Tento týden jsme na chatě. Včera odpoledne se můj muž rozhodl, že pojedeme na houby. Nemáme to nijak daleko, ale přesto jsme nasedli do auta a vyrazili k lesu. Asi po pěti minutách v lese muž povídá. Je sucho, nerostou, jedu domů.
Všimněte si slovíčka j e d u . Vypadá to jako jedna z forem domácího násilí, zvláště když ví, že mám orientační smysl asi jako houpací koník. Přestože to v tom lese znám, jezdíme tam už přes čtyřicet let, nejsem dopředu schopná říct půjdu tudy a vyjdu tam a tam. Já sice půjdu tudy, ale kde vylezu, to se teprve uvidí. A až to uvidím, tak se uvidí. Vím, že se tam neztratím, protože po těch letech mně i můj slabý orientační smysl zabloudit nenechá.
Pravým důvodem odchodu z lesa byla mužova bolest zad, která se objevuje najednu, většinou při špatném pohybu. Trvá to už delší dobu, ale už chodí na masáže a rehabilitaci, tak snad se to brzy uklidní.
Chodila jsem po lese sama a trvalo celkem dost dlouho, než jsem objevila první houbičku. V lese bylo opravdu sucho a pouze na jednom místě jsem nasbírala pár lišek a nějaké babky. Svůj k svému. Babka našla babky.
Na houbovou omáčku to bude, tak už se na ní těším.
Jó, na takové fešáky si budu muset ještě asi počkat.