Blbé ráno, dobrý den

Už jste si někdy  čistili zuby Olfen gelem?  Já ano. 

Ranní očista v koupelně probíhá tak nějak automaticky, brýle na nose samozřejmě ještě nemám. Sáhnu pro pastu na zuby, ale ouha! Na umyvadle kromě pasty ležel i zmiňovaný Olfen gel, kterým si momentálně léčím palec levé ruky potrefený artrózou. Na palec dobrý, ale na zuby hnus.

Dalším pravidelným ranním rituálem je, jak jinak, káva. Manžel uvaří, ale cukr si dávám sama, on sladí umělým sladidlem. Vyndávám tedy cukr z poličky a že jsem byla dneska po ránu tak šikovná, letí dolů i včera doplněná miska se solí, jasně, že neuzavřená. To zase bude den, honí se mi hlavou.

Naštěstí se ke mně smůla obrátila zády a nakonec byl dnešní den docela prima. Díky nedělním zbytkům a včerejší dýňové polévce nebylo třeba vařit ani běžet nakoupit. 

Dopoledne jsem si prohlížela fotky, které jsem jednu dobu dávala do malých alb a vzpomínala na krásné dovolené. Třeba na tu první v Řecku, kterou jsme tenkrát oslavili naše 25. výročí svatby. Bylo to na ostrově Zakynthos a bylo tam fakt nádherně. 

Za dopoledne napadl sníh, tak jsme po obědě vyrazily s Barčou na procházku, aby si ještě trochu toho sněhu užila. 

Odpoledne ke kafíčku včera upečený štrůdl, rozečtená knížka, a tak byl nakonec ten den vlastně moc fajn. 

  

Dneska dáme déčko

 Docent, doktor David Drobný dorazil do domova důchodců "Dobrý den". Davida doprovázela devatenáctiletá dcera Daniela, dědička devadesátiletého dědečka Dušana. 

Dobromyslný dobrák, dnes diabetik Dušan, dělával dříve  dozorčího dráhy. Dozorčího dělal dlouho, do důchodu. Dnes dominuje domovu důchodců. Dostává drobné dárky, desítky dlouhých dopisů, domovský doktor Dvořáček Dušanovi daroval dlouhou, dřevěnou dýmku. 

Daniela dědovi donesla dovolenou drogu. Dobrý, datlemi důmyslně dozdobený diabetický, domácí dort. 

Dojemné divadlo, dveře dokořán. Děda  ďobe do dortu, dočítá dobrodružné drama.

Dědo, další dostaveníčko do dvou dnů, doneseme další dobrůtky. 

Dovíráme dveře. Divná doba.  

  

Zimní radovánky

Tak i u nás jsme se dočkali slabé sněhové pokrývky. Pražské děti využívají k bobování každý travnatý kopeček, co na tom, že občas už bobují na blátě. Hlavně, že to jede.   

Odpoledne jsme s Barunkou také vyrazili na sníh. Je to pro ni zážitek, tady si většinou sněhu moc neužije a jí se to evidentně líbí. 

Udělala jsem pár fotek, abych měla památku, že v lednu 2021 byl v Praze opravdu nefalšovaný sníh. Sice málo, ale byl. 

Na návštěvě v Praze

O tom, že s manželem chodíme rádi na procházky na Olšanské hřbitovy jsem už psala. Máme to tam opravdu kousek , je tam klid od rušných ulic a pokud vám nevadí právě toto místo, je to příjemná procházka v přírodě. Jsou opravdu rozsáhlé, jejich plocha je 50,17 hektarů.

To, že na otázku, kde jste, dost často odpovídáme, že na hřbitově, rodinu ani známé už nepřekvapí. 

Občas tam najdu nějakou zajímavost a málo jich tam opravdu není. O jednu se s vámi podělím. Pravda, na blogu už jsem se o ní zmiňovala, ale ztráta právě této fotky mě dost mrzela, takže ještě jednou. 

Podívejte se, jaká vzácná návštěva tento pražský hřbitov také navštívila, sám Bart Simpson!

Přeji hezký víkend a užívejte si procházky na sněhové peřině.  

Coco a Edith

O víkendu jsem sledovala životopisný film Coco Chanel. Mnozí z vás ho určitě už také viděli, je z roku 2009 a já sama jsem ho viděla dvakrát. Silný příběh ženy, která šla za svým cílem a i přes počáteční nepřízeň osudu se stala nejznámější módní návrhářkou světa. Její kostýmy se ve světě staly velmi žádané, nosily je i nejvýznamnější ženy, mezi které patřila i Jacqueline Kennedyová. 

