pátek 26. srpna 2016

Vstávej, jsou tady Rusáci

Ne, nechci psát o srpnových událostech v roce 68, o tom se psalo všude dost. Pro mne je to jen takový oslí můstek na vzpomínky s mými kamarádkami "dopisovatelkami".
Jako holka jsem si strašně ráda dopisovala s dívkami, které jsem sama poznala třeba o prázdninách nebo jsem jejich adresy získala jiným způsobem. Nebyly to Češky.
Ještě na základní škole bylo celkem oblíbené dopisování s Ruskou, tam jsem také získala adresu.
Blondýna Irina z města Perm. Psaly jsme si docela dlouho a na její tlusté obálky jsem se vždycky moc těšila. Šťourala jsem prstem v dopisní schránce a celá natěšená běžela domů, co asi Irina posílá. Bylo to téměř vždycky stejné: pohledy, obaly od bonbonů nebo čokolád, občas její fotka. Na pohledech byla typická lesní zátiší většinou s břízkami různých velikostí. Skončila školní docházka, skončilo dopisování.
Další mojí "dopisovatelkou" byla Monique z Francie. S tou jsem se seznámila o prázdninách na Balatonu. Byla malá, černovlasá, účes Mireille Mathieu. Ona anglicky uměla, já s jedním rokem nepovinné angličtiny na tom nemohla být hůř. Ale domluvily jsme se a dokonce jsme si opravdu psaly. Skoro dva roky. V jejích dopisech už ty pohledy byly o něčem jiném. Nádherně barevné, lesklé pohlednice Paříže, Francouzské riviéry, překrásně zdobená přáníčka k narozeninám nebo k novému roku. Fotky nebo výstřižky z barevných časopisů francouzských herců a zpěváků. Tenkrát to bylo fakt něco!
Vilma, blondýna z Holandska. Její adresu jsem měla od mojí kamarádky z ekonomky. Psala si s Vilminou sestřenicí, kterou pozvala do Prahy na návštěvu. Opravdu přijela a já jsem se s nimi jeden večer vydala do víru velkoměsta. Byly jsme na večeři, procházely se večerní Prahou a přestože se naše jazykové znalosti posunuly na stupeň dva roky nepovinné angličtiny, bavily jsme se výborně. O příštích prázdninách byla moje kamarádka pozvána do Holandska. I přes tu chabou znalost jazyka jela, strávila tam asi 10 dní a domů přijela nadšená. Kdo tenkrát mohl poznat alespoň kousek Holandska na vlastní oči? Opravdu málokdo.
Marika, brunetka z Košic. Tu jsem poznala přes inzerát v jednom časopise. Chtěla si vyměňovat fotky zpěváků a milovala Karla Gotta.
Byly tenkrát prázdniny a před naší chatou se objevila neznámá dívka. Představila se jako Marika a prý za mnou přijela do Prahy. Doma nikoho nezastihla a přes paní správcovou v našem domě zjistila adresu, a tak se vydala na další cestu. Nemohli jsme uvěřit, že dorazila z Košic přes Prahu až na naši chatu. Moji rodiče nás odvezli zpátky do Prahy, abychom Marice tu naší stověžatou trochu předvedli. Hrad ani jiné památky ji teda moc nezajímaly. Mariku zajímal jen božský Kája. Fotky, fotky, gramofonové desky. Asi po čtyřech dnech nadšeně odjížděla i s Kájou.
Zřejmě jako poděkování poslala Bídníky od V. Huga, 3. díly. Tenkrát se učila někde v tiskárně.
Rok po návštěvě Mariky, opět prázdniny. Poměrně brzo ráno mě budí děda se slovy: vstávej, jsou tady Rusáci. První mne napadlo, že tentokrát asi přijela Irina z Permu. Bohužel, Irina to nebyla.

pondělí 22. srpna 2016

Letní vzpomínání

A už je to tady! U cest i v zahradách pomalu dozrávají tmavě červené jeřabiny, a to, jak říkávala moje babička, je neklamnou známkou konce prázdnin. Ani se nechce věřit, že to tak rychle uteklo. Nedávno jsem v zahradnictví a na trzích vybírala sazeničky do truhlíků a na záhonky a některé z nich už mne pomalu opouštějí. Přesto jich ještě zbývá docela dost, aby se oko potěšilo. I na mezích a loukách se ještě najde rozkvetlé luční kvítí, tak poctivě trhám a zdobím staré plechové bandičky na mléko

