už téměř dva měsíce si stěžoval na bolest, vycházející z oblasti krční páteře do míst nad hrudní kostí. U lékaře samozřejmě byl, pro jistotu ho poslal i na EKG, ale všechno bylo v pořádku. Za všechno prý může ne zrovna optimální stav krční páteře. Bolest se občas objevila, většinou však po krátkém čase zmizela.
Tentokrát bylo všechno jinak. V nemocnici zjistili infarkt, a tak následovala okamžitá angioplastika a zavedení stentu. Všechno šlo hodně rychle, naštěstí.
Zatím se zdá, že je všechno v pořádku a já doufám, že to tak i zůstane. Podle lékařů by mohl být do konce týdne zase doma. V životě někdy opravdu stačí jen chvilka a všechno je úplně, ale úplně jinak.


pátek 23. září 2016

Zámek Libochovice

Na dnešní dopoledne jsme si naplánovali návštěvu zámku Libochovice. Přestože počasí se naplánovat nedá, měli jsme štěstí. Od rána svítilo sluníčko, tak jsme vyrazili.
Před samotnou prohlídkou zámku jsme prošli anglický park, který byl původně vybudován jako francouzská zahrada. Postupem doby se stával modernějším anglický styl, a tak i tato zahrada byla na začátku 19.století přebudována na park anglický.




Zámek vybudovaný italským stavitelem Antoniem della Portou patří k nejvýznamnějším raněbarokním stavbám v Čechách. Zámecké interiéry představují slohy od pozdní renesance, přes vrcholné baroko až po styly 19. století. Návštěvníky určitě zaujmou nástěnné tapisérie, porcelán z Číny a Japonska nebo vzácná barokní kachlová kamna zhotovená z modrých a bílých kachlů i nádherné šperkovnice vykládané vzácným dřevem a perletí.



Na nádvoří zámku probíhala i výstava sběratelských panenek. Jde o sbírku paní Chmelařové a její dcery, která je její pokračovatelkou. Jsou zde k vidění panenky různých druhů i velikostí a také panenky rebornované, které jsou od skutečných miminek téměř k nerozeznání. Paní Chmelařová dokáže na zakázku vyrobit rebornovanou panenku i podle fotografie vašeho zlatíčka.
Kromě panenek byly na výstavě k vidění i staré kočárky jak pro panenky, tak pro miminka.
Nádhera, ale to už snad ani není koníček, ale pořádný kůň.


neděle 18. září 2016

Tohle fakt nezvládám

Mám děsnou fóbii z myší, přímo příšernou. Trvá už dlouho, prakticky od dětství. Důvod k tomu nemám, ale tak to prostě je.
Ve čtvrtek jsme přijeli na chatu, počasí bylo ještě nádherné, a tak jsem si uvařilo kafíčko a v altánku s knížkou užívala pěkný den. Občas jsem zaslechla podivný šramot, ale zpočátku jsem tomu moc velkou pozornost nevěnovala. Tušila jsem, že by to mohla nějaká ta myška být, ale co, zahrada je velká, však ona někam zaleze.
V okamžiku, kdy můj muž přinesl kartonovou krabici a začal do ní ukládat brambory a cibuli, kterou mám v igelitové tašce v kuchyni, začala jsem nějakou zradu tušit. Tušení se změnilo v jistotu. Prý tam byly myší hovínka. V tu chvíli jsem začala propadat panice. Ta pořádná následovala téměř okamžitě.
Před televizí na koberci ležela mrtvá myška, vedle ní pár kapek ještě čerstvé krve a naše Barunka se zájmem sledovala jak mrtvou myšku, tak moji vyděšenou reakci. Volala jsem manžela, ať tu myš okamžitě někam vynese. Tohle fakt nečekal ani on.
Je téměř jisté, že to byla Barunčina práce, přece jenom je to teriér.
Večer jsem kolem kamen zase viděla něco přeběhnout. Co asi? Panika byla ukrutná. Vím, že mi ten malý tvor neudělá nic a možná je vyděšenější víc než já, ale představa, že mi přeběhne po peřině nebo polštáři je příšerná. Jak dokážu usnout, abych pořád neposlouchala sebemenší zvuk a nesledovala reakce myšilovky Barunky?
Vyřešil to prášek na spaní. Tu noc bych asi nezaregistrovala ani bandu zlodějů.
Ani následující večery pro mě nebyly moc klidné, ale věřila jsem, že celodenní provoz a pohyb po chatě vystěhuje ty malé potvůrky do zahrady. Bohužel, v pátek večer tam pořád minimálně jedna byla.
Celý víkend nestál za nic. Sledovala jsem, kde se nevítané návštěvnice zase objeví, pozorovala Barču, co očuchává a co pozoruje. Vynervená na maximum kvůli malým myškám.
V neděli jsme odjeli domů hned po obědě, jak já byla šťastná! Příští víkend nejedu, nakoupím pastičky a pošlu manžela na lov.

