Výzva v bílé

Když se řekne jaro, okamžitě si představím zelenou a žlutou barvu. Kolem sebe teď ale vidím krásně rozkvetlé stromy a keře v barvě bílé, a tak se hlásím do jarní výzvy s touto barvou. Fotky jsem pořídila v okolí našeho domu a ta poslední je z Valdštejnské zahrady, kde chovají většinou barevné pávy, ale najde se tam i tenhle nádherný exemplář. 

Trochu málo tvoření

 Už minulý rok jsem začala ze zbytků vlny háčkovat různobarevné čtverce a jasně jsem viděla hřejivou deku, pod kterou se bude parádně relaxovat třeba s pěknou knížkou. Čtverců na deku bylo pořád málo, musela jsem nějaké to klubíčko dokoupit a háčkovala a háčkovala, až se ucho utrhlo. Najednou mě to přestalo bavit, deka v nedohlednu, tak j sem si řekla dost. Začala jsem přemýšlet, co s těmi uháčkovanými čtverci budu dělat. 

Jako první mě napadlo udělat obaly na knihy a něčím je dozdobit. Zvolila jsem kousek krajky a knoflíky, kterých mám opravdu hodně. Dalším nápadem byly a vlastně pořád ještě jsou potahy na polštářky. Čtverečků je pořád ještě dost, takže i těch polštářků nebude málo.  Určitě je využijeme nejen doma, ale i na chatě nebo potěší jako dárek. No, já se můžu přikrýt třeba larysou.

  

Konečně!

 Konečně jsme se dočkali. Ve středu ráno jsme vyrazili na chatu, kde nás čekal důkladný jarní úklid, ale i přesto jsem se těšila. Na cestu nám pěkně svítilo sluníčko a vlastně nás neopustilo celý den, prostě paráda. 

Já jsem se vrhla na úklid chaty a manžel si vzal na starost její okolí, schody, terasu a něco málo i na zahradě. 

Vlastně tak trochu neplánovaně jsem zvládla poklidit i altánek, který jsme si před sedmi lety nechali postavit pro příjemné posezení, ale i neméně příjemné poležení. Takže i něco nad plán. 

Šichta to teda byla, ale nějak jsem při té práci úplně zapomněla, že už mi dávno není dvacet.  Když si totiž něco naplánuji, tak to také chci zvládnout. Zřejmě mám pod kůží zafixované plnění pětiletek a nesmyslných plánů z dob budování socialismu, protože přece kupředu levá, zpátky ni krok.

Odpoledne bylo hotovo a mně hřál, kromě sluníčka, i úžasný pocit. Ovšem jen do doby, než jsme dorazili domů a vystupovali z auta. Cestou se dostavila únava, namožené svaly se pěkně rozležely a já měla pocit, že mě snad přejel parní válec. Bolelo mě všechno i svaly, o kterých jsem ani nevěděla, že je mám. Ještě, že mě hřál ten pocit z dobře vykonané práce. A příště už raději s mírou nebo s Mírou. 

Máte rádi neděli?

Přiznám se, že já jsem ji nikdy moc ráda neměla už jako dítě. Vzpomínám na ně jako na povinné rodinné procházky, které byly celkem pravidelné, a to za dědou na hřbitov. Jako děti jsme většinou měly na neděli sváteční oblečení. To znamenalo nedělní kabát a boty, barevná rádiovka se vyměnila za bílou a hnědé bavlněné punčocháče také nahradily ty bílé. Takové spořádané a vypěkněné rodinky. Tak to tenkrát opravdu bylo, určitě si ti starší vzpomenou. 

Od jara do podzimu jsme byli s bráchou těchto přehlídek ušetřeni. Jezdili jsme s babičkou a dědou na chatu a trenýrky nebo tepláky byly prostě jen jedny. Svátek nesvátek. 

V pozdějších letech pro mě neděle znamenala konec víkendu a nástup do školy můj, později dětí nebo nástup do práce, a to také nebylo nijak povzbuzující. Proto tento den zůstával pro mě  tím nejneoblíbenějším. Je zajímavé, že to vlastně trvá dodnes i když jako důchodkyni by mi to mohlo být celkem jedno, protože všechny naše dny jsou téměř stejné. 

A co vy, byla pro vás neděle příjemným dnem?   

     ilustrační foto: zdroj pinterest                                                  

                           

                            

Něco na zub

 Od bývalé kolegyně mám skvělý recept na sýrovou roládu. Pro mnohé z vás to určitě není žádná novinka, ale mě na tom baví rychlost vytvoření sýrového plátu. Proto to berte jako tip na ulehčení práce.

