Kosmetika včera a dnes

Dneska bych chtěla zavzpomínat na dobu svého mládí a na to, jaké měly tenkrát ženy možnosti při péči o vlasy, tělo a jaká kosmetika se v té době používala. Mladší generace snad ani nebudou věřit, ale ti starší mně dají určitě za pravdu. 

A můžeme začít třeba s řasenkou. Tak za prvé, žádná řasenka neexistovala. Ženy si barvily řasy pomocí krému na boty a štětečku, případně pomocí kartáčku na zuby. Později se v drogeriích začala objevovat tzv. Mascara, hmota, která se ředila vodou (případně plivnutím) a řasy se rozčesávaly pomocí přiloženého hřebínku i za pomoci špendlíku nebo jehly.  Oční stíny se prodávaly v malých kulatých krabičkách, ovšem výběr pouze v barvě modré, zelené a fialové. 

První make-up, to slovo bylo tenkrát neznámé, vyvinul v 60. letech Ústav lékařské kosmetiky pod názvem Dermacol, a tak se mu také říkalo. Z tváře dokázal vytvořit tak trochu hliněnou masku, přesto to dotáhl až do Hollywoodu, kam byla v roce 1969 prodána jeho licence. 

Péči o pleť dokázalo v té době zvládnout jen pár krémů např. Maryna, mandlový krém nebo velice oblíbená modrá Indulona. Ta měla opravdu velmi široké použití, od péče o pleť, ruce, nohy až přes péči o boty neboť sloužila i jako krém na boty. 

Nakonec se ještě zmíním o parfémech, voňavkách a toaletních vodách. Tam také velký výběr nebyl. Pro svěží vůni těla se používala hlavně květinová mýdla neboť deodoranty u nás ještě nebyly. Ženy často používaly i živé květy, vyráběné v Karlových Varech a později se stal hodně oblíbeným polský parfém Byc moze. Pokud jste měli někoho známého v drogerii, mohli jste začátkem 70. let pod pultem sehnat i jedinečný francouzský parfém od Diora Diorella. Skvělá vůně, parfém se prodává dodnes. 

Trocha historie o sázení

Mám na mysli sázení sportky. Já si občas vsadím, ale pravidelný sázkař rozhodně nejsem a štěstí ve hře také nemám. Chci napsat něco o začátcích losování sportky a takovou perličku z naší rodiny. 

První losování sportky proběhlo v dubnu 1957 na Velikonoční pondělí. Sázenka měla natištěných 49 čísel a každému číslu byl přidělen jeden sport. Příkladně č. 1 byly boby, 14 kopaná, 36 sportovní gymnastika a pod číslem 46 bylo vodní pólo, proto možná i název Sportka. 

Zpočátku se losovalo jednou týdně v neděli 6 čísel a jeden sloupeček stál 3,- Kčs. V roce 1965 začalo i losování druhého tahu.

Moji rodiče nebyli žádní hazardní hráči, ale sportku sázeli snad od samého jejího začátku. Vždycky jeden sloupek, pořád jen jeden tah a stále stejná čísla. Pamatuji si ta čísla dodnes. V naší ulici byla podatelna a když už jsem byla větší holka, chodila jsem v sobotu sportku podat. Důležitý úkol, ale výsledek byl pořád stejný, zase nic. No, možná nějakou tu stovku, ale víc určitě ne. 

Zajímavé je, jak si vlastě  rodiče vybrali těch šest neúspěšných čísel. Před zavedením losování byly na každé poště informace, co se chystá i vzor, jak správně sázenku vyplnit. Tady jsou čísla 1,9,18,36,37,45. která mým rodičům zázračnou výhru nepřinesla, ale naději jim dávala každý týden. 

A retro potřetí

Tentokrát zavzpomínám na praní prádla, což je teda tvrdé retro. I když je retro v současnosti celkem hodně oblíbené, tak tohle by určitě nikdo už zažít nechtěl. 