pondělí 12. září 2016

Prázdninové čtení

Přes léto jsem přečetla celkem dost zajímavých knížek, mezi jinými i třídílnou rodinnou ságu od Sofie Caspari. Autorka se narodila v roce 1972, často cestovala do Střední a Jižní Ameriky, kde žije i část jejího příbuzenstva a i proto jsou jí tato místa, tradice a zvyky dobřé známé.
První díl třídílné rodinné ságy se jmenuje V zemi korálového stromu.Seznámíme se s hrdinkami trilogie při plavbě z Německa do Buenos Aires v roce 1863. Dvě mladé ženy cestují za svými manžely, kteří se do těchto končin vydali již dříve, aby zde našli nový domov v naději na lepší budoucnost než ta, která by je čekala v Německu. Román vypráví o těžkých začátcích německých přistěhovalců, kterých bylo v Buenos Aires poměrně hodně. Osudy obou hrdinek se během vyprávění propojují, zažijeme s nimi mnohá zklamání, životní dramata, ale i radosti. Nechybí napětí ani romantika, rozhodně však nejde o nějaký slaďák. Kniha má přes 500 stran, přesto jsem jí přečetla za pár večerů.
Druhé pokračování má název Laguna plameňáků. Jsme v Argentině roku 1876. Sledujeme osudy rodin z prvního dílu i dalších postav, které také přicestovaly z Německa a jejich cesty se vzájemně prolínají. Těžký život, vystřízlivění ze snu o skvělé budoucnosti, kterou jim zprostředkovatelé v Německu slibovali spolu s pozemky, pochopitelně draze zaplacenou. Ovšem ne všichni prožívají zklamání, některým rodinám se skutečně podařilo zvrátit osud a v Americe se jim opravdu daří. Děj románu se neodehrává pouze v uzavřené komunitě, a tak se seznamujeme se životem, způsoby a zvyky v této daleké zemi. I tento díl je velmi čtivý, ani se vám nechce knihu odkládat.
V knihovně mám objednaný třetí díl ságy Píseň vodopádu. Moc se těším. Na internetu v databázi knih jsou opět skvělé komentáře.


pondělí 5. září 2016

Blbá nálada, ale proč?

Znáte to také? Ráno se probudíte a už víte, že je něco špatně. Včerejší neděle pro mě byla ve znamení blbé nálady. Sluníčko svítilo, den jako malovaný a přesto jsem už od rána byla bez nálady, naštvaná snad na celý svět. Nebyla to nervozita ani nějaká předtucha něčeho nepříjemného, prostě jsem byla otrávená jak malajský šíp. Na všechno, na všechny a naprosto bezdůvodně.
Dopoledne jsem zašla za kamarádkou podívat se na jejího desetiměsíčního vnoučka Honzíka. Roztomilý, dobře naladěný a spokojený klouček, přesně takový, jak to většinou v tomto věku u dětí funguje. Blbá nálada najednou zmizela a já se těšila z jeho přítomnosti. Jeho žvatlání, nádherný dětský smích a radost ze života byla nakažlivá. Bohužel ne na dlouho, ale díky i za tu krátkou chvilku.
Odpoledne jsme se z chaty vrátili domů a ta chandra přijela se mnou. Naštěstí je tady blog. Zasedla jsem k počítači a pročítala články blogerů, prohlížela fotky, recepty, nápady a návody a ono to pomohlo. Díky vám a vašim blogům neměla ta blbá nálada téměř žádnou šanci i když dost značnou část neděle mi otrávila celkem pěkně.
Teď jenom doufám, že mám na delší dobu vybráno a pevně tomu věřím.
Ve středu nám s kamarádkou opět začíná divadelní sezona, tak na takové blbosti určitě nebude čas. Čekají na nás Čechovovy Tři sestry ve Stavovském divadle a obě už se moc těšíme.


Na zlepšení nálady fotka mých osázených starých naběraček



čtvrtek 1. září 2016

Umí veverka plavat?

Umí. Vím to. Odpoledne jsem seděla na chatě v altánku, za kterým máme sud na dešťovou vodu. Najednou slyším žblunknutí do vody a za malou chvíli podivné škrábání na stěnu sudu. Docela jsem se lekla a tak jsem šla zjistit, co se stalo. V sudu plavala vyděšená veverka a snažila se chuděra dostat ven. Přiznám se, že jsem v první chvíli byla vyděšená taky. Naštěstí bylo hned vedle sudu plastové umyvadlo, kterým jsem tu nebohou chudinku podebrala. Jakmile ucítila pod nožkama pevnou oporu, okamžitě skočila na první strom a pelášila pryč. Jen doufám, že jí ten mokrý ocas nezabránil v nastoupené cestě do dalšího života.
Veverku jsem samozřejmě nevyfotila, nechtěla se už asi zdržovat, ale naší Barunku ano. Zřejmě také umí plavat, ale raději to nezkoušíme. Každopádně jezírko z bezpečného břehu si oblíbila.
Už také vím, proč je její tlamička občas cítit rybinou. Misku s vodou občas vymění za vodu v jezírku. Možná by jí chutnala rybí polévka, uvidíme na Vánoce ...