Moje tvoření zaostává

 V poslední době a docela dlouhé době, jsem do žádného tvoření neměla chuť.  Říkala jsem si, že bych to měla napravit, a tak jsem nakoupila spoustu věcí a doufám, že ze mne konečně něco vypadne. Ubrousky, lepidlo, dřevěné kolíčky, dřevěné prostírání, stužky a teď už jenom ta chuť. Na Pinterestu je nápadů spousta, jak na zdobení sklenic, PET lahví, kartonových krabic nebo různých kelímků. 

Začala jsem sklenicí od hruškovice a petkou. Žádný velký zázrak to teda není, ale mám z toho tvoření radost. Petka bude sloužit jako svícen na bateriovou svíčku a lahev jako dekorace. 

Jste připravení na zimu?

Letošní zimu budeme zřejmě prožívat tak trochu jinak než jsme byli zvyklí. Ze všech stran slyšíme, že je třeba šetřit plynem i elektřinou, tak očekávám utáhnutí kohoutků hlavně u ústředního topení a my si budeme zvykat na poněkud chladnější odchov. V paneláku si v kamnech nezatopíme a pro zahřátí se prý máme více hýbat. Takovou radu jsem si vyslechla na rádiu Impuls. Fajn, pokud se teda hýbat můžeme, budeme se hýbat. Co ale budou dělat lidé v nemocnicích a v domovech seniorů, malé děti a imobilní pacienti? I tam se budou kohoutky utahovat a tím pádem půjdou teploty dolů. 

Vracíme se do dob, kdy se ve většině domácností topilo hlavně v kuchyni, kde se většinou odehrával rodinný život. V obývacích pokojích, kam se chodilo spát, se topilo až při opravdu velkém mrazu. Tak to bylo i u nás doma, na velké teplo jsme rozhodně zvyklí nebyli. 

V této souvislosti jsem si vzpomněla na scénu z filmu Kristián s Oldřichem Novým a Natašou Golovou. 

Také vzpomínáte na tuhle scénku?

Mařenka v halence s krátkým rukávem servíruje Lojzíčkovi polévku. On, zabalený v pánském domácím županu se ptá: Mařenko, nezdá se ti, že je tady dneska nějak horko? Ona: Jako vždycky Lojzíčku 16°C.

Tak se asi budu učit, jak se pletou teplé ponožky, kulicha už umím.

 

Srpnové slavení

Rok utekl jako voda a je tady opět srpen, měsíc ve kterém je snad nejvíce známých ženských jmen, jejichž nositelky slavily nebo ještě budou slavit svůj svátek. Všem přeji jen to dobré, hlavně zdraví, spokojenost, klid, pohodu, pevné nervy i nějaké to štěstí. Mezi blogerkami je spousta oslavenkyň,

 tak si to milé dámy pěkně oslavte se svými blízkými. 

Miluška  Oldřiška  Lada   Zuzana  Klára 

Alena   Hana   Petra   Helena  Johana  

Sandra   Evelína   Vladěna   Pavlína 

 

Čtení tentokrát pro ženy

Tentokrát vám představím dvě krásné knížky, ale bude to čtení spíš pro ženy. 

Barbara Wood  Hippokratova přísaha 

Příběh tří dívek, které se poprvé setkaly v kampusu Castillovy lékařské fakulty v Kalifornii.

Píše se rok 1968 a do prvního ročníku medicíny jsou přijaty pouze tři dívky z devadesáti přijatých studentů. Studium tohoto oboru bylo ještě v té době doménou mužů.

Každá z dívek má svůj cíl a svoji představu o svém budoucím povolání. Ruth chce dokázat svému otci, praktickému lékaři, že i ona má schopnosti vystudovat náročný obor. Mickey, která má od dětství na své tváři ošklivé znaménko, chce ve svém životě pomáhat lidem, kteří mají podobné problémy. Míšenka Sandra, vlastní rodiče nikdy nepoznala a chce pomáhat a léčit lidi v zemi svých předků v Africe. 

Se všemi prožijete dobu náročného studia, milostných zkušeností, zklamání i profesionálních úspěchů. 

Skvělé čtení až mě mrzelo, když kniha končila. 

Lucinda Riley  Sestra Luny 

Kniha je součástí románové ságy Sedm sester, ale rozhodně není nutné číst knihy postupně. Každá má svůj samostatný děj a nejsou na sobě závislé. Doporučila mi je paní knihovnice a určitě si přečtu i ty ostatní. 

Po smrti svého adoptivního otce se na soukromý poloostrov ve Švýcarsku sjíždějí sestry z různých koutů světa. Každá ze sester dostane od otce dopis s údaji, podle nichž mohou najít svoji biologickou rodinu. 

