Jak mi to táta nandal

Čím více roky přibývají, tím více trpí i moje paměť. Domů ještě trefím, to zase ano, ale občas zapomínám. Hlavně jména třeba sousedů, kteří s námi v našem paneláku bydlí už téměř čtyřicet let. Vím, že mají dvě děti, jedno vnouče, jednoho pudla, jsou z druhého patra i jaké mají auto, ale na jejich jméno si ne a ne vzpomenout. 

Od té doby, kdy se mobilní  telefony staly neodmyslitelnou součástí našich životů, jsem vypustila i telefonní čísla. Proč trápit hlavu, když stačí pouze kliknout na jméno a volaného mám na uchu. Občas mě zaskočí i nečekaný dotaz na moje vlastní telefonní číslo, a proto ho mám pro jistotu uložené v seznamu.

Když jsem byla minulý týden za svým tátou, tak si postěžoval, že ho nějak trápí paměť. Já už jsem úplně blbej, zapomínám a to mi štve. Ale čísla, ty mi ještě jdou, pravil. 

V momentě na mě vysypal čísla telefonů jeho (přímá linka a mobil), moje, mého manžela, naší dcery, mého bratra a jeho manželky. Zůstala jsem doslova s hubou dokořán a s jednoznačným přesvědčením, že po něm teda rozhodně nejsem. 

Podotýkám, že kromě čísel zvládá nákupy, úklid, naučil se vařit i knedlíky, upeče bábovku i vánočku. Tu jsem třeba já za celý svůj život neupekla ani jednou, chce to totiž kynuté těsto. 

Jó, abych nezapomněla. Tátovi bylo v lednu 92 let.

Tati jsi fakt frajer!

                                         

 

Není jaro jako jaro

Březen za kamna vlezem, duben ještě tam budem. Známé pranostiky, které samy o sobě říkají, že ještě ani v dubnu nemusí být pěkné, teplé, jarní počasí. Pár dnů bylo sice krásně, ale podle předpovědi meteorologů může ještě někde napadnout sníh. Určitě nijak dlouho nevydrží, ale přece. Jako holka si vzpomínám, že napadl sníh i ráno 1. května, ale kolem poledne o něm už nebylo ani památky. 

Chci vám ukázat dvě fotografie ze stejného místa, ve stejnou dobu, ale rok po sobě. 

První fotka je z loňského 1. dubna a druhou mi v sobotu ráno nafotil manžel při ranním venčení Barunky. Rozdíl je to velký. Přece jenom je znát, že ta letošní zima byla delší a daleko studenější než v minulých letech. Ale tak by to mělo být. V minulých letech to bylo spíš ze zimy do plavek a z plavek do zimy. 

  

Moje oblíbená

 Zdena Frýbová je jednou z mých oblíbených autorek. Přečetla jsem od ní snad všechny knihy, které u nás byly vydané. Jako první byl snad její nejúspěšnější humoristický román Robin, podle kterého nazvala nadaci na pomoc týraným zvířatům.

Často se v jejích knihách vyskytují témata z lékařského nebo vědeckého prostředí, psychologie, kriminalita a otevírá téma polistopadového podnikání i organizovaného zločinu. 

Momentálně znovu dočítám knihu z vlastních zásob Z neznámých důvodů. Příběh je z prostředí výzkumných laboratoří biochemiků, hlavní postavou je doktorka Anna Berková. Poznáváme jí už jako malou holčičku, která v rodině ambiciózních  architektů neměla jednoduché dětství. Anna Berková, jako dospělá žena je velice inteligentní, profesně zaujatá prací, bezohledná. 

Začátek knihy je protkán odbornými termíny, které mně jako laikovi nic neříkaly, přesto se dozvíme spoustu zajímavých věcí. Přiznávám, že odborné pasáže a výrazy jsem přeskakovala, ale celkový dojem z knihy to zas tak neovlivní. Stejně by ta odbornost v mé hlavě výraznou stopu nezanechala. 

Ale nenechte se od knihy odradit, charaktery postav, někdy až patologických jsou nádherně vykreslené, příběh je napínavý, místy humorný a rozhodně čtivý. 

Moje tvoření

Vzhledem k tomu, že se fotky mého dřívějšího tvoření  ztratily, musím se trochu pochlubit. Nejsem tak úplně ničemná, co se týče háčkování a pletení, ale šití to mi nejde a ani mě nikdy nebavilo. Možná je to i tím, že moje mamka je vyučená dámská krejčová a od mých dětských let na mne hodně šila. Neměla jsem potřebu učit se něco, co mě nebavilo. Když jsem se vdala, byla i moje skvělá tchyně  vyučena dámskou krejčovou, takže naše dcera neměla nouzi o neustále nové sukně a šatičky a já o všechny možné opravy. Háčkování a pletení mě začalo bavit když byly děti malé, pak docela dlouho nic, ale když jsem odešla do důchodu, tak jsem s tím zase začala. Navíc jsem objevila tvoření pro děti z ponožek a měla jsem velkou radost, že se hračky dětem líbily.  Opice se staly oblíbeným mazlíčkem na spaní. 

Žižkovská věž a její miminka

Začátkem týdne jsem se šla projít na náměstí Jiřího z Poděbrad, kde bývaly čtyři dny v týdnu farmářské trhy. Teď bohužel nic, přesto tam chodím ráda. Nemám to daleko. Pokud mám štěstí a svítí sluníčko, chytám bronz na lavičce v parku před kostelem Nejsvětějšího Srdce Páně, slovinského architekta Josifa Plečnika. 

Cestou na náměstí míjím žižkovský vysílač, který je se svými 216 metry nejvyšší stavbou Prahy. Od roku 2001 šplhá po věži 10 černých laminátových miminek od Davida Černého. Další 3 bronzová mimina jsou trvale umístěna v parku vedle Musea Kampa. Pro děti jsou miminka docela zajímavá atrakce a někdy nejen pro děti.