Edith Piaf, světoznámou francouzskou šansoniérku také není třeba nijak představovat. O jejím životě bylo napsáno několik knih a v roce 2007 natočen film. O jejím životě a smutném konci se ví poměrně dost.

Mne ale zaujaly, v mnoha věcech si hodně podobné, jejich životní osudy. Začátek jejich života rozhodně zářný nebyl. Obě se narodily v nefunkčních rodinách.

Edith se jako malá dostala do nevěstince, který vedla její babičky a o holčičku se pomáhaly starat tamní prostitutky. Později začala zpívat po ulicích se svojí nevlastní sestrou, kde ji objevil majitel nočního klubu a nabídl ji spolupráci. Vymyslel pro ni přezdívku Piaf (vrabčák) a doporučil ji nosit na vystoupení černé šaty, které pro ni pak byly typické. 

Její velká životní láska, boxer Marcel Cerdan zemřel při leteckém neštěstí. Ona sama zemřela ve věku 47 let na rakovinu.

Coco, vlastním jménem Gabriela žila v rodině se svými pěti sourozenci, ale po smrti matky dal otec své děti do sirotčince. Ve dvaceti letech pracovala u své tety v obchodě s oděvy a se svou sestrou si po večerech přivydělávaly zpěvem v nočních podnicích. Tam se také seznámila s bohatým chovatelem koní, stala se jeho milenkou a žila s ním na jeho zámku. Seznámila se tam se svoji velkou životní láskou, britským diplomatem a majitelem dolů. Byl to právě on, kdo jí v Paříži pomohl s otevřením obchodů s luxusními klobouky, později i s módním salonem v Biaritzzu. 

Její životní láska tragicky zemřela při automobilovém neštěstí. Ona sama zemřela ve věku 88 let na infarkt.

Edith Piaf

Celý život je shlukem náhod, šťastných i nešťastných 

Coco Chanel

Pokud chcete být nenahraditelní, musíte být odlišní 

Tvoření pro batolata

Když byli můj prasynovec Teo a vnučky mojí kamarádky ještě docela malí, ráda jsem jim dělala drobné dárky. Háčkované, pletené, ale nejvíce se mi osvědčily ty z ponožek. Hlavně zvířátka a panenky.

U dětí jsou oblíbené a jejich výroba je celkem jednoduchá a rychlá. Internet vždy poradí.

Protože jsem zjistila, že většina fotek s mým tvořením je v nenávratnu, pochlubím se ještě jednou, ale vlastně poprvé. 

Opici na obrázku si Teo oblíbil natolik, že bez ní se neobešlo žádné usínání. Hračky se dají prát, takže mu opičák v postýlce dělal společnost celkem dlouho. 

A jsme zase o rok starší

 Máme za sebou skoro už pátý den nového roku, ale zázraky se žádné nedějí. Samozřejmě vím, že změny k lepšímu hned tak nebudou, ale situace se mi zdá čím dál horší. Ani to počasí nám zvlášť nepřeje. U nás prší už třetí den a nedostatek sluníčka k dobré náladě rozhodně nepřispívá.

Moje mozkové závity se pomalu ale jistě mění pouze na závitky, tak jsem zvědavá, jak to bude pokračovat. Nic moc mě nebaví, občas přijde ponorka, a tak alespoň na chvíli vyrážím na procházky po městě. Chybí mi moje kamarádka, se kterou jsme chodily do divadel, po obchodech, na procházky a do cukrárny na nějakou dobrotu. Z její jedenáctičlenné rodiny jich je momentálně nakaženo osm. Průběh není dramatický, ale stejně to žádná sranda není. 

Svoji mamku jsem naposledy viděla těsně před vánočními svátky, a to po dlouhých 2,5 měsících. Další objednaná návštěva byla zase zrušena, v domově se objevila nákaza u klientů i personálu. Všichni teď musejí zůstávat pouze na svých pokojích a  zatím se neví, kdy se alespoň toto opatření zmírní. 

Před sebou zatím fakt nevidím nic, na co bych se mohla těšit. Jedna věc tu ale přeci jenom je. Na jaro, zahradu a chatu se těším hodně moc. To mi přeci jenom nějakou tu energii do žil lije.

Mějte se pohodově a věřím, že jste na tom s náladou poněkud lépe.