středa 28. února 2018

Tahle za přečtení stojí

Zatím mojí poslední přečtenou knihou je román mladé spisovatelky Kateřiny Tučkové, Žítkovské bohyně. O knize se psalo jako o senzaci roku 2012 a já jsem ji přečetla téměř jedním dechem.
Jde o částečně fiktivní, ale z větší části o skutečný příběh, který se odehrává v obci Žítková nedaleko Starého Hrozenkova. Je to příběh žen, nadaných nadpřirozenými schopnostmi, uměly léčit, věštit, přičarovat lásku, ale i uřknout. Říkalo se jim bohyně, protože dokázaly bohovat, čarovat, léčit.
Poslední bohyní rodu je Dora Idesová, která nechce přijmout tento způsob života a při pátrání o osudech svých předků odhaluje neuvěřitelné osudy a souvislosti. Ani její umístění v internátu, ani ústavní péče jejího bratra v psychiatrické léčebně nebyla pouhá náhoda.
Na konci 90. let měla možnost nahlédnout do svazků StB, kde byla její teta Surmena považována za třídního nepřítele a za ideologickou hrozbu normalizované společnosti.
Po přečtení knihy máte chuť vydat se do Hrozenkova a na vlastní oči poznat místa, kde skutečně tyto ženy žily a kde se odehrávaly až neskutečné příběhy. Údajně do těchto míst, díky románu, jezdí opravdu hodně turistů, aby sami tuto mystickou krajinu poznali.

sobota 24. února 2018

Mládí není výsada

Většina z nás při vyslovení slova mládí začne vzpomínat na své dětství, školní a studentská léta, první lásku, první cigaretu, první zkušenosti s alkoholem, taneční zábavy, odpolední čaje nebo diskotéky.
Mládí není výsada, je to část života každého z nás, na kterou často nostalgicky vzpomínáme včetně i těch věčných poznámek starší generace o tom, že tohle by se za našich mladých let nestalo. Tak to bylo, tak to je a vždycky bude.
Rozdíl je pouze v době, ve které žijeme, v možnostech, které ta která doba nabízí a v neposlední řadě i v možnostech finančních. Kam ta mládež spěje, to už říkali naši prarodiče, rodiče, říkáme to my a říkat to jednou bude i dnešní mládež.
Děti a mladí lidé si ve svém věku, tak trochu sobecky, jinou variantu života než tu, kterou právě žijí, nepřipouštějí. Nepřemýšlejí o stáří, to do tohoto období života nepatří. Ani my jsme nebyli jiní. Život patřil nám a my ho chtěli v rámci možností doby žít naplno, užívat si, rebelovat.
Každá generace z této představy jednou vyroste, většina bude žít slušný a spokojený život a i z těchto rebelů vyrostou vynikající vědci, lékaři, spisovatelé, sportovci, zkrátka úspěšní lidé ve všech možných oborech lidské činnosti. A potom se i oni pomalu budou blížit k té generaci, která znovu bude říkat: "To by se za nás nestalo."


Naše mládež miluje přepych. Nemá správné chování. Neuznává autority a nemá úctu ke stáří. Děti odmloluvají rodičům, srkají při jídle a tyranizují své učitele.

Sókrates


Být mladý umí každé tele. Ale umět stárnout, to je kumšt.

Karel Čapek

středa 21. února 2018

Tak se přece jenom dočkala

Naše Barunka má ráda sníh, ostatně asi jako každý pes. Protože u nás je letošní zima na sníh opravdu chudá, vlastně kromě pocukrovaných ulic nebylo nic, vypadalo to, že se letos Barčiny tlapky sněhu ani nedotknou. Ale přece jenom se dočkala, i když žádné závěje to teda nebyly, ale sníh to byl. A to by pro letošek stačilo. Teď už se obě těšíme na jaro.


sobota 17. února 2018

Energie a kde ji brát?

