Rakvičky - pokračování

V prosinci jsem psala o velmi zvláštním složení bezlepkových rakviček, které jsme zakoupili v prodejně s bezlepkovými produkty . Ve složení mě tenkrát fakt zaujala informace o tom, že výrobek, mimo jiné, obsahuje i pohonnou hmotu propan-butan. Žádné vysvětlení jsem nikde nenašla, a tak jsem ofocené složení poslala jako kuriozitu do pořadu ČT Černé ovce. K mému překvapení se během dvou dnů ozvala paní Fialová. Požádala o mojí adresu a konfekční velikost s tím, že kuriozitu odvysílají a jako pozornost zašlou tričko s logem pořadu. Během dalších následujících dvou dnů dorazilo tričko i s informací o odvysílání, a to hned na začátku února.

Ale stejně tomu pořád nerozumím

Někdy mám tak trochu strach

Dneska odpoledne nebylo počasí zrovna moc příjemné, teploměr sice ukazoval 10°C, ale vítr fučel docela dost. Přesto jsme vyrazili alespoň na krátkou procházku. Kousek za naším domem jsme potkali dva asi dvanáctileté kluky, kteří, ne snad úplně úmyslně, ale přesto, ze zídky shodily prázdnou láhev. Na moje upozornění, že by ty střepy mohli alespoň odklidit ke straně příšla jejich reakce a se slovy stará krávo, pokračovali dál. Můj muž mě po tom pěkném oslovení upozornil, ať jsem ráda, že jsem nedostala na budku.

Musím upozornit, že se nejednalo o Hnědočechy, od kterých bych takovou reakci asi i očekávala, protože za ty roky společného soužití na pražském Žižkově už o nich něco vím. A protože vím, tam bych tu hubu držela rovnou, to jsem se naučila celkem rychle. Tady šlo ale o dva modrooké blonďáčky, doma určitě považované za milé, přímo roztomilé rošťáky.

Nicméně po pěkném oslovení jsem si uvědomila, že opravdu už žádná mladice nejsem, a naše kroky tak trochu morbidně zamířily na hřbitov. Možná, abychom věděli, do čeho jednou půjdeme, ale ani jeden zatím nespěcháme, ještě je čas. Aspoň doufám.

A proč to píšu do TT? Asi proto, že mám tak trochu strach z příliš benevolentní výchovy dětí, která dává možnost rozvíjení osobnosti ne vždy tím správným směrem. Strach z toho, že přestává existovat respekt a úcta k učitelům, rodičům, starým lidem a že si tu demokracii mnozí vysvětlují po svém. Vědí moc dobře na co mají nárok a právo, ale povinnosti je už nezajímají, to už zasahuje do jejich osobní svobody.

Na té odpolední procházce hřbitovem bylo i něco pozitivního, začátek nového jara se už hlásí rozkvetlými sněženkami.

Pension pro svobodné pány

Irská komedie Seana O´Caseyho se znovu vrací na divadelní prkna. Tentokrát do divadla Palace. Díky režisérovi Jiřímu Krejčíkovi se tato jednoaktovka stala hitem už před mnoha lety. Celých 16 let se hrála v Činoherním klubu, televizní inscenace ji představila s Jiřím Menzelem a Jiřinou Jiráskovou, ale určitě nejznámější byla její filmová adaptace s Josefem Abrhámem, Ivou Janžurovou a Jiřím Hrzánem.

Hra se odehrává v mládeneckém penzionu, ve kterém platí přísná pravidla, především to o zákazu dámských návštěv.

Roli nájemníka Muligana hraje Patri Děrgel a v hlavní ženské roli se střídají mladé, skvělé herečky Marie Doležalová a Anna Fialová. V našem představení hrála Marie. Spolubydlícího nájemníka Halibuta skvěle vystřihl Lukáš Příkazký. Se známým filmovým zpracováním si představení nezadalo a může se s ním směle srovnávat. Generace mladých herců je opravdu skvělá a prosadit se v ní je určitě hodně těžké. Tady se to dokonale podařilo.

Spokojenost diváků byla patrná nejenom při potlesku i během představení, ale i na spokojených tvářích na jeho konci.

