Letošní první víkend na chatě

 Tak jsem se konečně dočkala. První letošní víkend, který jsme celý trávili na chatě. Těšila jsem se už hodně moc i když mě tam čekala práce a zase práce. 

Nejdřív uklidit uvnitř chaty, vyluxovat, utřít prach, vytřít podlahy, vyklepat všechny deky a předložky, vymýt lednici, prostě takový jarní úklid zatím bez umytých oken. 

O tom, že na mě čeká ještě pořádný úklidový bonus jsem neměla ani tušení do té doby, než jsem otevřela dvířka kuchyňské linky. Horní část v pohodě, ale v té spodní byl myší bobek vedle bobku a málo jich teda rozhodně nebylo. Takže umýt všechny hrnce, kastroly, mísy, tácy, poklice no prostě všechno. S tím jsem nepočítala a další práce byla na světě. Sama sebe se ptám, proč mám těch hrnců a kastrolů tolik, když na tu chatu jezdíme většinou už jen sami s manželem. Musela bych to vymýt i kdyby tam byly třeba jen dva hrnce, ale asi nějaká ta selekce hrnců bude. 

Myší hovínka ale nebylo jediné setkání s živočišnou říší. V sobotu jsem na noze objevila přisáté klíště, což by mě nemělo zase tak  překvapit, protože jim moje krev už několik let evidentně chutná. Každou sezonu na sobě tak osm kousků určitě najdu. 

Dalším návštěvníkem zahrady byl slepýš, který se vyhříval na sluníčku. Stačila jsem ho vyfotit dřív, než se schoval pod rododendron. Přiznám se, že had mi nevadí tolik jako myš, kterou bych si rozhodně fotit nešla. Shrnuto a podtrženo, až na ty bobky krásný víkend. 

Rain Man na divadelních prknech

V březnu jsem byla na další generálce, tentokrát v divadla Na Fidlovačce na hře Rain Man. Mnozí budete určitě znát stejnojmenný, oscarový film s Dustinem Hoffmanem a Tomem Cruisem. 

Je to dojemný, emocionální příběh dvou bratrů. Charlie je profesionální hráč a podvodníček, kterého kdysi otec ze svého domu vyhodil. Teď, po otcově smrti se Charlie vrací domů, pro dědictví, které rozhodně nebude malé. Tam ale zjišťuje, že má autistického bratra, který žije v ústavu a právě tomuto ústavu otec veškeré jmění odkázal. 

Charlie se pokouší závěť zneplatnit a svého bratra z ústavu odveze. Společná cesta do Los Angeles oběma bratrům změní život. 

Film má daleko více možností výrazových prostředků, ale ani tento nedostatek divadelnímu představení neubírá na jeho atraktivnosti. Jde o příběh a ten zahráli oba protagonisté skvěle, Matěj Ruml ještě o trochu skvěleji. Charlie je v podání Martina Písaříka naprosto uvěřitelný a Matěj Ruml, jako jeho autistický bratr opravdu skvělý. 

fotka z tiskové konference 

                                        

Pražské kostely

Název příspěvku slibuje spoustu informací o pražských kostelích, ale opak je pravdou. Chci vám ukázat pouze kostely dva, které jsem navštívila minulý týden. 

Ten první je římskokatolický farní kostel sv. Václava na náměstí 14. října v Praze na Smíchově. Je zasvěcený českému patronovi sv. Václavovi. Jedná o novorenesanční baziliku s dvěma padesátimetrovými věžemi. Kostel byl, bohužel, zavřený. 

Tím druhým je bazilika sv. Ludmily, také římskokatolický farní kostel na náměstí Míru v Praze na Vinohradech. Jedná se o novogotickou stavbu, postavenou koncem roku 19. století na počest svaté kněžny Ludmily. 

V roce 2022 byl kostel rozhodnutím papeže Františka povýšen na baziliku minor. Jde o čestný titul udělovaný papežem od 18. století, většinou významným poutním místům.

Tady jsem měla větší štěstí, kostel byl otevřený. První fotka je focená starým mobilem, takhle to už umí můj nový. 

Kniha, která vás v klidu nenechá

Tahle kniha vás rozhodně nenechá v klidu. Je to hodně silné čtení. Autorka Nina Špitálníková je korearistka, odbornice na KLDR, aktivistka za ženská práva, spisovatelka. Jako jedna z mála na světě měla možnost v KLDR, za vlády posledních vůdců, studovat na místní univerzitě. 

