Tohle mi nic neříká

Nevím, jak vás, ale mne tyhle novodobé svátky jako Halloween nebo Valentýn, neříkají vůbec nic. Je pravda, že v mém věku už těžko budu slavit svátek zamilovaných, to dá rozum, že? Na Halloweenu se mi líbí pouze tradice zdobení a vyřezávání dýní, které následně zdobí domy, balkony a zahrady. Je to komerce jak hrom, ale rozhodně nikoho neodsuzuji, pokud ho tyto svátky oslovují. Kdybych v tom vyrůstala od mládí, měla bych určitě jiný názor. Já vyrůstala v době svátku MDŽ, který byl tak nějak povinný od dětství až do dospělosti, ale že by mi zrovna takové svátky chyběly, tak to teda fakt ne 😀

Jedno pozitivum pro mne následující svátek má. Stažené aplikace, kam si chodím pro uklidnění a dobrou náladu, nabízejí k malování podle čísel i obrázky s motivem Halloweenu, tak vám některé nabízím. 

Tentokrát to teda nevyšlo

Divadelní představení, na které jsme se docela těšily, bylo fakt dost hororové. Od představení ve Stavovském divadle, bych čekala něco víc. Podle recenze byli diváci předem upozorněni na vulgarismy a silně (alespoň na začátku představení) aromatickou vůni vonných tyčinek. 

Přiznávám, že nejsem puritán, který se při každém sprostém slově křižuje, dokážu některá jadrná slova klidně použít, ale co je moc, to je moc. A tady už to bylo fakt moc, včetně předvádění soulože s židlí nebo pohovkou. 

Představení nemá přestávku, má tři dějství a po každém je jen krátká pauza. Tuším, proč asi, hrát před prázdným hledištěm není zrovna to, po čem herci touží. Vzhledem k tomu, že jsme seděly docela na kraji v první řadě, po druhém dějství jsme v pauze odešly. Rozhodně jsme nebyly samy. To jen tak, kdybyste se  rozhodovali, zda na toto představení jít nebo nejít.  Název hry vidíte na vstupu do divadla. 

Divadlo samotné je nádherné.

Velká samota

Od této autorky jsem kdysi četla skvělý román Slavík, a proto jsem v knihovně po této knize bez rozmýšlení sáhla. A byla to skvělá volba. 

Kristin Hannahová   Velká samota 

Rok 1974. Ernst Allbrigt se vrací z bojů ve Vietnamu jako úplně jiný člověk. Je neklidný, popudlivý, trpí  nočními můrami, pro svoji povahu si nedokáže udržet žádnou práci. Když mu do klína spadne chata na Aljašce, kterou mu odkázal jeho přítel, rozhodne se tam přestěhovat s celou rodinou a začít nový život. 

Divoká, krásná a nezávislá země se jim má stát novým domovem. I jejich třináctiletá dcera Leni věří, že nový začátek v nové zemi zklidní bouřlivý vztah jejích rodičů a jejich život nabere nový směr. 

Tvrdá a nesmiřitelná příroda, okolní divočina, společenství drsných a silných mužů a ještě silnějších žen, to je prostředí, ve kterém se příběh odehrává. 

Příběh o neskutečné lásce, přátelství, nenávisti, o každodenním boji s divokou přírodou, o přežití. 

O prostředí, zajímavých místech Aljašky a drsném životě v tamních podmínkách a o způsobu, jak místní lidé zvládají a překonávají těžké podmínky, zvláště v zimním období, to všechno se v románu dočtete. 

Krásné, emotivní, smutné. Můžu doporučit. 

 

Krásné barvy podzimu

 Ještě tenhle víkend jsme byli na chatě, takže procházka lesem nesměla chybět. A že se bylo na co dívat. Podzim úžasně maluje svými nezaměnitelnými barvami, tak jsem samozřejmě pár fotek také udělala. Hlásím se s nimi do výzvy na blogu Járy. 

Tentokrát vás zavedu do Libně

 Libeň je jednou z městských částí Prahy, která má také určitě co nabídnout. V jejím středu, nedaleko Thomayerových sadů je nádherný rokokový zámeček. Patří Městskému úřadu Prahy 8 a slouží k významným událostem jako jsou svatby, vítání občánků, výstavy a jiné kulturní akce. Zámeček je nejoblíbenější svatební síní v Praze. 

Jen několik metrů za zámečkem jsou Thomayerovy sady a v nich se nachází Velký mlýn, kulturní středisko s restaurací, knihovnou a příjemným posezením uvnitř i venku. 

Příjemnou procházkou kolem malé říčky Rokytky jsem došla k libeňskému přístavu. Cesty jsou tady krásně upravené pro pěší i pro cyklisty a bylo znát, že jsou hojně využívané zvlášť, když je tak pěkné počasí, jako bylo v posledních dnech. Potkáte tu spoustu lidí, především hodně maminek s kočárky, pejskařů se svými mazlíčky, cyklistů a mnoho dalších jen tak na procházce příjemným místem. 

Kapesníky

Dneska to nebude ani o procházkách, ani o vaření, o přečtených knihách nebo o divadle. Dneska to bude tak trochu úplně obyčejná věc jako je kapesník. 

