Nedočkavě vyhlížím jaro

 Každý rok se na jaro moc těším, ale letos ho vyhlížím opravdu nedočkavě. Nějak mi chybí energie a nebaví mě vůbec nic. Před malou chvilkou se mi ale nálada zvedla, a to, když jsem si přečetla příspěvek od Jiřinky z Nerátek, na kterou myslím každý den.

Počasí na náladě asi nikomu nepřidá, u nás stále šedivo a na některých místech ještě zmrazky, na kterých to v minulých dnech pěkně klouzalo. Včera při venčení Barči upadl můj muž a já byla šťastná, že byl pád bez následků. Koncem února ho čeká operace páteře a jakýkoli úraz by operaci opět odložil. Jeho lednový termín byl nemocnicí zrušený a další odložení by na psychice nepřidalo ani jednomu z nás. 

Možná i to je důvod mé nenálady, a proto hledám nějakou činnost, která mě zabaví. 

Na internetu jsem objevila krásné věnečky z odličovacích tamponů, tak jsem se do jednoho také pustila. Je to docela rychlovka, za chvíli bylo hotovo. 

Občas si na tabletu kreslím podle čísel, je to taková pohodová, uklidňující činnost a obrázků je k dispozici opravdu hodně. Mám na tabletu stažené nějaké aplikace, tak pokud je chuť, můžu tvořit.

Péče o mazlíčky

Když jsem byla malá holka bylo v našem okolí jen málo psů. Nebylo zvykem mít doma pejska, jen málo spolužáků mělo doma kočku, křečka nebo rybičky. Pes patřil spíš na venkov k baráku, ale do pražského bytu ne. Až později se situace začala měnit a v sedmdesátých letech se pejsci stávali součástí rodiny a začalo se o nich mluvit jako o domácích mazlíčcích. Objevovaly se různé rasy a mezi hodně oblíbené patřili například pudlíci. Pro ty byla péče o jejich kudrnatou srst nutností, koupání a střihání bylo naprosto běžné. Střiháním se většinou zabývaly ženy ve svých domácnostech nebo přišly po domluvě k vám domů.

S tím jak rostl zájem o pejsky, začaly se objevovat i větší možnosti pro jejich úpravu. Koupání, střihání, úprava drápků a uší. 

Máme už třetí fenku, takže i my využíváme tuhle možnost a jsme za naší Martinu  "psí kadeřnici" moc rádi. Barču můžeme doma vykoupat a druhý den jdeme na střihání. Ne všude vám domácí koupání umožní, vždyť i za vykoupání musíte přece platit. 

Nedávno u nás otevřeli nový Pet haus, welness salon pro psy. To je vlastně důvodem pro napsání tohoto příspěvku. Fakt jsem se nestačila divit, za co všechno jsou majitelé mazlíčků ochotni zaplatit.

Tady můžete svým mazlíčkům dopřát vířivku, aromaterapii (na výběr 6 vůní), bahenní zábal, ozonoterapii nebo třeba barvení. Každá terapie trvá 20 minut a mohou vám zajistit i dog taxi v ceně 500 - 1000 Kč dle vzdálenosti od salonu. To by teda babiččin Lumpík koukal. 

To už je na mě fakt moc. 

Cestování s Ladislavem Ziburou

 Cestopisy tohoto autora, spisovatele a cestovatele jsem přečetla všechny. S ním se dostanete do míst, kam noha běžného smrtelníka pravděpodobně nikdy nevkročí. Ne snad proto, že by tam nemohl, ale nejezdí tam žádná cestovka, jíte celkem nepravidelně a velmi skromně, ráno nevíte, kde budete večer spát, ale hotel to rozhodně nebude. A hlavně, celou cestu musíte zvládnout po svých. Problémem bývá i jednoduchá domluva, například v čínských provinciích se domluvíte pouze rukama, ale jak autor píše, dá se to. 

Zibura Ladislav  Pěšky mezi buddhisty a komunisty

Autor o své cestě

Myšlenka ujít stovky kilometrů (1500) pěšky napříč chudým a neprobádaným Nepálem a nevyzpytatelnou Čínou se totiž pohybuje na hranici mezi zajímavou expedicí a naprostým bláznovstvím. Vyrazit na cestu v rozpadajících se botách, bez jakékoli přípravy, funkční pláštěnky či stanu a pořádného slovníku, pak tuto hranici ještě posouvá. A přesto to šlo. 

Ono totiž jde všechno na světě, když je člověk pro svou myšlenku dostatečně odhodlaný a není na ni sám. Já na svou cestu nebyl sám ani jediný den.

Mnohokrát jsem si ověřil, že existuje vtip, který dokáže rozesmát člověka i v té nejzoufalejší situaci. Je to vtip o morčátku, pravda trochu černý humor, ale při těch situacích na cestách se až tak černý nezdá. 

"Včera jsme pohřbili morčátko."

"Ježíši, to je mi líto. A kdy umřelo?"

"Myslím, že někdy dneska nad ránem."

Recept na sádlové rohlíky

Přišlo mi několik dotazů na recept na sádlové rohlíky, tak ho všem zájemcům posílám. Musím říct, že jsou opravdu skvělé, včera manžel pekl další várku, protože se ohlásil syn a chtěl donést domů na ochutnání. Rohlíky mizí hodně rychle, ale v mikrotenovém sáčku vydrží a jsou dobré i další den. 

Sádlové rohlíky 

500 g hladké mouky

130-150 ml vlažné vody

100 ml vlažného mléka

1/2 kostičky droždí

l lžička (plná) cukru krupice

1,5 lžičky soli

50 g sádla

Všechny suroviny dáme do mísy, vypracujeme těsto, přikryjeme utěrkou a necháme hodinu kynout. 

Po vykynutí uděláme z těsta váleček, který rozdělíme na 8-10 dílů. Z každého dílu vytvarujeme trojúhelník a smotáme do tvaru rohlíků. Rohlíky přendáme na plech, na pečící papír a necháme pod utěrkou kynout ještě 30 minut. Vykynuté rohlíky postříkáme vodou z rozprašovače a posypeme podle chuti solí, kmínem nebo mákem. Pečeme na 230° C 15 minut. 

Mám šikovného manžela

 O tom, že nejsem nijak zvlášť skvělá pekařka a cukrářka, to z mého blogu určitě víte, ale mám šikovného muže. Dneska se pustil do pečení rohlíků a jsou skvělé 

Jsou pečené ze sádla a výborné jsou i samotné. Já vám k nim ale nabídnu pochoutkový retro salát, který byl kdysi velmi oblíbený a jeho příprava moc práce nedá. 

Pochoutkový salát 

400 g šunkového salámu

150 g sterilovaných okurek 

 50 g sterilovaného hrášku

200 g majonézy 

1 menší cibule 

1-2 lžíce plnotučné hořčice 

1 lžíce worcesteru

1 lžička cukru krupice

ocet, sůl, pepř 

Salám a okurky nakrájíme na tenké nudličky. Do mísy dáme okurky, hrášek a jemně nakrájenou cibuli, přidáme worcester, hořčici, ocet, cukr a pepř. Nakonec vmícháme salám a majonézu a podle chuti můžeme přisolit. Necháme v lednici odležet.