Zbyla vám čočka?

 Luštěniny nevařím moc často, občas hrachovou kaši nebo čočku. Čočku nakyselo nedělám, máme nejraději pouze vařenou čočku s opečenou cibulkou, uzeninou, kyselou okurkou a volským okem. 

Měli jsme ji tento týden, ale při její přípravě jsem zřejmě chtěla nabídnout všem sousedům, protože mi jí zbylo celkem hodně. Barča ji má sice také ráda, ale nemůžu toho tvorečka nechat nafouknout k prasknutí, pár zrníček naší žebračce musí stačit. Vzpomněla jsem si na téměř zapomenutý recept, tak vám ho nabízím. Je to dobré a máte-li zbylou čočku, tak také rychlé. 

Čočkový salát 

vařená čočka  

kyselé okurky

2 vejce natvrdo 

cibule 

sůl, pepř

olej, trochu octa nebo lák z okurek podle chutí 

Do čočky dáme okurky, vejce a cibuli, vše nakrájené na kostičky, přidáme ostatní ingredience a necháme vychladit. Někdo dává i lžíci polotučné hořčice, to podle chuti. No a je hotovo. Dobrou chuť!

Fanynka? Jak kdy!

 Hokejová fanynka se ze mne stává jen tehdy, pokud se hraje mistrovství světa nebo OH, samozřejmě s naší účastí. Ale i to má jeden háček. Pokud naši prohrávají tak, že rozdíl ve hře i v počtu gólů už je tak velký, že naděje na výhru téměř umřela, od televize odcházím. 

Tentokrát se tak nestalo a já sledovala všechny naše zápasy od začátku až do konce poslední vteřiny, často i bez manžela, který prý na to nemá nervy. No nevím, moje nervy samozřejmě také pracovaly, ale vydržela jsem. 

Moc jsem to těm našim klukům přála, byla vidět obrovská snaha celého týmu. Ukázali, že na to mají a moc se chtěli předvést v tom nejlepším světle, zvláště doma před vlastním publikem. Vyšlo to, obrovská bojovnost přinesla vytouženou zlatou medaili. A opět se potvrdilo, že hokej dokáže lidi stmelit. V obou arénách nebo na náměstích se úplně cizí lidé na sebe najednou dokázali usmívat, objímat se, jít za společným cílem, ukázat srdce na pravém místě. 

Mistrovství skončilo, obávám se, že s tím skončí i ta lidská soudržnost. Byla bych moc ráda, kdybych se mýlila a pravda byla jiná. Uvidíme. Také jste sledovali letošní mistrovství s úžasným koncem?

Cesta ze Strahova

 Nabídnu vám ještě pár fotek z cesty od Strahovského kláštera na Kampu. Tam jsem pokračovala přes Karlův most k Národnímu divadlu, na tramvaj a domů. Fotky jsou pořízené z méně známých míst.

vchod do Vrtbovské zahrady 

známá restaurace  U Malířů 

Kostel Panny Marie pod řetězem, patřící řádu maltézských rytířů

a jsme na Kampě 

Areál Strahovského kláštera

Jeden květnový sváteční den jsem si udělala procházku ke Strahovskému klášteru. Nebyla jsem tam už léta, naposledy jsme tam byli s mými rodiči, a to už je nejméně deset let. Od tramvaje to není vůbec daleko a byla jsem překvapená, že ve sváteční den tam bylo poměrně málo lidí, což mi vyhovuje. 

Kostel Nanebevzetí Panny Marie prezentuje celý areál premonstrátského kláštera na Strahově, který je doposud  jedním z nejstarších premonstrátských  klášterů na světě. 

Zajímavostí tohoto kostela jsou mimo jiné mohutné varhany z roku 1746 na které při návštěvě Prahy hrál W.A. Mozart. 

Strahovská knihovna, fotku interiéru jsem si vypůjčila na internetu 

 

Pusťte se do čtení

Tentokrát jde o knihy naprosto rozdílného žánru, ale obě mě absolutně oslovily. 

Jeffrey Archer   Příliš odvážné přání 

V knihovně mě  už svým obalem nalákala autorova kniha a teprve doma jsem zjistila, že se jedná o rodinnou ságu Cliftonova kronika a tento svazek je už čtvrtým dílem. 