Když jsem byla malá holka, pralo se velké prádlo i všechno ostatní pěkně z gruntu jednou za měsíc. Teda pralo se, mamka prala. Ne, že bychom chodili jako čuňata, drobné věci přepírala samozřejmě častěji, a to buď v ruce nebo na valše. Koupelnu jsme neměli, tak prostě jen tak ve škopku nebo v umyvadle.

Velké prádlo byla v té době celodenní záležitost, která se odehrávala ve společné prádelně činžovního domu. Večer se prádlo namočilo, hned ráno druhý den se přendalo do prádelního kotle, kde se vyvařovalo. Pod tím kotlem se muselo nejdříve zatopit, to dá rozum, že? 

Vyvařené prádlo se pomocí takového dřevěného "pádla" přendalo do pračky, kde se postupně pralo od toho nejsvětlejšího až po to tmavé. Takže třeba tátovy montérky přišly na řadu až jako poslední. 

Některé jemnější kousky se opět praly na valše v dřevěných neckách. Zpočátku ne vždycky byla k dispozici ždímačka, a tak nebylo nic divného, když se vypraná várka opět tím "pádlem" přendala do necek. Tady se musela pěkně ručně vymáchat v několika vodách a pak ručně vyždímat. Podotýkám, že se máchalo ve studené vodě, teplá v těch prádelnách rozhodně netekla. Ona ta teplá voda tenkrát netekla nejen v prádelnách, ale vlastně ve většině domácností. Chceš teplou vodu? Tak si jí ohřej, tak asi tak. 

Takhle vyprané prádlo se věšelo na půdě, kde měl nájemník k dispozici její část, vždycky až po dohodě se správcem domu. Prádelna se musela zamlouvat dopředu, aby se všichni v domě mohli vystřídat. 

Příšerná dřina, kterou si umí představit jen málokdo, kdo nezažil. 

Pořád tady píšu, že prádlo se vyvařilo, vypralo, vyždímalo, pověsilo. Ona to tak úplně pravda není, tuhle všechnu dřinu musely udělat naše mamky, babičky, hospodyňky, prostě ženské. Chlap v prádelně? Absurdní. 

Já už jsem jako mladá paní prala ve své pračce, v naší koupelně. Přesto jsem ještě pořád vyvařovala na kamnech v prádelním hrnci, který jsem pak nosila do koupelny. Ždímačku jsem zpočátku neměla, ale když jsme si ji pořídili, to byla nádhera.

Pak se začaly objevovat automatické pračky, a to už byl doslova zázrak. V Bílé labuti měli jeden vzorek takové pračky zapnutý a vzpomínám doteď, jak nás na to převalující se prádlo nevěřícně čučelo celkem hodně. Koupili jsme si jí v roce 1978 a pamatuji, že moje mamka tomuhle vynálezu odolávala hodně dlouho. Byla přesvědčená, že v tak malém množství vody se prádlo nemůže pořádně vyprat a i na to moje koukala s nedůvěrou hodně dlouho. Přesto i ona nakonec po delší době podlehla. 

takhle nějak podobně jsem prala vždycky přes léto na chatě 

a pak přišel vynález největší, Tatramatka 

Trochu vzpomínání

 Odpoledne jsem si vyšla jen na malou procházku, zima už sice trochu povolila, ale vítr foukal pěkně studený. Šla jsem kolem Žižkovské věže, chtěla jsem vědět jestli se pod ní zase bruslí a kolik tam v sobotu odpoledne najdu zájemců. Takže ano, bruslí se, ale zájemců nic moc, možná i proto, že bylo teprve krátce po obědě. V létě se pod věží hraje divadlo, v zimě nahradí kulturu trocha sportu. 

No, a právě to bruslení mě vrátilo do mého dětství. Bruslení jsem milovala a vždycky jsem se pokoušela o nějaké malé "skoky" a většinou nepovedené piruety, a to jak v Praze na kluzišti nebo na chatě na zamrzlém rybníku. Bruslit jsem se učila s tátou, který mě vodil na kluziště každou neděli dopoledne a začínala jsem na tzv. šlajfkách, bruslích na kličku.

