Tyčinka Kofila a modřenín

 Ne, opravdu jsem se v názvu dnešního příspěvku nespletla, ale mouřenín nám v obličeji zmodral. 

Kofila se u nás prodává od roku 1923 a její obal zdobí mouřenín. První kávu u nás totiž nabízel Turek   Achmet a právě ten se stal předlohou výtvarníka Zdenka Rykra pro novou tyčinku čokoládovny Orion. 

Turek, který v rukou svírá šálek horké kávy nám v obličeji  teď opravdu zmodral. V obchodě jsem si to ověřila na vlastní oči. 

Podle tiskové mluvčí ze společnosti Nestlé, která tyčinku v současné době vyrábí, je to prý z těch důvodů, aby modrý obličej více ladil s barvou loga.

Tak já už teda fakt nevím. Rozumíte tomu? 

 

A opět české autorky

Tentokrát vám představím další dvě autorky. Marie Formáčková pracovala dlouho v časopise Vlasta a později jako šéfredaktorka časopisu Květy. Napsala 106 knih, většinou z herecké a filmové oblasti, ale přiznávám, že tohle byla moje první knížka, kterou jsem četla. Ivanu Chřibkovou jsem neznala vůbec.

Marie Formáčková: Přešlé mrazem 

Knihu tvoří jedenáct příběhů jedenácti žen, jejichž osudy se v mnoha případech vzájemně prolínají. Každá z žen je jiná, každá má za sebou různé životní peripetie, ale všechny mají něco společného. A to společné jsou muži. I v pozdějším věku ženy zjišťují, že na lásku není nikdy pozdě.

Oddechovka, kterou můžu doporučit. 

Ivana Chřibková: Suchý hadr na dně mořském 

Další příjemná oddechovka od pro mne zatím neznámé autorky, která mě mile překvapila. 

Dětství a dospívání holky z moravské vesnice, která má pocit, že se na ní při rozdávání krásy, štěstí a nadání tak nějak zapomnělo. Krátké a vtipné kapitoly např. o tom, že 

- neuměla šplhat

- nenáviděla kostel, ale musela tam chodit

- nechtěla vodit bráchu do školky, protože byl tlustý

- chtěla být prodavačkou jako teta Růženka s velkýma prsama.

Na konci zjistíme, že na každý problém existuje různý úhel pohledu, ale vždy vyhrává ten pozitivní. 

Krůtí vejce

 Už jste někdy jedli krůtí vejce? Myslím, že mi na tuhle otázku málokdo odpoví, že ano, přestože krůtí maso je výborné, zná ho každý a oblibu si získává stále větší a větší. 

Krůtí vejce jsou jedlá, chuťově velmi podobná vejcím slepičím, ale jejich problém pro běžnou spotřebu je ekonomický. Většina chovatelů krůt a krocanů používá vejce k nasazení dalších přírůstků v chovu než k jejich prodeji. 

Vejce vás vyjde tedy mnohem dráž, jeho cena se pohybuje někde kolem 40,- Kč. Krůty navíc denně spotřebují 2x více krmiva, vyžadují pro chov větší prostor, snášejí pouze tak dvě vejce za týden a zatímco slepice začínají snášet ve věku pěti měsíců u krůt je to o dva až tři měsíce později.   

Vzhledem k tomu, že prý opravdu chutnají jako vejce slepičí, díky jejich vysoké ceně by o ně  byl zájem opravdu minimální, jestli vůbec nějaký.

Zase jsem o něco chytřejší a o tuhle zajímavost se s vámi ráda podělím. 

Víkend jako malovaný

 Tak tentokrát byl víkend opravdu nádherný a zůstat doma by byla škoda. Po obědě jsem se vydala do známých míst, která vám představím svými fotkami. 

První je pohled na nejmenší dům v Praze,  v Anežské ulici, široký 2,25 m, který původně sloužil jako nevěstinec. 

 

Naopak tento dům je jeden z největších a pravděpodobně asi nejkrásnější v nejdražší pražské ulici, Pařížské.

                                                                   

Pařížskou se dostaneme na Staroměstské náměstí, kde si můžete objednat projížďku centrem města v tomto nádherném historickém vozidle

nebo pro hladové a unavené turisty čerstvě pečenou šunku. 

Týnskou ulicí dojdeme do Ungeltu, který od 12. do 16. století sloužil jako kupecký dvůr. Do Prahy přijížděly kupecké vozy i z hodně vzdálených míst světa. Kupci měli povinnost zaplatit poplatek a tím se dostali pod královskou ochranu. Tento poplatek byl předchůdcem dnešního cla. V současné době je v Ungeltu několik hotelů, restauraci a třeba i známá prodejna Botanicus. 