Pustila jsem se do čtení a nijak mi nevadilo, že se dějově ocitám  až v současné době. Rodinná sága sahá do počátku 20. století a provází nás osudy dvou rodů, nemajetného rodu Clifftonů a majetného rodu Barringtonovy plavební společnosti v různých dobách, na různých kontinentech, v různých dramatických momentech života. 

Příběh mě zaujal, obávané politiky nebylo mnoho, o napětí, tajemství a intriky není nouze. Celá sága má pět dílů, další dva se připravují. Kniha mě tak nadchla, že se do této rodinné ságy pustím od samého začátku. Je to čtení na dlouhou trať, jeden díl má cca 450 stránek. 

Autor je skvělý vypravěč a já i po jednom díle mohu doporučit. 

Ladislav Zibura   Všechny cesty vedou do Santiaga 

Cestopis oblíbeného cestovatele nás tentokrát zavede do Santiaga de Compostela, kam více než tisíc let míří lidé ze všech koutů Evropy. Autor tuto cestu absolvoval už ve svých 18ti letech a z jeho druhé cesty nám nabízí zajímavé vyprávění. Je to vyprávění plné humoru, o přátelství lidí, kteří se nikdy předtím neviděli i o tom, jak se na cestu připravit a jak si během ní zajistit jídlo a ubytování. 

Překvapilo mě, že se této pouti zúčastňují i lidé poměrně vysokého věku, kteří většinou volí kratší a vhodnější trasy, ale i tak se před nimi skláním, fakt klobouk dolů. 

Zajímavé čtení z neznámých míst psané s humorem autorovi vlastním, pobaví snad každého čtenáře.

Výstava skalniček

Na Karlově náměstí, vedle Faustova domu probíhá výstava skalniček, spojená i s jejich prodejem. Výstavu pořádá klub skalničkářů a otevřená bude do 24. května. Dneska dopoledne jsem se tam vypravila nejen na obhlídku, ale i na nákup. Skalničkový záhonek  na tarasu jsem musela téměř celý zlikvidovat, takže se výstava svým termínem bezvadně trefila do mých plánů.

Pojďte nakouknout, zvu vás na malou ochutnávku 

a můj nákup 

                                

 

A zase v kuchyni

Když jde můj muž nakupovat, neponechá bez povšimnutí samozřejmě akce a pak něco nového nebo zajímavého co běžně nenakupujeme, ale co by za ochutnání stálo. Minulý týden mu padlo do oka lanýžové máslo, které splňovalo obě podmínky. No fajn, ale co s ním, jak a kam ho použít? Přímo nerudovská otázka se kterou jsme se obrátili na vševědoucí a někdy až moc vědoucí Google. Tentokrát poradil moc dobře, něco jsme přidali, někde ubrali a skvělá večeře byla hotová za pár minut. 

Špagety s lanýžovým máslem

špagety pro 2 osoby

1 polévková lžíce lanýžového másla

2 čajové lžičky pesta z medvědího česneku 

2-3 stroužky česneku 

strouhaný sýr 

Uvařené špagety smícháme s lanýžovým máslem, pestem a přidáme rozetřené stroužky česneku. Na talíři posypeme strouhaným sýrem a jíme a jíme. 

Hotovo raz dva a chutná to fakt skvěle. 

Dovolená v Rakousku

V letošním roce na zahraniční dovolenou určitě nepojedeme a na horské túry už rozhodně ne. Manžel má problémy s chůzí, takže jsme vděční za naší chatu se zahradou, kde může popocházet podle svých možností. V podstatě nepřicházejí v úvahu ani výlety s pěší procházkou, ale co nadělám. 

Nedávno jsem si prohlížela fotky starých dovolených a narazila jsem na rakouské Vysoké Taury. Je to už hodně dávno, ale byli jsme tenkrát moc spokojení a přestože to byla dovolená v horách, počasí nám celý týden až neuvěřitelně přálo. Zájezdu jsme se zúčastnili s CK Poznání a dovolenou v Rakousku jsme si pak ještě jednou zopakovali, na jiném. ale opět nádherném místě. 

Pár fotek nabízím i tak trochu z nostalgie