Když už byly moje výkony trochu lepší, dostala jsem brusle krasobruslařské, to jsem byla hodně nadšená a moje krasobruslení mohlo začít. Kluci po začátcích na šlajfkách pokračovali kanadami a my holky těmi býlími, krasobruslařskými. 

Podařilo se mi na internetu najít pár fotek z tehdejší doby. Protože žádné umělé kluziště ani haly neexistovaly, bruslilo se většinou na malých kluzištích nebo na zamrzlých rybnících. Byly to většinou dvorky mezi domy nebo nějaké hřiště, které večer polévaly ochotní tatínkové, v případě hřišť to byl správce. Na hřištích se platilo vstupné, ale zase jste si mohli koupit  třeba horký čaj nebo chleba s hořčicí, Jó, cena byla 0,90 hal. 

Kde vznikly vánoční kolekce

Zjištění, že vánoční  kolekce vznikly právě u nás, pro mě bylo překvapivé. Jsou českým vynálezem, který vznikl na konci 19. století. V roce 1892 je začala ve Velimi vyrábět továrna na čokoládu, o pět let později pak cukrář František Maršner na pražských Vinohradech. Později se z jeho podniku vyvinula značka Orion, která existuje dodnes. 

V kolekci byly různé druhy bonbónů, například duté čokoládové figurky, figurky s krémovými ovocnými náplněmi nebo tzv. salonky se střapečky, jejichž náplní byl hodně slazený fondán. 

V předrevoluční době dostávali kolekce rodiče v práci, jako dárek pro děti k Mikuláši. Každý rodič jednu kolekci na jedno dítě. Vzpomínám, že jsme s manželem donesli domů celkem čtyři kolekce a některé jsme pak rozdávali v rodině. Figurky měly barevné provázky a jako ozdoby se věšely na stromeček. 

Je libo fotečku?

 Byla kdysi i taková doba, ve které ještě neexistovaly mobilní telefony, počítače a dokonce ani televize nebyla běžným vybavením domácností. 

Tak takhle by mohla začínat pohádka pro dnešní děti, ale nejsem si tak úplně jistá, že by jí chtěl někdo poslouchat. Pohádka to nebyla, byl to fakt a v dnešní době fotografování, kdy fotíme kdeco, je to pro mladší generace téměř neuvěřitelné. 

Ale k věci. Fotoaparátů mezi lidmi tenkrát opravdu moc nebylo a kdo ho vlastnil, většinou fotil narození miminka, oslavu jeho narozenin, nástup do školy, případně nějakou tu fotku z prázdnin nebo dovolené. Rozhodně to ale nebyly fotky od moře, ale od babičky z vesnice nebo z pionýrského tábora. 

Tím se nabízel prostor pro fotografování odborníkem. Pražský podnik Fotografia posílal do ulic Prahy, většinou do jejího centra, své zaměstnance, aby nabízeli focení návštěvníkům Prahy, jako památku na mimořádný zážitek. Velmi oblíbené bylo i focení dětí v pražské ZOO. Někde takovou fotku také mám, ale nějak jí nemůžu najít. 

Nabízím vám fotku mých rodičů z Václavského náměstí,

mého manžela s rodiči 

a ještě manžel s maminkou a mladším bráškou

Zvláštní pozornost věnujte, prosím, slušivému dětskému oblečení, značky samoróbo  😀

Mrzlo jen praštělo

 Dneska ráno u nás bylo pár stupínků pod nulou, ale o tom psát nechci. Možná, že by vás mohla zajímat zatím snad největší zima u nás v roce 1929. 

Můj otec se narodil v lednu t.r. (za týden bude mít 93. narozeniny), a to byla i v Praze zima opravdu krutá. 

Ne snad, že by si na to jako mimino vzpomínal, ale z vyprávění své maminky, mojí babičky o tom přece jen něco ví. I já jsem od ní slýchávala vzpomínky na tuto zimu a obrovské množství sněhu. 