Divadlo Palace věnovalo inscenaci jako vzpomínku na režiséra Jiřího Krejčíka, od jehož narození uplyne v červnu 100 let.

Leden u nás patří chlapům

Leden je v naší rodině tak trochu měsícem klučičím. Narozeniny má brácha, synovec, můj otec a můj blog. U těch dvou posledně jmenovaných se trochu zastavím.

Otec oslavil svoje 89. narozeniny a já před ním každý den smekám ten pomyslný klobouk. S mojí matkou, která je o pouhé dva roky mladší, společně žijí neskutečných 67 let, můžu říct, že hezkých. Ve svých letech pořád ještě zvládají svoji domácnost se vším všudy.

Ona, žena, která se vždy věnovala celé rodině a domácnosti na 100%. Fyzicky zvládá domácí práce ještě teď, s hlavou už je to horší.

On, chlap, pro kterého byl nákup téměř nepředstavitelnou záležitostí, byť by se jednalo o nákup jedné jediné housky. Tenhle chlap teď plánuje, co uvařit, nakupuje, hlídá návštěvy u lékaře, kontroluje prášky, připraví vše potřebné pro uvaření oběda a nezbytné sobotní pečení a pokud si hlava mojí matky ten den zrovna nevzpomene, jak na to, tak uvaří sám. Její hlava si nevzpomíná čím dál častěji. Pomoc nechce, prý to zvládnou. Kdyby něco, tak zavolá. Chodím tam každý týden, nabízím pomoc, zbytečně. Za návštěvu je rád, rád si popovídá, má neskutečný přehled, co se kde děje. Tak aspoň něco, to je to nejmenší, co jim můžu dát.

Druhý oslavenec je můj, teď už tříletý blog. Sama se docela divím, že se mu celkem daří , myslela jsem, že se chudinka nedožije prvních narozenin. Samozřejmě žije i díky vám, kteří jste si k němu našli cestu a vaše komentáře mu dávají energii do dalších článků. Máme mezi vámi dost virtuálních přátel a na to je moc pyšný. Společně každý den zvědavě nahlížíme, co je kde nového, kam bychom mohli vyrazit na výlet, jakou knížku si půjčíme, co dobrého si uvaříme nebo upečeme. Těšíme se z vašich úspěchů, zahrádek, domácích mazlíčků, krásných fotek a samozřejmě z nově narozených broučků-miminek.

Díky za podporu v podobě komentářů, které jsou pro mne tou správnou hnací silou.

Strana štěstí

Jestli se chcete u knížky opravdu pobavit, tak si přečtěte právě tuhle. O její úspěšnosti svědčí i fakt, že má za sebou už třetí vydání.

Vlastimil Vondruška je známý svými historickými středověkými detektivkami, které jsou u čtenářů velmi oblíbené. Kniha Strana štěstí je satirický román, který nás humornou formou seznámí se vznikem nové politické strany, díky geniálnímu nápadu s losy. Nápad založit novou stranu vznikl při náhodném setkání aktérů v jedné restauraci. Strana se stává velmi úspěšnou, vyhrává volby, dostává se do Parlamentu, a tak jsme svědky jednání s Evropskou unií, tvorby nových zákonů, obsazování lukrativních postů, sestavování vlády ale i poslaneckého sexu.

Málokdy se u knihy směju nahlas, většinou se jenom usmívám, ale tady jsem se opravdu chechtala. Smích léčí, tak si ho určitě naordinujte.

My holky jsme aktivnější

Začátek února je období, kdy nejen pro mě, začíná jarní kolo kurzů v pražském klubu Remedium. Klub je určen důchodcům, kterým nabízí široký výběr kurzů, výletů, setkávání i poradenské služby v oblastech, které pro mnohé mohou být docela velkým problémem, pokud se jedná o jednání na úřadech, nároky na sociální dávky, problémy zdravotní, finanční nebo s majitelem domu. Kurzů je na výběr také opravdu hodně, přes jazykové, pohybové, rehabilitační cvičení, práce s PC i chytrým telefonem, úprava digitální fotografie.

Na toto jarní období je otevřený nový kurz, cvičení pro muže. A to mě teda hodně zaujalo, protože většinu aktivit navštěvují převážně ženy, a to i takové kurzy, kde bych nějakého muže přece jenom očekávala.