Z Ungeltu jsem průjezdem Divadla v Celetné vyšla u známého kubistického Domu U Matky Boží a potom na tramvaj a zase zpátky domů. Procházka to byla skvělá, hodně přispělo i pěkné slunečné počasí a hlavně nefoukal ten protivný vítr. 

Ani střípek nazmar

Každoroční nákup svíček pro zimní večery a vánoční svátky přináší spoustu různých skleniček, které  je mi líto vyhodit, a tak se snažím alespoň některé nějak využít. Kulaté skleničky používám na chatě v altánku pro čajové svíčky a některé jsem letos nazdobila a vytvořila jsem si adventní věnec. 

Vzhledem k tomu, že jsem objevila nový typ voňavých, tříbarevných svíček ve čtvercových skleničkách, začala jsem přemýšlet, co s nimi. Mimochodem ty svíčky opravdu nádherně voní a navíc vydrží alespoň čtyři večery. Nakonec jsem do těch skleniček  zasadila netřesky, do jedné nasypala mořské kamínky a mušličky, další posloužila na oříšky. Pořád jich mám ještě dost, tak budou zřejmě také cestovat na chatu. 

A na tak trochu neobvyklou vázu jsem využila velkou láhev od finské vodky. Manžel ji před deseti lety dostal k šedesátinám a zase mi jí bylo líto vyhodit. Dost dlouho se povalovala ve skříni, ale nakonec se pro ní uplatnění našlo. U skláře jsem ji nechala oříznout a zabrousit a váza byla na světě. 

 

Kdo hledá, občas i najde

Jsem člověk veskrze městský, ale to neznamená, že nemám ráda přírodu. Opak je pravdou, o čemž svědčí i naše milovaná chata se zahradou, procházky lesem i občasné výlety nebo krátkodobé pobyty v naší krásné zemičce. 

Ve středu jsem, po hodně dlouhé době, z našeho bytu nevylezla ani na krok, a to byla chyba. Okamžitě se to projevilo na náladě. Každý den musím alespoň na nákup nebo s Barčou na malou procházku, ale sedět celý den doma, to nějak nedávám. Jsem na ten městský ruch zvyklá a prostě mi to chybí, přestože mně občas lidi pěkně štvou, to samozřejmě ano. 

Dneska odpoledne jsem jela za tátou, abych mu zase donesla nějaké jídlo a pak jsem si naplánovala procházku po Vinohradech. V ulicích to teda pořádně foukalo, a tak jsem nakonec opět zamířila na Vinohradský hřbitov, kde vítr tolik neřádil. A když už jsem tam byla, dala jsem se do hledání prvních poslů jara a vážně jsem měla štěstí. Sněženky, bledule, jeden nedočkavý petrklíč a snaživce na poslední fotce názvem neznám. Byla jsem ráda za procházku (podařilo se mi ujít 8tis. kroků) i za první jarní úlovky.   

Po vlastech českých a moravských

Se spisovatelem a cestovatelem Ladislavem Ziburou jsem se seznámila na blogových stránkách hned několika nadšených čtenářek. Moc jim za to děkuji, protože zatím všechny jeho přečtené knihy se mi líbily moc. Samotné názvy napovídají o tom, kam se podíváte a která místa s autorem navštívíte (Již nikdy pěšky po Arménii a Gruzii, Prázdniny v Evropě) převážně stopem nebo pěšky. Většinou jde o místa, která běžný turista většinou nenavštíví, ale zase se hodně dozví o lidech, kteří tam žijí. 

Poslední vydanou knížku, na kterou jsem v knihovně čekala docela dlouho, jsem právě dočetla, jmenuje se

Prázdniny v Česku 

Vzhledem ke coronavirové pandemii v posledních letech bylo i cestování do zahraničí velkým problémem, zvláště když chcete během cesty navštívit více států. Byl to problém nejen v Evropě, ale téměř na celém světě, a proto se autor tentokrát vydal  na známá i méně známá místa v Česku, tentokrát autem. Cesta ovšem začíná zcela netradičně plavbou na lodi z Prahy do Českých Budějovic. Je to výchozí bod pro cestu autem na Šumavu, Krušné a Jizerské hory, Krkonoše, Vysočinu, Jižní Čechy, severní i jižní Moravu. Dozvíte se spoustu zajímavostí nejen o navštívených místech, ale i o lidech.

Například  v Jindřichově Hradci budí pozornost jedna benzinka, která má na poutači nejen ceny pohonných hmot, ale i cenu rumu. Benzinku provozuje likérka Fruto-Schulz a zákazník si kromě benzínu může do petláhve natankovat i něco na večer. Jindy se zase dozvíme, jak vznikl hanlivý název grázl, proč se opilému říká, že je na šrot nebo se zastavíme v krmelci pro turisty u Horní Lipové. 

S knihou zažijete zajímavé cestování a možná si podle ní naplánujete i nějaký výlet nebo dovolenou.