Pár zajímavostí vám nabízím tentokrát díky internetu. 

V lednu 1929 vtrhla do republiky opravdu krutá zima, která trvala až do začátku března. Během té doby nevystoupal teploměr ani jednou nad bod mrazu. Zároveň neustále padal sníh a situace začala být opravdu kritická. V bytech zůstávala zamrzlá okna i 14 dní, zamrzla voda ve vodovodním řadu, vagony ke kolejím, hasičům voda v hadicích, Vltava, ale i Čertovka. 

I mnoho zvěře doplatilo na tuhé mrazy, ptáci padali zmrzlí ze stromů. O životy přišlo i mnoho lidí, omrzliny byly v té době téměř součástí každodenního života. 

Mrazivý rekord padl 11.2.1929 v Litvínovicích u Českých Budějovic, teplota klesla na - 42,2°C a v pražském Klementinu byla naměřena nejnižší teplota -26,7°C. 

Tak takovou zimu bych zažít nechtěla. 

 

 

Tenkrát o prázdninách

Už zbývá jenom poslední týden a konec prázdnin je tady. Vzpomněla jsem si na svoje prázdniny, když jsem byla ještě malá holka. 

Trávila jsem je celé na chatě s mamkou, babičku a dědou a v sobotu za námi jezdil autobusem táta. Tenkrát se ještě pracovalo i v sobotu, takže odpoledne přijel a v neděli už zase odjížděl do Prahy. 

Všude kolem nás byla spousta chat, takže o děti tam nebyla nouze a my dětičky jsme se vůbec nenudily. Ani si nepamatuji, že by někdo z nás jezdil na pionýrské tábory. Proč také.

Chodily jsme se koupat do okolních rybníků, někdy s dohledem dospělých, později bez dohledu, což většina dospělých velmi ráda uvítala. 

Hrály jsme různé hry a lítaly po okolních zahradách, chodily na houby, jezdily na kole, pořádaly besídky. Připravovaly jsme program, po okolí vylepovaly plakáty a každého jsme zvaly na naše vystoupení. Byly jsme děti celkem aktivní. 

Hodně často se hrála také kanasta a nám holkám rozhodně nesměl chybět malý kufřík, plný všelijakých zbytků látek, abychom mohly šít na naše panenky. Nejvíc oblíbené byly tenkrát panenky gumové. Mnohé z vás si určitě vzpomenou na nádhernou vůni gumového miminka. Jak já tu vůni milovala!

Větší gumová panenka se prodávala pod názvem Zuzanka. Ta se prodávala ještě  i v době, kdy byla malá moje dcera. Každá jednu Zuzanku máme dodnes. 

a to je moje  Zuzanka 

 

Návštěva medvědária

Zvu vás na návštěvu mého medvědária. Nebudete potřebovat ani roušky ani testy, ba ani potvrzení o  prodělané nemoci covid, pouze chuť podívat se, čím se také baví jedna seniorka.

Plyšové medvědy,  moje srdcovka,  mám ve svém pokoji skoro všude. Před několika lety jsem našla na chatě mých rodičů starý kočárek pro panenky a hned mi bylo jasné, co s  ním. Jako malá holka jsem v něm pochopitelně vozila  panenky, ale teď je to útočiště medvídků. Z mnoha blogů vím, že v tom nejedu sama, medvědi jsou oblíbeným sběratelským koníčkem. 

Díky za návštěvu, vstupné zdarma 🐻 

Máte rádi neděli?

Přiznám se, že já jsem ji nikdy moc ráda neměla už jako dítě. Vzpomínám na ně jako na povinné rodinné procházky, které byly celkem pravidelné, a to za dědou na hřbitov. Jako děti jsme většinou měly na neděli sváteční oblečení. To znamenalo nedělní kabát a boty, barevná rádiovka se vyměnila za bílou a hnědé bavlněné punčocháče také nahradily ty bílé. Takové spořádané a vypěkněné rodinky. Tak to tenkrát opravdu bylo, určitě si ti starší vzpomenou. 