Nesmíš žít v minulosti a trpět pro to, co se nedá napravit. Věnuj svou energii tomu, co ještě můžeš změnit.
Flavia Bujor francouzská spisovatelka

Tak to je naprostá pravda. Proč věnovat svoji energii na to, co je za námi a s čím už opravdu neuděláme vůbec nic. Přesto i já sama občas přemýšlím, jestli určité věci v životě nešly řešit jinak, lépe. Možná ano, teď už je ale zbytečné věnovat tomu čas a stresovat se pro to, co by bylo, kdyby ...
Život je krátký, a proto raději věnujme svoji energii věcem a vztahům současným a těm, které nás ještě čekají, těm, které můžeme nějakým způsobem ovlivnit. I tak budou přicházet situace, které si vyžádají hodně naší energie, empatie, sil a pevných nervů.

Většina lidí spotřebuje více energie na mluvení o problémech než na jejich řešení.
Henry Ford

I tenhle citát mi připadá pravdivý a musím s ním jen souhlasit. Z vlastní zkušenosti vím, kolik času, energie a řečí jsme věnovali této rodinné situaci.
Před více jak 30ti lety jsme se nastěhovali do bytu, který byl celý vytapetován. Tapety byly brutálně lepené přímo na panel a my časem začali uvažovat o jejich likvidaci a o vyštukování stěn s následnou malbou. Představa doslova příšerná, ale nutná. Kdy to uděláme, kde seženeme řemeslníky, jak to bude probíhat, bude to ještě letos nebo to necháme na příští rok? Ještě se nic nedělo a my už byli, jenom z té představy, s energií na bodě 0. Jednoho dne jsem dětem po příchodu ze školy řekla: "Budeme trhat tapety!"
Tak jsme se do toho společně pustili. Manžel přišel z práce domů a nestačil se divit. A tím bylo rozhodnuto, couvnout už se nedalo. Najednou jsme v sobě objevili novou energii, začali se těšit na vymalovaný byt a postupně tak došlo na všechny místnosti. Nebylo to samozřejmě hned, nebylo to tak úplně jednoduché, práce s tím bylo fakt dost, ale nakonec jsme byli šťastní, že jsme to dokázali.
Po pravdě? Už bych to zažít nechtěla.


Jedna hádka s manželkou mě stojí víc energie než pět tiskových konferencí.
Charles de Goulle

Tak tohle posoudit neumím, nemám manželku.

středa 14. února 2018

Zeleninové placičky

Tentokrát mám dva vyzkoušené recepty na zeleninové placičky. Jsou opravdu dobré a pokud použijete kukuřičnou strouhanku, mohou si pochutnávat i ti, kteří mají bezlepkovou dietu.

Celerovo-sýrové placičky

1 hrnek jemně nastrouhaného celeru
1 hrnek goudy (může být eidam)
1 vejce
1-2 lžíce mléka
sůl, pepř, chilli, strouhanka, petrželka

Najemno nastrouhaný celer smícháme se sýrem, přidáme ostatní ingredience a ze vzniklé hmoty tvoříme placičky, které obalujeme ve strouhance. Smažíme v oleji.
Podáváme s bramborem a tatarskou omáčkou nebo se zeleninovým salátem.


Brokolicové placky

1 brokolice
2 vejce
3 polévkové lžíce hladké mouky
5 dkg strouhaného eidamu
muškátový květ, sůl, pepř, česnek, strouhanka

Uvařenou a okapanou brokolici nasekáme nadrobno. Dáme do misky spolu s ostatními surovinami, promícháme a podle potřeby přidáme strouhanku. Pečeme do zlatova a opět můžeme podávat s bramborem nebo zeleninovým salátem.