A tak se Tiggy ocitá v domovině svých předků, ve španělské Granadě. Poznává minulý cikánský svět v jeskyních Sacromonte, odkud byli cikáni vypuzeni za druhé světové války. Dovídá se o své babičce. která byla ve své době nejlepší tanečnicí flamenca i spoustu zajímavostí a příběhů o životě španělských cikánů. Zpočátku jsem netušila, že mě kniha tak zaujme, takže mohu doporučit. 

Výpadek proudu

V jedné písničce Zdeňka Svěráka se zpívá: To vám byl slavný den, kdy k nám byl zaveden elektrický proud .... Musím říct, že na ten den, kdy byl zaveden proud na chatu mých prarodičů si už nevzpomínám. 

Ale tuhle sobotu večer, kdy vypadl proud skoro v celém okrese, kde máme chatu, jsem si na dobu bez elektrického proudu vzpomněla. 

Babička vařila na sporáku, kde se topilo dřevem, večer jsme svítili petrolejkou, maso se dávalo do sklepa. Bylo zabalené do mokrého hadru, aby nějaký den vydrželo. Vodu jsme nosili z vlastní studny a v kadibudce jsme žádnou vodu nepotřebovali. Byla to doba, kdy na tom byli všichni chataři stejně, prostě normálka. 

Teď je doba jiná a při dlouhodobějším výpadku proudu je situace o poznání složitější. Nejde proud, nefunguje nic. To, že nejde televize, rychlovarná konvice, mikrovlnka nebo musíte svítit svíčkou, pokud ji teda máte, to je ještě to nejmenší. Úplně největším problémem je fakt, že jste v momentě bez vody. Máme na zahradě vrtanou studnu, ale ta je naprosto k ničemu, protože nejde čerpadlo. Neteče voda a právě teď potřebuje snad celá rodina použít WC. Voda v sudu na zalévání nám vytrhla trn z paty, ještě, že tak. 

Celá anabáze trvala asi 15 hodin, ale někdy je i tahle doba docela dlouhá. Předem nevíte, jak dlouho bude oprava vysokého napětí trvat, co jídlo v lednici a maso na mrazáku, vybije se mi mobil a nemůžu zkontrolovat tátu, máme všechno zabalit a odjet? 

Nakonec všechno dobře dopadlo, ale právě to byl důvod ke vzpomínání na dobu, kdy jsme nějaké výpadky nemuseli vůbec řešit. Proud prostě nebyl a nám bylo tenkrát na chatě dobře i bez něj. 

Počasí trhá rekordy

 Překonávání rekordů rozhodně není moje hobby. Mezi ty se řadí i ty teplotní, a to jakékoliv, ať už v zimě nebo právě teď. Vedra jsou v posledních dnech příšerná, a proto jsem ráda, že mám ve svém okolí lidičky, kteří mají rádi vodu a koupání.

V úterý jsme opět prchli na chatu a ve středu jsem se synem, který za námi přijel, trávila den koupáním na řece Sázavě. Voda byla příjemná, lidí málo, a tak nebyl důvod spěchat zpátky na chatu. 

  Ve čtvrtek jsme s mojí sestřenicí jely na koupaliště Jureček do Říčan u Prahy. Byly jsme tam prvně, líbilo se nám tam, a protože jsme se dlouho neviděly, trávily jsme u vody koupáním a povídáním značnou část dne. 

Dneska jsem byla vděčná za náš bazén, ve kterém jsme se ráchali až do pozdního odpoledne. Ještě, že ho máme. Přesto ale doufám, že v noci přijde nějaká ta slibovaná bouřka a déšť. Bouřku bych si klidně odpustila, protože na chatě se bouřek docela bojím. Trochu ochladit ale potřebujeme nejenom my, ale i zahrada by si nějaký ten deštík zasloužila. 

                                         

A tentokrát u moře

Při prohlížení starých fotek jsem tentokrát tak trochu zavzpomínala na dovolené u moře. Tam sice není potřeba šplhat po horách, ale myslím, že jsme si koupání v moři  užili celkem dost, takže ani tam už naše kroky nesměřují. Přiznám se, že už mám trochu obavu cestovat za hranice všedních dnů, hlavně kvůli zdraví, protože velká vedra nesnášíme tak dobře jako dřív a hlavně se manžel léčí se srdcem, tak proč riskovat. 

Fotky jsou z pobytů v Řecku, je to takový mišmaš, ale myslím, že není až tak důležité, ze kterého ostrova fotka je. Vybrala jsem ty, které se mi líbí a doufám, že se budou líbit i vám.

První fotka není až tak moc povedená, ale myslím, že je zajímavá sněhem, který se ještě v červnu držel ve vysokých horách na Krétě. Nejvyšší hory tam jsou vysoké přes 2400 m, což pro mne byla tenkrát naprostá novinka.