Od jara do podzimu jsme byli s bráchou těchto přehlídek ušetřeni. Jezdili jsme s babičkou a dědou na chatu a trenýrky nebo tepláky byly prostě jen jedny. Svátek nesvátek. 

V pozdějších letech pro mě neděle znamenala konec víkendu a nástup do školy můj, později dětí nebo nástup do práce, a to také nebylo nijak povzbuzující. Proto tento den zůstával pro mě  tím nejneoblíbenějším. Je zajímavé, že to vlastně trvá dodnes i když jako důchodkyni by mi to mohlo být celkem jedno, protože všechny naše dny jsou téměř stejné. 

A co vy, byla pro vás neděle příjemným dnem?   

     ilustrační foto: zdroj pinterest                                                  

                           

                            

Jak to tenkrát bylo

Také občas vzpomínáte na zimy svého mládí, kdy jsme sáňkovali na poctivých dřevěných saních, bruslili na kluzišti nebo rybníku a domů se vraceli za tmy mokří a s nudlí u nosu, ale spokojení, protože jsme byli se svými kamarády?

Proto tady nemůžu nevzpomenout na moje první brusle, šlajfky. Na šlajfkách začínali bruslit jak kluci, tak i holky, až později měli kluci kanady a my holky bílé krasobruslařské. Šlajfky se připínaly kličkou přímo na boty, říkali jsme jim křusky, ve kterých jsme na kluziště dorazili.

Ráda na tu dobu vzpomínám. V neděli dopoledne mě táta vzal na kluziště, kde byly počátky mého "krasobruslení" a pak jsme promrzlí rychle pospíchali domů na oběd.

   

Druhá vzpomínka se také týká zimních bot, no bot?! Byly to gumové galoše, které se navlékaly přes bačkory a zavřely zipem nebo ty dětské na druk. Běhali jsme v nich od podzimu přes celou zimu a byly to boty velmi praktické. Nosili je i dospěláci, měla je moje maminka i babička. Bílé byly pro menší děti, šedé tak trochu univerzální. Těm šedým se říkalo šedý mor a měl je snad opravdu každý, Krásný doplněk, že?

 

Školní jídelna

Tentokrát budou moje vzpomínky na školní jídelnu, přestože sama jsem do ní nechodila. Moje mamka byla se mnou a s bráchou doma až do mých 16ti let, a tak jsme samozřejmě chodili na obědy domů.

Jak já jsem spolužákům záviděla, že mohou chodit na obědy společně. Ovšem vzhledem k tomu, že moje babička byla kuchařkou na naší škole, mohla jsem alespoň občas na oběd zajít. To bylo radosti, fakt vážně.  

Na jídlo jsem nebyla a vlastně ani teď nejsem nijak náročná, takže mně obědy chutnaly a navíc jsem byla ráda, že můžu s ostatními dětmi pěkně postát ve frontě a společně poobědvat. Je to divné, ale pro mě to nebyla žádná nuda, tak jako doma s bráchou.

Na některých dětech zanechaly školní obědy následky ve formě celoživotního odporu k některým jídlům. Mezi ty hodně neoblíbené patřila koprová omáčka, rajská polévka a především špenát. Ani moje děti se těmto neoblíbeným jídlům nevyhnuly, ať už ve školce nebo ve škole. U dcery jsem to se špenátem skoulela na to, že když ho bude jíst, narostou jí dlouhé vlasy. Pár let tomu věřila, ale dávno už je to pro nás jen jedna veselá  historka. 

Školní stravování v dnešní době posoudit neumím. Někde se vrhli na zdravou výživu, která ale ne každému dítěti vyhovuje a chutná. Dnešní děti milují hranolky, kečup, těstoviny, tousty a možná i párek v rohlíku. V pražských nákupních centrech bývá u McDonalda a KFC tolik dětí školou povinných, až se kolikrát nestačím divit, přestože ani ceny tam nejsou zrovna nejnižší. 