Po hodně dlouhé době jsem se byla koupat v řece. Fakt už je to strašně dávno. Většinou chodím do bazénu, dokonce jsem za posledních pár let byla častěji v moři než v řece nebo rybníku. Bylo to bezvadné. Udělaly jsme si se sestřenicí výlet na Sázavu a vzpomínaly, jak jsme jako malé holky trávily prázdniny u vody. Na rybníku jsme si užívaly na nafukovacím člunu nebo na lehátkách, trávily tam nekonečné hodiny, doma nám neřekli jinak než vodní myši. Chaty jsme měly jenom kousek od sebe a i v Praze jsme bydlely hodně blízko, takže společných zážitků i vzpomínek je strašně moc od samého dětství až do dospělosti.
Celé odpoledne se neslo asi v tomto duchu: Hele, a pamatuješ (vzpomínáš), jak jsme .........
Máme ještě v plánu navštívit obrovský sekáč ve Zlatníkách. Byly jsme tam asi před pěti lety a hrály jsme si na hraběnky snad tři hodiny. Hrabaly jsme a hrabaly. Tenkrát jsme toho ani moc nenakoupily, ale ohromně jsme se bavily. Vyzkoušely jsme kdejaký model, prostě jen tak, pro srandu. Tak doufám, že nám to ještě letos vyjde.

A ještě jedna fotka rozkvetlých starých hrnců a sádelňáku



pondělí 15. srpna 2016

Za vším hledej ..... peníze

Zamýšlela jsem se nad skandálním bulvárem a našimi tzv. celebritami.
Bulvární noviny a časopisy jsou už dnes nedílnou součástí zpravodajských informací. Bulvár je synonymem pro neseriózní, neověřený a nevkusný typ novin a časopisů. Jde především o skandály, senzace a soukromý život osobností ze všech možných oblastí veřejného života, tzv. celebrit. Podotýkám známých osobností (někdy teda fakt nevím), neboť soukromý život Jarouška Hopsálka z Masokombinátu s.r.o., byť velice pestrý, by bulvár určitě nezajímal. Nezajímal by ho ani fakt, že Jaroušek dokáže vypít deset dvanáctisupňových piv a pět panáků rumu, následně zmlátit ženu i své tři děti. On prostě není celebrita.
Kdo je vlastně celebritou, na to zřejmě existuje mnoho názorů. Mně osobně se nelíbí už slovo samotné. Celebritou nemusí být nutně člověk, který ve svém životě opravdu něco dokázal ať už v oblasti kultury, sportu nebo vědy, ale ten, který na sebe dokáže strhnout pozornost médií prakticky za každou cenu. Proto se v našem bulváru objevují i celebrity, o kterých jsem v životě neslyšela, nevím, že někdo takový existuje. Na druhou stranu je spousta těch, které široká veřejnost zná celkem dobře.
Překvapila mě informace jednoho bývalého redaktora bulváru, že právě mězi těmito lidmi je hodně těch, kteří poskytují inforamce dobrovolně, třeba za účelem něčí pomluvy nebo prostě pro upoutání pozornosti na svou osobu. Určitě je i řada těch, kterým pomlouvačné články a trapné fotografie žádnou radost nepřinášejí. Je pravda, že člověk, který se v těchto sférách pohybuje, musí s těmito věcmi počítat. Jeho výroky nebo fotky se mohou objevit kdekoli. Přesto jsem přesvědčená, že určité meze by se dodržovat měly.
Redaktoři i fotografové těchto novin absolutně postrádají slušnost a toleranci. Mockrát mě napadlo, jak se s tím srovná jejich vlastní svědomí. Pošpinit a zesměšnit člověka je přece tak jednoduché. Jenže žádný z těchto lidí není solitér. Každý má kolem sebe rodinu. Rodiče, prarodiče, manžela, partnera, sourozence, děti. Jak tyto informace zasáhnou jejich nejbližší a jak se s tím mají poprat děti mezi svými vrstevníky?
Asi bych nedokázala žít s vědomím, že díky mým informacím je hodně lidí nešťastných, mají psychické problémy a děti ve škole trpí posměšky od svých spolužáků.
Nechtěla bych žít ani na jedné straně těchto problémů. Neměla bych na to žaludek.

