pondělí 27. července 2015

Výhody po 60. letech věku

Dneska mě mailem došla hodně povedená zpráva. Musela jsem se smát, jak moc je to pravdivé a vtipně napsané. Dovolila jsem si ale opravit číslovku na 60. Původní 50. mi přeci jenom přišla trochu "ukvapená". S vyplazeným jazykem

Únosci a svůdci o tebe nemají zájem.

Při braní rukojmích budeš pravděpodobně první z propuštěných.

Když ti zavolají v 9 večer, zeptají se, jestli tě nevzbudili.

Můžeš žít bez sexu, ale ne bez brýlí.

Omezení rychlosti na silnici už pro tebe není výzvou.

Peníze, které jsi investoval do zdravotního pojištění se začnou konečně rentovat.

Tvoje předpovědi počasí jsou lepší než ty televizní.

Můžeš sdílet svá tajemství s přáteli, stejně si je nebudou pamatovat.

Pošli všem známým, pokud si na ně vzpomeneš.



čtvrtek 23. července 2015

Houbaření

Nevím, jak to letos bude s houbama. Díky suchému počasí to asi nebue žádná sláva, ale třeba nás podzim překvapí.
Víte, že více než 70 % obyvatel vyráží alespoň jednou v roce na houby? Češi jsou považováni za nejvášnivější houbaře na světě.
Francouzští houbaři musí mít před vstupem do lesa souhlas majitelů lesa, v případě státních lesů povolení od lesní správy nebo místního úřadu. Němci dávají přednost umělě pěstovaným houbám. V Anglii považují houby za prašivky. Belgičané, Nizozemci a Řekové sběr hub také nevyhledávají. Skandinávcům neříkají houby vůbec nic. Ve Finsku chodí na houby pouze ruská menšina.
Je to zajímavé, co stát, to jiný zvyk. Já si neumím představit, že bychom do lesa na houby nechodili. V lese je úžasné ticho, ptáci zpívají, příjemný voňavý vzduch a když se košík zaplňuje houbami, to je prostě nádhera. Houby ráda sbírám, jím, ale nerada je čistím. Patří to ale k věci, tak pokud je co pucovat, tak pucuju a pucuju.

pátek 17. července 2015

Můj život po životě - M. Viewegh

Pokud se dozvím nebo se dočtu, že někdo někde prodělal opravdu vážnou operaci nebo úraz a přežil, říkám si fajn, tak to je v pohodě. Ale ona to tak úplně pravda není. Tím, že dotyčný situaci přežil, ještě není vyhráno a někdy, bohužel, ani nebude.
Vzpomínám si na příběh chlapce, který zůstal v bazénu (za doprovodu učitelů) několik minut pod vodou. Podařilo se ho sice zahchránit, ale zpátky do života už se vrátil bohužel jako těžce mentálně i fyzicky poškozený. Obrovská bolest i oběť rodičů, obrovská bolest pro chlapce.
V případě pana Viewegha stejný dojem. Dobře to dopadlo. Prasklá aorta, několikahodinová operace. Pacient přežil, přestože bez urgentní operace je toto závažné onemocnění téměř ve sto procentech případů smrtelné.
V knížce Můj život po životě popisuje situaci po operaci, úzkosti, stavy deprese. "Jsem poloslepý jako krtek, nic si nepamatuju a všechno mě děsí. Málokterou myšlenku udržím dýl jak deset minut, nikam netrefím. Změnil jsem se ve svou vlastní babičku."
Veselé čtení to není. Stačí malá chvilka a může změnit život kohokoli z nás. Člověk pak musí sakra zabojovat, aby se do života zase dokázal vrátit. Pan Viewegh to dokázal.

sobota 11. července 2015

Knihy a knížky

Tak mne napadlo, jaký je vlastně rozdíl mezi knihou a knížkou. Je to ve velikosti nebo v obsahu? I malá knížka může být co do obsahu velká a naopak. Asi to vůbec není podstatné.Prostě kniha (nebo knížka)?
Před prázdninami jsem navštívila naši knihovnu a předzásobila se, abych měla na chatě co číst. V době prázdnin má knihovna otevřeno 2x týdně a někdy se nepodaří trefit ten správný den, protože do Prahy teď jezdím jen občas.
Tentokrát jsem sáhla po těchto autorech:
Sheldon Sidney
Kellerman Jonathan
Patterson James
Jackson Lisa
Viewegh Michal
Clarková M. H.
Pawlowská Halina (malina - to mě vždycky napadne)

Od všech těchto autorů už jsem četla více titulů, Lisa Jackson je pro mne zatím autorka neznámá. Na přebalu nakladatel přivádí čtenáře do elitní internátní školy, která se specializuje na problémové děti. Ze špičkového vzdělávacího zařízení zmizí studentka, která je později nalezena mrtvá. Byla to vražda nebo sebevražda? V internátní škole působí jakási fanatická sekta, která se snaží prosazovat vlastní víru. Po nálezu další mrtvé dívky je jasné, že se jedná o něčí ďábelský plán.
Hůůů, už se bojím, ale zároveň těším.


středa 8. července 2015

Jako ve zlém snu

Ta vedra byla teda fakt úděsná, jako zlý sen. Nebyla jsem schopná téměř ničeho, takže jsem byla vlastně neschopná.
Už ve čtvrtek jsme odjeli na chatu, protože v rozpálené Praze se vážně nedá moc vegetit a v noci pořádně spát. Tady to lépe snášíme, oblečení je minimální a protože jsme si konečně pořídili pořádnou zahradní sprchu, tak se můžeme v naší "osvěžovně" řádně cáchat.
V pondělí manžel odjel domů, protože musel do práce a já jsem tu zůstala s jorkšírkama Barunkou a Jesinkou. Jesinka je fenka mé dcery a já jí dostala na hlídání po dobu její dovolené. S holkama je trochu potíž, protože Barča bude mít zrovna v pátek rok a Jesi je už starší dáma, která má ráda svůj klid. Barunčino dorážení se jí moc nelíbí, ale nedá se nic dělat, musejí to vydržet obě.
Včera večer, celkem pozdě až kolem půlnoci, jsme s holkama zalezly do pelíšků. Očekávala jsem noční bouřku dost se strachem, protože se od malička bouřek bojím. Po jedné hodině mě probudil vítr a prudký déšť, který netrval moc dlouho. Celkem v klídku jsem znovu usnula. Po druhé hodině to tady bylo znovu. Tentokrát to bylo jako zlý sen, přímo hororový. Sen to ale bohužel nebyl. Holky uši nastražené, já stažené půlky. Blesk střídal blesk, v chatě jakoby neustále někdo rozsvícel a zhasínal světla.
Největší strach mám z okolních vysokých smrků, borovic a jedlí, které máme přímo na zahradě. Jako dítě jsem totiž zažila na chatě u rodičů pád staré lípy a nebylo to moc příjemné. Odnesl to tenkrát jenom plot u zahrady.
Dopadlo to dobře, jako zatím vždycky, ale strach jsem měla, to musím přiznat.
Dneska už bylo krásně, svěží vzdoušek a už snad zase budu něčeho schopná, možná.