A retro potřetí

Tentokrát zavzpomínám na praní prádla, což je teda tvrdé retro. I když je retro v současnosti celkem hodně oblíbené, tak tohle by určitě nikdo už zažít nechtěl. 

Když jsem byla malá holka, pralo se velké prádlo i všechno ostatní pěkně z gruntu jednou za měsíc. Teda pralo se, mamka prala. Ne, že bychom chodili jako čuňata, drobné věci přepírala samozřejmě častěji, a to buď v ruce nebo na valše. Koupelnu jsme neměli, tak prostě jen tak ve škopku nebo v umyvadle.

Velké prádlo byla v té době celodenní záležitost, která se odehrávala ve společné prádelně činžovního domu. Večer se prádlo namočilo, hned ráno druhý den se přendalo do prádelního kotle, kde se vyvařovalo. Pod tím kotlem se muselo nejdříve zatopit, to dá rozum, že? 

Vyvařené prádlo se pomocí takového dřevěného "pádla" přendalo do pračky, kde se postupně pralo od toho nejsvětlejšího až po to tmavé. Takže třeba tátovy montérky přišly na řadu až jako poslední. 

Některé jemnější kousky se opět praly na valše v dřevěných neckách. Zpočátku ne vždycky byla k dispozici ždímačka, a tak nebylo nic divného, když se vypraná várka opět tím "pádlem" přendala do necek. Tady se musela pěkně ručně vymáchat v několika vodách a pak ručně vyždímat. Podotýkám, že se máchalo ve studené vodě, teplá v těch prádelnách rozhodně netekla. Ona ta teplá voda tenkrát netekla nejen v prádelnách, ale vlastně ve většině domácností. Chceš teplou vodu? Tak si jí ohřej, tak asi tak. 

Takhle vyprané prádlo se věšelo na půdě, kde měl nájemník k dispozici její část, vždycky až po dohodě se správcem domu. Prádelna se musela zamlouvat dopředu, aby se všichni v domě mohli vystřídat. 

Příšerná dřina, kterou si umí představit jen málokdo, kdo nezažil. 

Pořád tady píšu, že prádlo se vyvařilo, vypralo, vyždímalo, pověsilo. Ona to tak úplně pravda není, tuhle všechnu dřinu musely udělat naše mamky, babičky, hospodyňky, prostě ženské. Chlap v prádelně? Absurdní. 

Já už jsem jako mladá paní prala ve své pračce, v naší koupelně. Přesto jsem ještě pořád vyvařovala na kamnech v prádelním hrnci, který jsem pak nosila do koupelny. Ždímačku jsem zpočátku neměla, ale když jsme si ji pořídili, to byla nádhera.

Pak se začaly objevovat automatické pračky, a to už byl doslova zázrak. V Bílé labuti měli jeden vzorek takové pračky zapnutý a vzpomínám doteď, jak nás na to převalující se prádlo nevěřícně čučelo celkem hodně. Koupili jsme si jí v roce 1978 a pamatuji, že moje mamka tomuhle vynálezu odolávala hodně dlouho. Byla přesvědčená, že v tak malém množství vody se prádlo nemůže pořádně vyprat a i na to moje koukala s nedůvěrou hodně dlouho. Přesto i ona nakonec po delší době podlehla. 

takhle nějak podobně jsem prala vždycky přes léto na chatě 

a pak přišel vynález největší, Tatramatka