úterý 9. srpna 2016

Čertovské "Č"

Počasí se nám pokazilo, a tak jsem zalezlá v chatě. Přiznám se, že nemám ráda chladno a sedět u televize nebo u knížky v teplých ponožkách a zabalená do deky, to raději zatopím v kamnech. Jenom tak trošku, aby bylo příjemno. Mám rozečtenou knihu Jonase Jonassona Stoletý stařík, který vylezl z okna a zmizel. Mimochodem bezvadné čtení, ale občas je přece jenom potřeba knížku odložit.
Tak jsem ji odložila a začala vymýšlet krátké povídání na písmenko "č". Docela oříšek, ale něco jsem přeci jenom dohromady dala.
Čiperná číšnice, černovlasá, čistotná Číňanka Ču-či často čte české časopisy či články. Čtvrtletně čistí čestným členům "České čtyřky" čtyřtaktní člun číslo čtrnáct.
Částečně čistí čikuli či čpavkem. Černá čepice často čpí čpavkem.
Čtvrtek, Čínská čtvrť v Čimicích. Ču-či čeká čtvrtletní činži, čínský černý čaj, červenou čočku, český česnek, černou čokoládu .
Čínský člověk - člověk čiperný, člověk činorodý.


A jeden obrázek nádherně rozkvetlé kaliny a juky


pátek 5. srpna 2016

Moruše, co to vlastně je?

Morušovník je strom, původně pocházející z Asie. Na Moravě, v kraji vinohradů, se moruše pěstují už po staletí. Jsou to mohutné stromy, jejichž velmi sladké, tmavě fialové až černé plody dozrávají průběžně během dvou měsíců. Plody se setřásají na plachty nebo fólie podobně jako olivy. Starý strom dokážen dát obrovskou úrodu, 50 - 90 kg ovoce.

Minulý víkend mi syn moruše přivezl a nastala otázka, co s ní? Bylo to pro mě naprosto neznámé ovoce, chuťově slaďoučké a velmi dobré. Jako už mnohokrát poradil internet. Vybrala jsem recept na džem, část jsem použila na koláč.

Morušový džem

1 kg moruší
400 g cukru
šťáva z 1-2 citronů
Gelfix 2:1

Omyté moruše rozmačkáme a při mírné teplotě rozvaříme. Přidáme cukr, citronovou šťávu a povaříme cca 5 minut. Gelfix rozmícháme se dvěma lžícemi cukru, přidáme do směsi a ještě chvíli povaříme. Hotovou směs jsem rozmixovala tyčovým mixerem, ale to nutné není. Naplníme skleničky, otočíme dnem vzhůru a necháme vychladit.
Džem je dobrý a na úžasné lívance se zakysanou smetanou neměl chybu.

Jogurtové lívance

1 velký hustý bílý jogurt
polohrubá mouka (jogurtový kelímek)
3 vejce
3 lžíce mléka
2 lžíce cukru
1 prášek do pečiva


úterý 2. srpna 2016

Adopce na dálku

Před osmi lety, v době prázdnin, jsem měla zlomený kotník, a tak zpočátku přivázaná doma, nudila jsem se až běda. Na internetu jsem byla každý den a jednou jsem objevila projekt adopce na dálku. Arcidiecézní charita Praha představovala svůj projekt včetně fotek dětí z jednotlivých zemí, pro které charita pracuje. Na jedné fotce mne zaujal jedenáctiletý kluk s nožičkama jako hůlky a nádherným úsměvem. A pak už to šlo ráz na ráz a Kiran z jižní části Indie se stal naším "indiánem". Roční podpora 4.900,- Kč představuje tak malou denní částku, že nebylo proč váhat a bylo rozhodnuto.



Podpora zahrnuje školné na základních i vyšších školách, školní pomůcky, uniformu, mimoškolní aktivity a zdravotní péči. 2x ročně dostanete dopis od adoptivního dítěte , lx aktuální fotografii a školní vysvědčení.
Děti do projektu v několika kolech vybírají místní tzv. svépomocné skupiny. Jedinými kritérii jsou chudoba a skutečnost, že dítě bez pomoci projektu nemůže z finančních důvodů chodit do školy nebo by muselo školní docházku ukončit. Při výběru dětí je nepřípustná diskriminace z hlediska náboženství, kast nebo pohlaví.
Partnerské organizace mají licenci od místních úřadů, které je kontrolují pravidelným auditem. Charita vyžaduje vyúčtování všech příspěvků a nákladů, navštěvuje jednotlivá centra, provádí kontrolu na všech úrovních včetně návštěv náhodně vybraných dětí.
V tomto případě máte jistotu, že vaše peníze pomohou opravdu tomu, komu pomáhat chcete. Po čtyřech letech naší podpory Kiran školní docházku ukončil. Přišla nám o tém zpráva s tím, že rodina potřebuje peníze pro každodenní život, a tak bylo třeba, aby Kiran nastoupil do zaměstnání. Uměl číst, psát, učil se matematiku, angličtinu, tak věřím, že se v životě dobře uplatní. Jeho roční hodnocení bývala vždy dobrá. Jen to prvotní přání být policistou se mu asi nesplní. Ale, kdo ví?