To, že každý máme rád něco jiného, je jasné a přirozené. Někomu se se zavděčíte pohárem se šlehačkou nebo sladkým zákuskem, jinému zase obloženým chlebíčkem, například.  Myslím si ale, že by děti měly mít stravu co nejvíce pestrou, a to ta v KFC rozhodně není.

Také jste měli v dětství svoje hodně neoblíbená jídla? 

Hry mého dětství

Nedávno se loučily, těšily se na dlouhé dva měsíce prázdnin a minulý týden už se zase vítaly a vyprávěly, kde byly a co zažily. Myslím tím děti ze základky v naší ulici. Za barákem se teď odpoledne scházejí malí kluci s mičudou a já mám radost, že je kromě počítačů a chytrých telefonů baví i něco jiného.

Hned jsem si vzpomněla na hry, které jsme hrávali my. Kluci byli většinou vybaveni balonem nebo hokejkami a my holky skákaly panáka, gumu nebo jsme na prstech přebíraly vlnu, která vytvářela různé obrazce.

Mezi oblíbené společné hry patřila například hra na schovávanou, na honěnou, krvavé koleno, chodí pešek okolo nebo hra vstávej, kolik je hodin?.

Nevím, jestli se takové hry mezi dětmi ještě hrají, ale třeba skákání panáka nebo gumy jsem neviděla už pěkně dlouho.

Vzpomínáte si také?

Vzpomínky

Mám na chatě dvě, takové mně milé vzpomínky na dětství, potažmo na první léta našeho manželství.

Panáček rybář s opravdovým slaměným kloboučkem je Bulhar. Přivezli jsme si ho s rodiči z Kitenu a moji tehdejší první dovolenou u moře mi připomíná už přes padesát let. Právě tam jsme měli naplánovanou dovolenou letošní, ale vzhledem ke zhoršujícímu stavu mých rodičů jsme museli 3 dny před odjezdem zájezd zrušit. Už jsem o tom psala a pokud vás zajímá, jak jsme dopadli při jednání s pojišťovnou, musím říct, že skvěle. Díky stornopoplatku ve smlouvě jsme přišli o pouhých pět tisíc, což bylo vzhledem k celkové ceně fakt super.

Budík je mojí druhou vzpomínkou na chatu mých prarodičů. Ten dokázal vzbudit i toho největšího spáče, ale jednu chybu přece jenom měl. Chyběla mu nějaká součástka a on se nedal zastavit. Dokázal zvonit poměrně dlouho a pěkně hlasitě, ale na té chatě se přes prázdniny vlastně téměř nepoužíval. Až do té doby, kdy se nám narodila dcera.

Manžel se tenkrát přes léto trvale přihlásil ke svým rodičům, kteří bydleli ve vedlejší vesnici a do práce dojížděl z naší chaty.

Za pouhých 16,- Kčs na týden tzv. dělnickou týdenní jízdenkou to byla za pakatel.

Problém byl ale s tím budíkem. Zvonil o půl páté, a to bylo pro mě znamením vzbudit manžela, ale nejdříve schovat budík pod polštář, zalehnout ho a čekat. Mohli jsme koupit jiný, ale protože jsme oba byli dost velcí spavci, tady byla jistota, že probudí jenom nás a schovaný a zalehnutý pod polštářem nechá ostatní klidně spát.

Možná, že ještě funguje, nedávno se převrátil a na chvíli se rozpohyboval.

Nemám ráda neděli

Včera neděle byla, včera byl hezký čas, zpívala kdysi Pavlína Filipovská. Já už ale jako dítě školou povinné neměla neděli ráda. Snad proto, že v pondělí už zase čekala škola, možná pro samotná sváteční nedělní odpoledne.

Téměř každé nedělní odpoledne provázel stejný rituál. Rodinná procházka. Všichni jsme byli oblečeni do svátečního, protože oblečení se tenkrát pořizovalo na všední den a na neděli a svátky.

Sváteční kabát i boty, na hlavě místo červené rádiovky bílá a hnědé bavlněné punčocháče se vyměnily také za bílé. Spořádané rodinky, vypěkněné ve svátečním. No, prostě nádhera.

