Knížka na jedno odpoledne

 Náhodně objevená kniha v naší knihovně a první setkání s autorkou, ke které se ještě určitě vrátím. Zjistila jsem, že tohle není její jediná kniha a její styl se mi líbil. 

Jarmila Pospíšilová  Kočka na plotě 

Příběh nejen malé Anežky, která vstup do tohoto světa opravdu příliš idylický neměla, mě do děje vtáhl hned po několika prvních stránkách.

Setkáváme se s několika postavami, které zpočátku nemají vlastně nic společného, ale s postupujícím  dějem se jejich příběhy začínají vzájemně prolínat. 

Dobrovolný odchod  ze života mladé maminky, adopce, rodinné vztahy, nevěra. Příběh obyčejných lidí, dobrých i těch chybujících, příběh naprosto uvěřitelný. 

Přečetla jsem za jediný večer, kniha se prostě nedala odložit. 

A samozřejmě stále neúnavně vyhlížím jaro

Jdeme do kina

V kině jsme nebyli už hodně dlouho, a tak jsem se nechala zlákat recenzí v pořadu Sama doma přímo od režiséra Jiřího Vejdělka, na komedii Aristokratka ve varu. Film byl natočený na motivy knihy Evžena Bočka, kastelána zámku Milotice a spisovatele. Viděla jsem i Poslední aristokratku, která se mi ve srovnání s divadelním představením moc nelíbila, ale protože dobrá nálada a smích, který pan režisér sliboval, je pro tohle období celkem důležitá věc, tak jsme s manželem vyrazili. 

Oproti prvnímu dílu jsme se fakt bavili, film je vtipný, obsazení skvělé a nová postava filmu, Deniska, přinesla příjemné oživení. 

Samozřejmě, že jde o film pro pobavení a dobrou náladu, takže pro náročného diváka, který miluje filmy Quentina Tarantina, Jamese Camerona nebo třeba Miloše Formana to teda nebude. 

Rozhodně mě teda nerozesmály ceny vstupenek, zřejmě to bude i tím, že jsme v kině nebyli možná tak pět let a ceny rostou všude, multikino nevyjímaje. Byli jsme odpoledne a na představení nás bylo celkem šest. Tak jen tak pro představu. Cena pro dospělého 275,-, student, senior a dítě do 12 let 219,- . Tak co, vezmete rodinku do kina? 

A ještě jedno potěšení, tentokrát jen za pár korun, v nádherném barevném provedení

A retro potřetí

Tentokrát zavzpomínám na praní prádla, což je teda tvrdé retro. I když je retro v současnosti celkem hodně oblíbené, tak tohle by určitě nikdo už zažít nechtěl. 

Když jsem byla malá holka, pralo se velké prádlo i všechno ostatní pěkně z gruntu jednou za měsíc. Teda pralo se, mamka prala. Ne, že bychom chodili jako čuňata, drobné věci přepírala samozřejmě častěji, a to buď v ruce nebo na valše. Koupelnu jsme neměli, tak prostě jen tak ve škopku nebo v umyvadle.

Velké prádlo byla v té době celodenní záležitost, která se odehrávala ve společné prádelně činžovního domu. Večer se prádlo namočilo, hned ráno druhý den se přendalo do prádelního kotle, kde se vyvařovalo. Pod tím kotlem se muselo nejdříve zatopit, to dá rozum, že? 

Vyvařené prádlo se pomocí takového dřevěného "pádla" přendalo do pračky, kde se postupně pralo od toho nejsvětlejšího až po to tmavé. Takže třeba tátovy montérky přišly na řadu až jako poslední. 

Některé jemnější kousky se opět praly na valše v dřevěných neckách. Zpočátku ne vždycky byla k dispozici ždímačka, a tak nebylo nic divného, když se vypraná várka opět tím "pádlem" přendala do necek. Tady se musela pěkně ručně vymáchat v několika vodách a pak ručně vyždímat. Podotýkám, že se máchalo ve studené vodě, teplá v těch prádelnách rozhodně netekla. Ona ta teplá voda tenkrát netekla nejen v prádelnách, ale vlastně ve většině domácností. Chceš teplou vodu? Tak si jí ohřej, tak asi tak. 

Takhle vyprané prádlo se věšelo na půdě, kde měl nájemník k dispozici její část, vždycky až po dohodě se správcem domu. Prádelna se musela zamlouvat dopředu, aby se všichni v domě mohli vystřídat. 

Příšerná dřina, kterou si umí představit jen málokdo, kdo nezažil. 

Pořád tady píšu, že prádlo se vyvařilo, vypralo, vyždímalo, pověsilo. Ona to tak úplně pravda není, tuhle všechnu dřinu musely udělat naše mamky, babičky, hospodyňky, prostě ženské. Chlap v prádelně? Absurdní. 

