Návštěva pražského zahradnictví

Na jaře obcházím zahradnictví, tržnici a farmářské trhy za účelem nakupování nových sazenic kytiček, bylinek a rajských jablek. Vzhledem k tomu, že jsme se rozhodli upravit okolí kolem našeho jezírka, vyrazili jsme do zahradnictví za nákupem trav. Výběr byl velký, některé ceny krásně rozrostlých trav byly také velké, dá se říct přímo vysoké. Přesto jsem si vybrala. Jednu vysokou, nádhernou zeleně pruhovanou už u jezírka máme dlouho a každoročně nám dělá radost. Dokoupila jsem čtyři trávy různých druhů i různých velikostí, připravila kameny k dekoraci a teď čekáme na zeminu od souseda a můžeme začít. 

V zahradnictví jsem si to užívala, kromě sadby květin, keřů, trav a ozdobných stromků se mi líbily i doplňky do zahrady nebo domácnosti, hezky naaranžované a barevně sladěné. Bylo se na co dívat. Koukněte se se mnou.

Objevila jsem i bahenní ibišky, které neznám. Mají obrovské květy, nafotila jsem je, ale nekupovala.

To mě baví

Není to sice nějak zvlášť aktivní tvoření, ale já se tím občas bavím. Když není zrovna dobrá nálada a starosti se honí hlavou, je to docela dobrý způsob se odreagovat. Mám stažených několik aplikací pro malování podle čísel a tak si čistím hlavu. Obrázků se tam najde spousta, já mám nejraději zvířata, přírodu, květiny a třeba i mandaly.

Tak třeba roztomilé kočky 

 

pejsci

staré chalupy 

    

a nebo tihle roztomilí mazlíčci 

Krávo blbá

 A kdo je vlastně ta kráva blbá? To jsem prosím já. Tak jsem byla označena jedním účastníkem silničního provozu, konkrétně uživatelem elektrokoloběžky. Přecházela jsem na stanici tramvaje na přechodu pro chodce, i když se přiznám, že ne vždycky přecházím tam, kde se má, ale tentokrát opravdu ano. Ve vzdálenosti asi padesáti metrů od přechodu se blížil muž-gentleman a když už jsem byla na zastávce, ozvalo se za mnou milé oslovení krávo blbá. V ten moment jsem tak opravdu koukala nejen já, ale i pár lidí na chodníku i zastávce. Nějak jsme nechápali. 

Elektrokoloběžky jsou problémem nejen v Praze, ale i v ostatních městech po celé Evropě. Jedná se o tzv. sdílené koloběžky, které si můžete půjčit přes staženou aplikaci a její použití platíte kartou z vašeho účtu. 

Sdílené koloběžky mají max. rychlost 25 km/hod a vztahují se na ně pravidla silničního provozu, používají se na silnici nebo stezce pro cyklisty. Po ukončení jízdy se mají odkládat na určených místech.

Jaká je ale skutečnost? Po Praze je vidím jezdit většinou po chodníku nebo v parcích, že je to nebezpečné, to zdůrazňovat ani nemusím. Odkládání na určených místech, to je také jen zbožné přání většiny městských radních.  Většinou se povalují na různých místech a v ranních hodinách se jejich "uskladnění" nestačíte divit. 

Takže ten "můj" koloběžkář si sice pěkně od srdce zanadával, ale jel tam, kde mu to pravidla dovolují 😄

To byl zase den

  Sobota byla jako vymalovaná, na mě sice až trochu dost horko, ale to by problém nebyl, zvlášť když je za chatou bazén. Je léto, tak se teplo dá očekávat. Horší problém byly opět moje zuby, teda jen jeden. ale to stačilo. Od pátku se začal ten neřád ozývat a v sobotu už byla bolest nesnesitelná. 

Na internetu jsem si našla zubní pohotovost v nemocnici v Benešově, tak jsme odpoledne vyrazili. Nepříjemné překvapení mě čekalo hned při vjezdu, kde jsem se dozvěděla, že pohotovost byla zrušena už asi před osmi lety. Proč je na internetu dodnes provozní doba, to jsem nějak nepochopila. Jeli jsme do Prahy do nemocnice v Krči a při vší smůle jsem měla trochu štěstí. Byla jsem v čekárně druhá. Vzhledem k tomu, že už jsem od svého doktora věděla, že zub půjde brzo ven, rozloučili jsme se. 