Od jara do začátku podzimu jsme této přehlídky byli s bráchou ušetřeni. Jezdilo se na chatu a trenýrky nebo tepláky byly prostě jen jedny.

Nedělě nebyla nikdy mým oblíbeným dnem a dneska už je mi to fuk. Občas stejně nevím, co je za den, důchodce tohle moc řešit nemusí.

zdroj Pinterest

Vzpomínám ráda nejen díky maličkostem

Takových maličkostí, které dokáží vyvolat zasuté vzpomínky je mnoho. Někdy je to fotografie, sbírka známek, obrázek od dětí, pohádková knížka, starý zapomenutý svetr, plechové nádobí. I vůně dokáže přivolat určitou vzpomínku. Těch maličkostí může být opravdu hodně.

Osobně mám moc ráda bleší trhy, možná i proto, že mi staré věci připomínají třeba dobu mého dětství, kdy si dokážu vybavit blízké osoby nebo i konkrétní situace.

Brusle na kličku, říkalo se jim šlajfky, mi bezpečně připomenou nedělní dopoledne, kdy jsme před obědem chodili s tátou bruslit.

Stará kožená taška, s takovou přece chodil do práce můj děda. Plechové nádobí, váleček na nudle nebo valcha na praní prádla, hned jsem ve vzpomínkách u babičky. Vyšívaný ubrus, háčkovaná dečka na konferenční stolek, šlapací šicí stroj, to jsem zase u nás doma.

Určitě nejsem sama, koho tyto věci vracejí do vzpomínek, pokaždé totiž slyším:

Jéé, to jsme také měli doma.

Podívej, konvička na mléko.

Medvěd, skoro stejného měl brácha.

Plechový nočník, takový byl na chalupě ještě pro naše děti.

Kloboučku hop, pamatuješ, co jsme se té hry nahráli.

V tu chvíli mají všichni na tváři tajuplný úsměv a v očích takový zvláštní, zjihlý pohled. Právě se vzpomíná, nerušit!

Pivní džbánky

V současné době nejsou už obědy v restauraci jenom sváteční příležitost, ale stávají se denní součástí. Občas také zajdeme do restaurace na oběd a dobré pivo a při té příležitosti jsem zavzpomínala na své dětství. Já a restaurace.

Na obědy jsme nikam nechodili, doma se vařilo teplé jídlo každý den, a tak snad jediná vzpomínka na restaurační jídlo je gulášová polévka s rohlíkem na jakémsi výletě. Pro dospělé, hlavně chlapy, bylo samozřejmostí pivo. Já se chci ale zmínit a zavzpomínat na čepované pivo do džbánku.

Občas jsem po sobotním nebo nedělním obědě dostala důležitý úkol, vzít džbánek a dojít pro točené pivo. Hospoda byla přímo v domě, zpátky jsem byla raz dva, a tak ani pěna nestačila spadnout.

Dříve bylo pivo do džbánku naprosto běžnou záležitostí, ve výčepu se většinou sešlo více zájemců o zlatavý mok. Než stačil výčepní naplnit řadu džbánků, při dlouhém čekání stihli jejich majitelé většinou ještě jedno pivko vypít. Zajímal mě osud džbánků a tak jsem se v několika restauracích tak trochu poptávala. Jejich době už zřejmě opravdu odzvonilo, většina personálu se s nimi už téměř nesetkává. Byly nahrazeny PET lahvemi, ve kterých se pivo uchová mnohem kvalitnější. To chápu, ale taková petka krásné skleněné, porcelánové nebo keramické džbány různých velikostí a tvarů nahradit nemůže. Vlastně může, už se stalo a nám ty krásné džbánečky teď slouží třeba jako dekorace nebo krásná váza. Takový džbán, plný lučního kvítí nebo nádherně rozkvetlých pivoněk, má přece také něco do sebe.

Nepotěší sice chuťové pohárky, ale oko určitě ano.