Já už jsem jako mladá paní prala ve své pračce, v naší koupelně. Přesto jsem ještě pořád vyvařovala na kamnech v prádelním hrnci, který jsem pak nosila do koupelny. Ždímačku jsem zpočátku neměla, ale když jsme si ji pořídili, to byla nádhera.

Pak se začaly objevovat automatické pračky, a to už byl doslova zázrak. V Bílé labuti měli jeden vzorek takové pračky zapnutý a vzpomínám doteď, jak nás na to převalující se prádlo nevěřícně čučelo celkem hodně. Koupili jsme si jí v roce 1978 a pamatuji, že moje mamka tomuhle vynálezu odolávala hodně dlouho. Byla přesvědčená, že v tak malém množství vody se prádlo nemůže pořádně vyprat a i na to moje koukala s nedůvěrou hodně dlouho. Přesto i ona nakonec po delší době podlehla. 

takhle nějak podobně jsem prala vždycky přes léto na chatě 

a pak přišel vynález největší, Tatramatka 

Vaření v retro stylu

 Dneska vám nabízím dva retro recepty na ta nejobyčejnější jídla. Obě byla pro tehdy ty nejchudší rodiny, což ale neznamená, že nebyla dobrá. Opak je pravdou. V dnešní době nám  hlavní suroviny podražily, ale nejde o cenu, ale o chuť a opět o vzpomínky na dětství. 

Brambory na loupačku 

brambory

máslo

sůl

kefír

Brambory uvařené ve šlupce oloupeme, osolíme a na každý kousek brambory přidáme plátek másla. Někdo méně, někdo víc, já teda víc. Zapíjíme kefírem.

Jednodušší jídlo snad ani neexistuje, je to recept, jak se brambory podávaly u nás a samozřejmě občas podávají.

Škubánky 

brambory

hrubá mouka

máslo

sůl

Osolené brambory uvaříme doměkka, scedíme asi polovinu vody, kterou si necháme v hrnečku pro případné zředění škubánků. Do horkých brambor nasypeme hrubou mouku. držadlem vařečky uděláme do brambor díry, přiklopíme poklicí a necháme asi 10 minut propařit (na kilo brambor asi 250-300 gramů mouky). Poté vařečkou rozšťoucháme bramborové těsto dohladka, můžeme roztírat i po hraně hrnce, abychom ve škubánkách neměly moučné hrudky. Pokud je třeba, přidáme trochu scezené vody. 

Polévkovou lžíci namáčíme v rozpuštěném másle a na talíři tvoříme škubánky.

Podáváme naslano se strouhaným tvarohem nebo balkánským sýrem, omastíme máslem. 

Nasladko posypeme mákem a moučkovým cukrem, omastíme máslem. 

Opět jsou to varianty z naší rodiny.

Pokud vám škubánky zbydou, udělejte z těsta placičky, které z obou stran opečte na sádle nebo oleji. 

U nás se dělají škubánky tak, aby určitě zbyly. 

Trochu vzpomínání

 Odpoledne jsem si vyšla jen na malou procházku, zima už sice trochu povolila, ale vítr foukal pěkně studený. Šla jsem kolem Žižkovské věže, chtěla jsem vědět jestli se pod ní zase bruslí a kolik tam v sobotu odpoledne najdu zájemců. Takže ano, bruslí se, ale zájemců nic moc, možná i proto, že bylo teprve krátce po obědě. V létě se pod věží hraje divadlo, v zimě nahradí kulturu trocha sportu. 

No, a právě to bruslení mě vrátilo do mého dětství. Bruslení jsem milovala a vždycky jsem se pokoušela o nějaké malé "skoky" a většinou nepovedené piruety, a to jak v Praze na kluzišti nebo na chatě na zamrzlém rybníku. Bruslit jsem se učila s tátou, který mě vodil na kluziště každou neděli dopoledne a začínala jsem na tzv. šlajfkách, bruslích na kličku.

Když už byly moje výkony trochu lepší, dostala jsem brusle krasobruslařské, to jsem byla hodně nadšená a moje krasobruslení mohlo začít. Kluci po začátcích na šlajfkách pokračovali kanadami a my holky těmi býlími, krasobruslařskými. 

Podařilo se mi na internetu najít pár fotek z tehdejší doby. Protože žádné umělé kluziště ani haly neexistovaly, bruslilo se většinou na malých kluzištích nebo na zamrzlých rybnících. Byly to většinou dvorky mezi domy nebo nějaké hřiště, které večer polévaly ochotní tatínkové, v případě hřišť to byl správce. Na hřištích se platilo vstupné, ale zase jste si mohli koupit  třeba horký čaj nebo chleba s hořčicí, Jó, cena byla 0,90 hal. 