Papírové kapesníky používají snad úplně všichni. Staly se součástí každé kabelky, a to dámské i pánské, batohu, nechybí v kapsách kabátů, bund, vest a svetrů. Jsou s námi prostě všude. 

Nedávno jsem si vzpomněla na dobu látkových kapesníků, které možná ti mladší už ani nebudou znát. Používají se výjimečně, ty papírové je plně nahradily a s jejich údržbou nejsou žádné starosti. Látkový kapesník se po použití musel totiž nejdříve vyvařit, poté vyprat a nakonec ještě vyžehlit. V období chřipek a nachlazení teda fakt nic moc. 

A ještě něco z historie kapesníků. Číňané si věděli rady snad za všech okolností. Porcelán, hedvábí, střelný prach, papír a kapesník. Nejprve se objevily na hlavách soch z dynastie Čou ozdobné látky, které sloužily k ochraně soch před sluncem. 

Možná si někteří z vás vzpomenou, když jim jako malým dětem dávala maminka na hlavu kapesník, právě kvůli sluníčku. V každém rohu kapesníku se udělal uzel, aby "klobouček" na hlavě pěkně držel. 

Římané začali kapesník používat na utírání potu, mnohem později ho, hlavně ve Francii a Anglii, používaly ženy na otírání slz.  

Na konci 17. století byl v západní Evropě už běžnou součástí oblečení mužů i žen. Používal se třeba i k mávání při loučení nebo při seznamování, kdy dámě náhle kapesníček upadl. 

Později se staly kapesník a kravata ve stejné barvě součástí elegantního pánského oblečení. I dnes má správný gentleman v kapse saka vhodný kapesníček.

Ještě pořád se látkové kapesníky vyrábějí v různých velikostech, a to pro muže, ženy i děti. 

Jó, abych nezapomněla. Uzel na kapesníku si dělal člověk, který nechtěl na něco zapomenout. Většinou ale stejně zapomněl, proč si vlastně ten uzel udělal. 

 

Malá karlínská procházka

 Současné krásné počasí láká k procházkám nejen těm lesním, ale i po městě. Měla jsem namířeno do Karlína, který nemám daleko, k návštěvě karlínského kostela. Kostel sv. Cyrila a Metoděje patří k největším církevním stavbám 19. století v Čechách. Je postaven ve stylu pozdně románské baziliky a byl to projekt Katolické jednoty v Praze, která na něj uspořádala sbírku. Do té přispěl i císař Ferdinand I. Dobrotivý a císařovna Karolína, po níž byla nově vznikající čtvrť pojmenována. Celá stavba kostela trvala 9 let. 

Prošla jsem se karlínskými ulicemi a domů jsem se vracela Žižkovským tunelem, který spojuje Žižkov s Karlínem, je dlouhý 303 metrů. 

V minulosti byl pro pěší obávaným místem, protože byl vyhledávaným místem zlodějů, úchylů a později i feťáků. Osvětlení bylo tenkrát prachbídné a osamělý chodec si tuto cestu mnohdy raději rozmyslel. V současné době je tunel po rekonstrukci, dobře osvětlený a slouží pro pěší i jako cyklostezka. 

Nápis NEBOJ z karlínské strany mě hodně pobavil. Je určen pro všechny, kteří by snad ještě dnes měli obavu do tunelu vstoupit. 

                                                                                                                   

   

 

Čas dýní

 Čas dýní je tady a jsou všude, kam se podíváš. Tentokrát to nebude o vaření, ale tak trochu o mém tvoření. Podzimní výzdobu mám jen malou ani jsem ještě nedala věnec na dveře, ale protože mnohé blogerky už tvoří dýně z různých materiálů, chtěla jsem si to také vyzkoušet. Materiálů na jejich výrobu se nabízí hodně, od starých svetrů a triček až třeba po ty háčkované. Já jsem zvolila dětská trička, která kupuji za 10,- Kč v jednom mimi bazárku. 

Sluníčko láká k procházkám

Září už je za námi, školáci mají za sebou první měsíc školních povinností a krásné slunečné počasí evokuje dobu prázdnin. Vzpomínám na začátek září před padesáti roky, měli jsme s manželem svatbu a ten den byl tenkrát také nádherný. Jasně, svatební den většinou pro nevěstu nádherný bývá, ale mám teď  na mysli počasí. Celý den bylo neuvěřitelné teplo a náš den se po obřadu a obědě odehrával na zahradě mých prarodičů až do pozdních hodin. 

Letošní konec léta a začátek podzimu je ale neobyčejně pěkný, a to v řadě několika dní za sebou. Na meteorologických stanicích padá jeden rekord za druhým a já se přiznám, že tohle počasí by mně  vyhovovalo po celý rok. Bohužel to tak nebude, tak se snažím využít situaci na maximum. Přednost mají samozřejmě procházky, tak vám opět nabídnu pár fotek. 

Začneme, jak jinak, opět u koní. 

Jeden fešák si právě dopřává něco k obědu 

 

zatímco kobylka si potřebuje protáhnout tělo 

Pár fotek z lesní cesty 

cesta úvozem 

a nakonec blížící se známky podzimu