Na recepci jsem proto vznesla dotaz, kolik mužů už našlo odvahu a přihlásilo se a za jakých podmínek bude kurz spuštěn. Během rozhovoru jsem pochopila, že odvážlivců zatím moc není, jestli se teda vůbec nějaký našel. Nejdříve proběhne ukázková hodina, po které se chlapi zřejmě jen pohrnou. Zdálo se mi, že tomu ani paní recepční moc nevěří, ale...

Aby mohlo vše začít, musí se totiž najít těch odvážlivců alespoň pět. I u nás doma je jasné, jak by to dopadlo, přesto jsem nadhodila téma a čekala co bude následovat. A nespletla jsem se.

"Cože? Jak jsi na to přišla, já cvičit?"

Kde ti chlapi-důchodci teda jsou? Dopolední divadelní představení jsou doménou žen, dokonce mám pocit, že podobně je tomu i večer. Dost mých kamarádek navštěvuje divadlo raději zase s kamarádkou než s manželem.

Pravda, nenavštěvuji sběratelské burzy, šachový klub, hony (na cokoliv), místní restaurace, tedy místa, kde se ti chlapi určitě vyskytovat budou. A také určitě budou v obýváku u televize.

Abych nezapomněla na léto, to je přece jenom o něčem jiném. Výskyt se přesouvá na chalupy, zahrady, ke grilu, k bazénu a na zahrádky místních restaurací.

První víkend v novém roce

Máme za sebou první víkend nového roku a musím říct, že u nás byly dny hodně rozdílné. Sobota byla od samého rána slunečná, což alespoň mně přináší vždycky lepší náladu, a tak jsme se rozhodli vyrazit po obědě na chatu. Jen taková kontrola, že je všechno v pohodě a všechno stojí tam, kde má. Samozřejmostí bylo doplnění ptačích krmítek o nějaku tu dobrotu a procházka lesem i s naší Barčou.

Užili jsme si pěkný den, jaro už bylo téměř cítit za dveřmi a na neděli jsme si opět plánovali procházku, tentokrát do pražské Stromovky. Nedělní probuzení nebylo pěkné, po sobotním sluníčku ani památka, jakoby ten sobotní den byl jen krásný sen. Ani ta Stromovka nás už nelákala, tak někdy příště.

Podle sobotních fotek se skoro ani nechce věřit, že je zima, začátek ledna, měsíc, ve kterém by si děti měly užívat zimní radovánky na sněhu a ledu. Možná, že se za pár let bude za sněhem jezdit opravdu už jenom do hor.

Jsou sliby většinou jen chyby?

- sliby se slibují, blázni se radují

- sliby, chyby

- co já ti slíbím, to ti nikdo jiný nedá

Tak to je jenom pár rčení o slibech, které poměrně často rozdáváme, nic to nestojí a většinou udělají radost. Sama samozřejmě také rozdávám sliby, které se snažím dodržet a snad se mi to i daří. Neslibuji věci nemožné, tak jejich splnění není zase tak těžké dodržet, prakticky jde o překonání mojí vlastní lenosti. Většinou se přemluvím a potom už neexistuje nic, co by stálo v cestě danému slibu. Povšimněte si ovšem slovíčka většinou.

Určitě znáte situace, kdy si zavoláte nebo se potkáte s někým, koho jste už opravdu dlouho neviděli. Na konci hovoru nebo setkání většinou dojde na oboustranný slib, musíme se sejít, zajdeme na kafíčko, pokecáme. Moje zkušenost je taková, že z takových slibů většinou nic není. Klidně se zase nemusíte slyšet ani vidět několik měsíců, někdy i let.

A právě takové sliby už raději nedávám. Každý rok, většinou právě o vánocích, jsme se takhle domlouvaly s mojí kamarádkou spolužačkou, až bylo pozdě. Je to už patnáct let a dodnes mě to mrzí. Pokud mi na dotyčném člověku záleží, je nejlepší vyrazit hned a setkání neodkládat.

Jó, také se mi nedaří plnit sliby ke své osobě. Hlavně ten jeden, konečně zahodit ty cigarety. Je už to sice lepší, ale mohlo by to být ještě lepší.