Sýrová roláda 

30 dkg eidamu nahrubo nastrouháme na plech, dáme do trouby a necháme cca 5 minut, aby se sýr roztavil a spojil. Po vychladnutí můžeme přidat náplň a stočit do rolády.

Náplň (každá máte určitě svoji oblíbenou)

2 tavené sýry

1 tavený šunkový

 1 lžíce másla

2 vařená vejce

hořčice

sůl, pepř

Všechny suroviny vidličkou rozmačkáme, hmotu natřeme na sýrový plát a poklademe okurkou, paprikou a stočíme do rolády. 

                                     

                                                 

Jak mi to táta nandal

Čím více roky přibývají, tím více trpí i moje paměť. Domů ještě trefím, to zase ano, ale občas zapomínám. Hlavně jména třeba sousedů, kteří s námi v našem paneláku bydlí už téměř čtyřicet let. Vím, že mají dvě děti, jedno vnouče, jednoho pudla, jsou z druhého patra i jaké mají auto, ale na jejich jméno si ne a ne vzpomenout. 

Od té doby, kdy se mobilní  telefony staly neodmyslitelnou součástí našich životů, jsem vypustila i telefonní čísla. Proč trápit hlavu, když stačí pouze kliknout na jméno a volaného mám na uchu. Občas mě zaskočí i nečekaný dotaz na moje vlastní telefonní číslo, a proto ho mám pro jistotu uložené v seznamu.

Když jsem byla minulý týden za svým tátou, tak si postěžoval, že ho nějak trápí paměť. Já už jsem úplně blbej, zapomínám a to mi štve. Ale čísla, ty mi ještě jdou, pravil. 

V momentě na mě vysypal čísla telefonů jeho (přímá linka a mobil), moje, mého manžela, naší dcery, mého bratra a jeho manželky. Zůstala jsem doslova s hubou dokořán a s jednoznačným přesvědčením, že po něm teda rozhodně nejsem. 

Podotýkám, že kromě čísel zvládá nákupy, úklid, naučil se vařit i knedlíky, upeče bábovku i vánočku. Tu jsem třeba já za celý svůj život neupekla ani jednou, chce to totiž kynuté těsto. 

Jó, abych nezapomněla. Tátovi bylo v lednu 92 let.

Tati jsi fakt frajer!

                                         

 

Není jaro jako jaro

Březen za kamna vlezem, duben ještě tam budem. Známé pranostiky, které samy o sobě říkají, že ještě ani v dubnu nemusí být pěkné, teplé, jarní počasí. Pár dnů bylo sice krásně, ale podle předpovědi meteorologů může ještě někde napadnout sníh. Určitě nijak dlouho nevydrží, ale přece. Jako holka si vzpomínám, že napadl sníh i ráno 1. května, ale kolem poledne o něm už nebylo ani památky. 

Chci vám ukázat dvě fotografie ze stejného místa, ve stejnou dobu, ale rok po sobě. 

První fotka je z loňského 1. dubna a druhou mi v sobotu ráno nafotil manžel při ranním venčení Barunky. Rozdíl je to velký. Přece jenom je znát, že ta letošní zima byla delší a daleko studenější než v minulých letech. Ale tak by to mělo být. V minulých letech to bylo spíš ze zimy do plavek a z plavek do zimy. 

  

Moje oblíbená

 Zdena Frýbová je jednou z mých oblíbených autorek. Přečetla jsem od ní snad všechny knihy, které u nás byly vydané. Jako první byl snad její nejúspěšnější humoristický román Robin, podle kterého nazvala nadaci na pomoc týraným zvířatům.

Často se v jejích knihách vyskytují témata z lékařského nebo vědeckého prostředí, psychologie, kriminalita a otevírá téma polistopadového podnikání i organizovaného zločinu. 

Momentálně znovu dočítám knihu z vlastních zásob Z neznámých důvodů. Příběh je z prostředí výzkumných laboratoří biochemiků, hlavní postavou je doktorka Anna Berková. Poznáváme jí už jako malou holčičku, která v rodině ambiciózních  architektů neměla jednoduché dětství. Anna Berková, jako dospělá žena je velice inteligentní, profesně zaujatá prací, bezohledná. 

Začátek knihy je protkán odbornými termíny, které mně jako laikovi nic neříkaly, přesto se dozvíme spoustu zajímavých věcí. Přiznávám, že odborné pasáže a výrazy jsem přeskakovala, ale celkový dojem z knihy to zas tak neovlivní. Stejně by ta odbornost v mé hlavě výraznou stopu nezanechala. 

Ale nenechte se od knihy odradit, charaktery postav, někdy až patologických jsou nádherně vykreslené, příběh je napínavý, místy humorný a rozhodně čtivý.