Můj stav vypadá asi takhle

sobota dopoledne Bylo nás pět

sobota navečer      Čtyři v tanku a pes 

bude následovat    Tři chlapi v chalupě

                              Dva divoši

                              Sám doma

                              Temno

takhle to začíná 

a takhle končí 

Háčkované polštářky

Říká se, že  kdo si počká, ten se dočká. Tak jsem se těch háčkovaných polštářků přece jenom dočkala, ale že to trvalo. Háčkování mě baví, tam problém není, ale to sešívání, to je pro mě jako za trest. Na polštářích je vršek háčkovaný, spodek je z flísové deky a při ručním sešívání to chce docela dost sil. Moje artritické klouby trpěly a daly o sobě vědět. Ale dílo je hotové, v altánku se polštářky využijí dost a dost. Ještě mám uháčkované dva kulaté, takže mě ještě jeden souboj s jehlou čeká, ale to určitě dám, prostě musím. 

Modelce na polštářích bude za dva roky už padesát, jó, jak ten čas letí. 

Nenápadný velký pomocník

Když se kdysi začínaly objevovat PET lahve s vodou, byla jsem přesvědčená, že tohle kupovat nebudeme. Přece nebudu utrácet za vodu. Samozřejmě, že všechno je jinak. Limonády nekupujeme, ale neslazenou ochucenou, nejlépe citronovou Prolinii máme rádi. Problém je, že se mi v poslední době nedaří petku otevřít, někdy s tím má problém i manžel, který má v rukách síly dost. U mě to bude zřejmě artrózou v kloubech, která se občas nečekaně a docela bolestivě objeví nebo je to i tím, že síly prostě s věkem ubývají. 

Každopádně můj problém vyřešil syn. Zakoupil ve vietnamské prodejně plastové sluníčko, které po nasazení na lahev naprosto bez námahy petku otevře. Možná, že o tomto malém a přesto velkém pomocníkovi víte, nicméně každá rada dobrá, třeba se někomu informace bude hodit. 

Dá se koupit nejen ve vietnamských prodejnách, ale i v domácích potřebách. Za pár korun koupíte někde jako kusovku, jinde v balíčku. 

Neležím jen v knížkách

Přestože čtu fakt hodně ráda, jenom v knížkách opravdu neležím. Snažím se i něco vytvořit, zahrádka také občas potřebuje nějaký můj zásah a samozřejmě pravidelné odpolední blogování. Jenom procházky lesem jsem teď zanedbávala, ale to určitě napravím a doufám, že dojde i na oblíbení koupání v řece. Prý nás čekají vysoké teploty, takže teplota vody bude přijatelná i pro mě, těším se. Je fakt, že se stoupajícím věkem velká vedra nemusím, ale díky tomu, že si denní režim můžu upravit podle sebe, dá se to zvládnout. 

Do našeho altánku na chatě jsem vytvořila další pokus o vintage obrázek. Inspirovala mě stará koňská podkova a opět klíče a noty. 

                                                              

Opět něco z knihovny

Knihovna bude mít opět letní provoz, proto jsem si byla před prázdninami nafasovat další porci knih. Čtení je jeden z mých oblíbených koníčků, tak musím i na chatě mít nějakou zásobu čtiva. Ne, že bych tam nějaké ty knížky nenašla, mám jich docela dost, od dětských třeba až po detektivky, ale jistota je jistota. Dneska vám představím zatím poslední přečtenou knihu. 

Linda Castillo  Labyrint tajností 

Jeden z dalších autorčiných thrillerů z amišského prostředí. Příběh začíná nočním požárem na farmě rodiny Gingerichových, při kterém shoří stará stodola a v jejích troskách se později najdou i ostatky jejich nejstaršího syna  Daniela, kterého rodina po požáru marně hledá. 

Požár řeší náčelnice Kate, do jejíhož okresu farma spadá. Kate je bývalá amiška, problémy komunity proto velmi dobře zná. Při vyšetřování případu vyplouvá jedno děsivé tajemství za druhým.

Případy náčelnice Kate z amišské komunity jsem si celkem oblíbila, a tak občas po nějaké její knize sáhnu.

Moje zásoba na následující dny