Hlas, na který se nedá zapomenout

Napsala jsem si Ježíškovi i trojalbum Věry Špinarové a on moje přáni splnil. Její písničky jsem měla ráda, neříkám, že úplně všechny, ale její hlas jsem obdivovala. Dokázala zazpívat koncerty naživo tak, jako byste poslouchali studiové nahrávky, a to ne každý zpěvák tak úplně zvládne. 

Posílám vám moji nejoblíbenější, kdy po těle mám husí kůži a slzy v očích.  Jednoho dne se vrátíš ...

Babička by se teda divila

 Skoč do supermarketu, kup tousťák a uděláme si nějaké sendviče. Jó a nezapomeň vzít mango. kiwi a chia semínka, dáme si smoothie. Odpoledne zajdeme do cinema city, už jsem dlouho neměla popcorn. Potom se můžeme zastavit ve Starbucksu třeba na kapučíno nebo latté.

Kdyby se babička a nejen ta moje, najednou objevila v této době, nestačila by se divit. Kam to má skočit, cože to má koupit, co bude jíst a kam to vlastně odpoledne půjde. Těžko by pochopila, že má vlastně zajít do jakéhosi konzumu, případně do sámošky, koupit chleba a ten si pak namazat máslem a přidat třeba šunku a sýr. 

Mimochodem, věděli jste, že první samoobsluha byla u nás otevřena 1. června 1955 v Praze na Žižkově?

Kam půjde odpoledne a co na ní vlastně čeká, to by pochopila už jen stěží.

Doba se mění, to je v pořádku a nic proti tomu, ale i já jsem z převzatých výrazů zmatená a někdy fakt nevím, která bije. 

A co by tak asi ta moje babička řekla na mobil, Facebook, internetové bankovnictví, WhatsApp, teambuildingy, Mc Donalds a hamburgery, KFC, home office a další a další věci, kde už se také pomalu začínám ztrácet. 

A v novém roce opět do knihovny

První návštěva knihovny v novém roce proběhla včera odpoledne. Končila mi výpůjční doba u jedné knihy a moje zásoby se začaly tenčit, bylo třeba doplnit. Nedočkavých čtenářů tam bylo víc, sama samotinká jsem nebyla. Přesto jsme prohodily s paní knihovnicí pár slov a popřály spokojený a klidný nový rok. Zjistila jsem, že do této knihovny budu letos chodit už 50 let, předtím jsem bydlela v jiné čtvrti a tam jsem chodila nejprve do dětské knihovny, později už do dospělácké. 

Probraly jsme i to, že obsahy knih si nepamatuji dlouho, nejsem encyklopedie, ale při čtení se do děje propadnu a hodně si to užívám. Teda pokud se mi kniha líbí a příběh mě osloví. Teprve v několika posledních letech jsem se naučila nezajímavou (pro mě) knihu odložit, což jsem dříve neuměla a četla jsem a četla až do úplného (mého) vyčerpání. S tím paní knihovnice souhlasila, proč se trápit s něčím, co nás nebaví nebo se nám nelíbí. 

Tady jsou moje nové úlovky 

Ještě nabízím dvě knihy z poslední loňské návštěvy. Každá z nich je tematicky naprosto jiná, ale obě se mi líbily. Můžu doporučit s klidným svědomím.

Jeden thriller, ten nesmí chybět, ty čtu hodně ráda. 

A pak jedno pohlazení po duši od Vám určitě známé autorky. Tentokrát navštívíme Paříž.

Nepijte tu vodu

Před koncem loňského roku jsem navštívila představení v Divadle na Vinohradech, Nepijte tu vodu. Komedii napsal Woody Allen v polovině 60. let v době, kdy byl svět rozdělen železnou oponou. 

Název je odvozen od rad turistům tehdejších cestovních kanceláří, jak se vyhnout problémům v rizikových destinacích, zejména těch východoevropských. 

Jde i o případ americké rodiny Hollanderových, která na doporučení švagra odjela trávit svoji dovolenou do blíže neurčené totalitní země na východě Evropy. Pořizováním fotek se v této východoevropské zemi vystavuje policejní represi. Jsou považováni za agenty a ještě před jejich zatčením se rodině podaří dostat na půdu amerického velvyslanectví. Problémem ale je, že ambasádu momentálně řídí velvyslanců syn Axel, který je opravdovým mistrem chaosu a krizových situací. 

Václav Vydra v roli amerického turisty, který neustále touží po svých oblíbených hamburgerech a na doporučení svého švagra, trávit dovolenou na východě, určitě nikdy nezapomene, je vážně skvělý. Určitě pobaví i jeho žena Marion v podání Andrey Černé.

Tentokrát jsme se s kamarádkou dobře bavily, divák se bavit chce a tohle představení mu to opravdu umožní. 

pár fotek ze čtené zkoušky