Barevný podzim

Na barevný podzim, který právě začíná jsem se opravdu moc těšila. Pokud se k tomu přidá nádherné počasí babího léta, které právě zažíváme, je to prostě paráda. Mlhavý a deštivý podzim ráda nemám, je to pro mě čas tak trochu depresivní, ale tohle je jiná. 

Těším se na chatu, kam se chystáme a snad dojde i na procházku lesem a možná i na nějaké houby, které sbíráme rádi a rádi je i konzumujeme. Uvidíme, co nás v příštím týdnu čeká.

Doma jsem si udělala podzimní výzdobu, není toho moc, ale mám z ní radost. Velké látkové dýně jsem před dvěma roky vyhrála na blogu babilenky a ráda je používám a doufám, že ještě nějaký ten rok používat budu. Všem přeji krásné babí léto a opatrujte se. 

Chybička se vloudila

Pro člověka v důchodovém věku, který má na blogu celkem dost virtuálních přátel a navštěvuje je každý den, to není chybička, ale docela nepříjemná chyba. Mám na svém blogu některé z nich a jejich nové příspěvky se mi ihned zobrazují. Teda zobrazovaly, teď mám poslední váš příspěvek uvedený před šesti dny, a to je dost dlouhá doba, protože většina z nás uveřejňuje příspěvky daleko častěji. 

Doufám, že náprava přijde brzy. Nejen, že všechny příspěvky čtu ráda, ale vzhledem k tomu, že je mezi námi dost starších a pokročilých, mám strach, zda na někoho neskočil nějaký moribundus a všechny výpadky jsou  pouze v chybném systému. Vím, že to trápí i ostatní a tak jen doufám, že problém bude řešen a brzo vyřešen. Všechny moc zdravím 

Malý střípek z MHD

Jízda MHD je teď po Praze docela dobrodružství, co jezdilo včera, dneska už není pravda. I takový docela ostřílený Pražák jako já, má občas problém se zorientovat a dostat se tam, kam právě potřebuje. 

Možná i proto, jsem zažila tuto situaci, která mě fakt hodně pobavila. Naproti přes uličku seděl starší muž, v ruce mobil a já pořád slyšela nějaké pokyny. A fakt, že jo. Když jsem slyšela: pokračujte rovně a po 250 metrech zabočte vpravo, měla jsem jasno. On vážně sledoval tramvajáka, jestli po těch kolejích jede tam, kam má. To prostě nevymyslíš. Pro dnešek všechno, jen jsem vás chtěla trochu pobavit. 

A zase něco z knihovny

Tentokrát vám představím knihu autorky Kristin Hannahové, od které jste už možná četli nádherné romány Slavík, Velká samota nebo třeba Čtyři vichry. 

Hannahová Kristin   Ženy 

Tahle kniha, to bylo hodně těžké čtení. Po několika prvních kapitolách jsem ji na chvíli musela odložit, bylo to emočně dost náročné, tvrdé, ale na druhou stranu krásné čtení. Možná téma ne úplně pro všechny a i přes  těžké téma možná spíš pro ženy. 

Příběh se odehrává v době války ve Vietnamu. Hlavní postava Frankie pochází z rodiny z vyšší společenské třídy, která se po smrti milovaného bratra rozhodne narukovat do této šílené války jako zdravotní sestra. Rodiče na svého syna byli velice hrdí, ale s odchodem dcery nesouhlasí, a to nejen proto, kam odchází, ale proto, že je žena a o ženách ve vietnamské válce se nemluví.

Příjezd do válečného prostředí, těžké začátky, neskutečně tvrdé podmínky, nekonečné služby a děsivá zranění na obou stranách. Přesto tady Frankie nachází dvě přítelkyně a kamarádky Barb a Ethel, které si pomáhají nejen ve válečné zóně, ale po celý život i po návratu domů. 

Po návratu z válečné vřavy se z tiché, mírné a poslušné dívky stala úplně jiná žena. 

Její rodiče ji nevítají jako hrdinku, naopak se za její účast ve válce stydí. O tom se nemluví, pro mnohé platí, že ženy ve Vietnamu nebyly. 

Více se dozvíte, jak po návratu veteráni bojovali s vážnými problémy, jak se s nimi Amerika vypořádala a uděláte si obrázek o společnosti i vládě té doby. 

Doporučuji, tahle autorka prostě umí. 

V lese

 Přestože jsme každou chvíli na chatě, lesů je kolem nás dost, tak by se mohlo zdát, že jsem tam celkem často. Ale pravda je jiná. Díky letošním vedrům se mi nikam nechtělo. Ať zamířím na kteroukoliv stranu, vždy musím do kopce. Ve vysokých teplotách a v mém vyšším věku už je to tak trochu hazard a na obláček se mi ještě nechce.

Ve čtvrtek nebylo až takové vedro, a tak jsem vymyslela plán. Můj muž mi pořád sliboval, jak po operaci zase začneme chodit a jezdit na výlety, ale skutek utek. Jak se říká, slibem nezarmoutíš. 

Chtěla jsem ho konečně do toho lesa vytáhnout a tak jsem to vymyslela tak, že jsme autem vyjeli do největšího kopce, zaparkovali u lesa a udělali jsme hodinový okruh. Bylo to moc fajn, spokojeně se tvářil i muž. Teď jen doufám, že si takovou procházku párkrát zopakujeme, třeba i jiným směrem.

Návštěva u koní nesměla chybět, tentokrát jako tečka na závěr.