Nina Špitálníková  Svědectví o životě v KLDR

Kniha obsahuje sedm rozhovorů se severokorejskými uprchlíky, kteří se rozhodli riskovat nejen svůj život, aby mohli utéct a poznat skutečný, svobodný život. Příběhy, ze kterých vám doslova jde mráz po zádech.

Utrpení, strach, neustálá kontrola v práci i v osobním životě, tresty, veřejné popravy. Lidé jsou neustále hlídáni na každém kroku, dodržují až nesmyslná pravidla, zákony, nařízení, tresty, veřejné popravy.

Pro návštěvu jiné vesnice nebo města je potřeba vyřídit si povolení k odjezdu, možnost či spíše nemožnost studovat a za jakých podmínek, pravidla pro jazyk, který můžete studovat. Ten je vybraným studentům přidělen a je třeba ho přijmout ať už jde o čínštinu, ruštinu a při obrovském štěstí o angličtinu. 

V zemi funguje obrovská korupce a úplatkářství, ekonomika kolabuje, lékařská péče je naprosto nedostatečná, povinná vojenská služba v přísných podmínkách trvá pro muže 10 let a pro ženy 6 let. 

Přesto je velká většina severokorejců přesvědčená, že takový život je normální a svého vůdce někdy až bezmezně milují. Vyrůstají v tom od ranného věku, neznají nic jiného a je to pro ně naprosto v pořádku.  

Je to velice silné čtení, při kterém jen nevěřícně kroutíte hlavou. Je tohle ještě vůbec možné?

Doporučila bych jako povinnou četbu, myslím, že o tom, co to je opravdová totalita by měl vědět každý. 

                                                

 

Sváteční procházka

Přestože nedělní počasí neslibovalo nic moc, aplikace mi říkala, že bude pršet až do pozdních odpoledních hodin, doma se mi sedět nechtělo, a tak jsem vyrazila s deštníkem. Za celou cestu nespadla jediná kapka, kdybych ten deštník nechala doma, určitě bych byla mokrá jako myš. Procházku jsem začala ve Valdštejnské zahradě, která je od dubna opět pro veřejnost otevřená. Vchodem od metra nejdříve přijdete k rybníčku s umělým ostrůvkem a sochou Herkula. Kolem rybníčku rostou magnólie, ale jen tahle je už  téměř rozkvetlá. Musela jsem si na fotku chvíli počkat, protože zájemců o focení bylo opravdu hodně.

                                                                                   

Cestou zahradou minete několik krásných fontánek a dostanete se k umělé krápníkové stěně. Hned vedle je velká voliéra, ve které chovají dva páry výrů velkých. 

                                                                 

                                                            

 

Dominantní část Valdštejnské zahrady tvoří sala terrena, ve které se přes léto konají koncerty pro veřejnost. Její výzdoba je hodně podobná té uvnitř paláce, tvoří ji fresky z řeckého Olympu.

    

                                                                 

Přes I. nádvoří paláce jsem pokračovala do půvabné, krátké uličky U Zlaté studně, na jejímž konci najdete stejnojmenný hotel. Hotel byl v roce 2011 zvolen americkou agenturou nejlepším ubytovacím zařízením na světě. Vzhledem k tomu, že i gastronomie hotelu je často velice dobře hodnocena, nebudou ceny pro běžného návštěvníka zrovna nejlevnější. 

Původní restaurace vznikla v roce 1924. Ludvík Aškenazy na ní vzpomíná jako na kouzelnou, studentskou hospůdku v zeleni s několika přibitými stoly a lavicí, na svérázného hostinského a na nádherný výhled. 

                                                                             

                                                             

 Sněmovní ulicí, přes Malostranské náměstí a Mánesův most, podél Vltavy k Národnímu divadlu, to bylo zakončení sváteční procházky. Pak už na tramvaj a domů. Nakonec jsem byla ráda, že jsem předpovědi zase tak moc nevěřila, překonala lenoru a vyrazila. Bylo to fakt moc fajn. 

                                                                       

                                                                 

                                                                           

              

Vzpomínky na Afriku

Jedno odpoledne jsem docela náhodou v televizi narazila na tento stejnojmenný film. Viděla jsem ho kdysi dávno a musím říct, že už jsem si ho téměř nepamatovala. Možná to bylo i lepší, vychutnala jsem si ho dokonale. Film je z roku 1985, v hlavních rolích skvělá Meryl Streepová a neméně skvělý Robert Redford, v té době idol mnoha žen. Nádherná africká příroda, nádherná hudba. 