sobota 10. února 2018

Edith a Marlene

Pražské divadlo Pod Palmovkou uvádí hru už několi sezon, a když se mi naskytla možnost představení navštívit, neváhala jsem ani vteřinu. A bylo se opravdu na co dívat.
Hra je příběhem Edith Piaf, která svůj život neměla vůbec lehký. Jsme v ulicích Paříže, kde si Edith se svojí nevlastní sestrou Momo vydělávají na nuzný život. Zpěvem a tancem. A právě na ulici zaujala Edith svým zpěvem majitele kabaretu, který ji angažoval, vymyslel pro ni jméno Piaf - vrabec a tím pomalu nastartoval její kariéru.
Později měla úspěch nejen v Paříži, ale i v Americe, kde na její vystoupení přišla tehdejší smetánka spolu s Marlene Dietrich.
Dětství těchto hvězd snad nemohlo být rozdílnější. Marlene byla důstojnickou dcerou z bohaté rodiny, Edith dítě dvou alkoholiků, narozené doslova na ulici.
Později se z nich staly přítelkyně, Marlene Edith velmi obdivovala a její závislost na alkoholu, prášcích a později drogách neviděla ráda. Domlouvala jí, prosila, ale marně. Edithin život byl velmi bouřlivý, prožila několik milostných románků, dvakrát byla vdaná.
V roli Edith se představila Hana Seidlová, která zaslouží obrovský obdiv nejen za herecké ztvárnění role, ale za perfektní pěvecký výkon, který byl u obou představitelek umocněn ještě živým hudebním doprovodem. Všechny písničky byly s českým textem, a tak jediná výtka by mohla být pouze k závěrečné písni, známé Non, Je ne regrette rien (Ničeho nelituji), kterou bych raději slyšela v originále, ale i tak, klobouk dolů.
Vím, že ne každý toto představení může vidět, ale pokud vás zaujal život pařížského vrabčáka, určitě se podívejte na film Edith Piaf.


úterý 6. února 2018

Kam se hrabe Velký bratr

"Milane, byl už jsi za tou babičkou?"
"Jasně, včera odpoledne."
"Hele, ukaž mi mobil. Milane, proč mi lžeš, včera odpoledne jste s bráchou jeli autem na fotbal."

Já vím, nic moc, spíš nic než moc, ale jako ukázka to poslouží dokonale.
Každý z nás si chce svůj čas vymezený pro život užít a žít tak nějak po svém. Jsme rozdílní, a to je dobře, proto i představy každého z nás jsou většinou jiné. Máme na to právo, je jenom na nás jaké priority zvolíme, s kým a kde budeme žít, co nás bude živit, jaké si vybereme nebo nevybereme sporty, záliby, koníčky, zkrátka jaký by ten náš život měl být, jak bychom si ho představovali. Ne vždy všechno tak úplně vyjde, ale takový už život prostě je.
O tom, že je ale docela podrobně sledován jsem neměla ani páru. Manželova informace o tomto faktu mi docela vyrazila dech.
Na mobilu má nainstalovanou aplikaci google mapy, což samozřejmě není nic neobvyklého, ale podrobný popis jeho pohybu už teda neobvyklý je, a to hodně. Monitoruje totiž jeho pohyb od okamžiku, kdy opustí byt včetně časových údajů. Dokáže rozlišit, zda se na cílové místo dostavil autem, MHD nebo šel pěšky, jak dlouho se tam zdržel a kam potom pokračoval. Aplikace vám spočítá i denní počet ušlých kilometrů.
Mě to děsí, děsí mě představa, že někdo může kontrolovat prakticky každý můj krok. Kam až ten vývoj bude pokračovat, jsou vůbec nějaké hranice, kdy už je to opravdu přes čáru?
Takhle si ty svoje životy budeme sice pěkně žít, ale pod něčím dohledem, a to vážně nechci.
Nestahujte aplikace a mobily nechte doma, to je také řešení... S vyplazeným jazykem



pátek 2. února 2018

Bude zima, bude mráz

Tak se zpívá v jedné lidové písničce, která pokračuje slovy" kam se ptáčku, kam schováš?" Kam se schová dotyčný ptáček mě až tak moc netíží, ale jde o to, kam se schovám já. Od neděle nám meteorologové předpovídají poměrně značné snížení teplot, a to nejen na horách, kde se to v tomto období dá očekávat, ale i u nás dole, v nížinách a pod horami.
Je pravda, únor je na samém začátku a zima se své vlády tak lehce nevzdává. Jenom doufám, že nebude trvat příliš dloluho. Dneska jsme se ještě tak trochu namlsali předjarního počasí. Výjezd na chatu za ptáčky zpěváčky, doplnění jejich krmítek a následná krátká lesní procházka, to bylo celkem příjemné dopoledne.
Na příští dny si připravím pořádného kulicha a teplé zimní boty, které jsem letos ještě vůbec nepotřebovala.
Hezký víkend a pozor na rýmu a nachlazení. Mě už začíná pálit v nose.