Film je vlastně autobiografickým příběhem dánské spisovatelky Karen Blixonové, která v roce 1913 přijíždí do Keni se svým manželem. Jejím plánem, který financovala ze svých finančních prostředků, bylo vybudování farmy pro chov krav. Manžel ovšem peníze použil na nejasné obchodování a pěstování kávy. Byly mezi nimi neshody i v dalších životních názorech, a  tak se při manželových dlouhodobých loveckých výpravách  poznává s místním lovcem, bělochem Denysem. S ním prožívá zatím nejkrásnější období svého života, které je nakonec vykoupeno osobní tragédií. 

Ti, kdo film znají, tak mi určitě dají za pravdu, že podívaná je to nádherná. 

A ještě musím pochválit bývalou herečku Evu Hudečkovou za opravdu výborný dabing Meryl Streepové. 

Krásné Velikonoce

Všem milým blogerům a blogerkám přeji klidné a pohodové Velikonoce a bohatou pomlázku. Nezapomeňte si pro sebe ještě rychle pořídit  něco nového, aby Vás nepokakal beránek.  

Užijte si svátky podle svého gusta, ale hlavně v pohodě. 

Opět něco z knihovny

 Pro ty, kteří mají rádi kriminální příběhy, detektivky nebo thrillery, zkrátka pro čtenáře napínavých příběhů. Hlásím se mezi ně i když samozřejmě nečtu jen napínavé příběhy s kriminální zápletkou. Tentokrát to ale tak vyšlo.

Linda Castillo  Ztracené děti

Policejní náčelnice Kate pomáhá kriminalistům při řešení dalšího případu v amišské komunitě. Tentokrát jde o zmizení  mladých, problémových amišek, které už nechtějí žít životem svých rodičů a prarodičů, životem v tradiční amišské kultuře. 

Autorka knihy sama pochází z amišské rodiny, takže zná velmi dobře nejen toto prostředí, ale i problém. 

Kniha je tak trochu detektivka, tak trochu thriller, ale ten, kdo má rád tento žánr, zklamaný určitě nebude. Fakt super čtení. 

Megan Abbotová  Podej mi ruku 

Psychologický thriller o děsivém tajemství, které zničí přátelství dvěma kamarádkám a úplně změní jejich životy. 

V sedmnácti byly nejlepší kamarádky, velice ctižádostivé studentky státního gymnázia. Sdělovaly si snad úplně všechno až do doby, kdy se Diana svěřila se svým nejtemnějším tajemstvím. Jejich přátelství se rázem rozpadlo. Kit byla šokovaná a své kamarádce se snažila za každou cenu vyhnout.

Po několika letech se spolu nečekaně setkávají na stejném pracovišti, jako dvě odbornice v oblasti chemického výzkumu. I Diana zná některá tajemství Kit a vzájemné odhalení by ohrozilo jejich prestižní postavení i kariéru. 

Příběh, který odhaluje život psychicky narušené ženy, kam až může takový člověk zajít. 

Nádherné čemeřice

Musím přiznat, že o čemeřicích toho moc nevím. Na zahradě je nemám, ani si nepamatuji, že by je měla babička nebo někdo v mém blízkém okolí. Vlastně jsem je objevila až na některých stránkách vašich blogů. Samozřejmě, že jsem je zaregistrovala už před několika lety, ale pořád nic. Až tohle jaro na mě ty čemeřice z vašich blogů koukají tak přesvědčivě, že jsem se rozhodla je prostě mít.

Odpoledne jsem byla na procházce a před jedním květinářstvím jsem mezi ostatními květinami objevila světle žlutou čemeřici. Padly jsme si do oka, je moje první. 

Po návratu jsem zasedla k internetu a začala hledat další různobarevné čemeřice a měla jsem štěstí. Objevila jsem inzerát, kde paní nabízí nádherné kousky ze své zahrady, rozesílá je prý už 20 let. Jsou  nakvetlé, takže žádné chudinky to asi nebudou. Poslala mně seznam  abych si vybrala a já jsem nadšená. 

Doufám, že vše dorazí v pořádku. Vám posílám na ukázku vybrané kousky z její nabídky.