Ne, nechci psát o srpnových událostech v roce 68, o tom se psalo všude dost. Pro mne je to jen takový oslí můstek na vzpomínky s mými kamarádkami "dopisovatelkami".
Jako holka jsem si strašně ráda dopisovala s dívkami, které jsem sama poznala třeba o prázdninách nebo jsem jejich adresy získala jiným způsobem. Nebyly to Češky.
Ještě na základní škole bylo celkem oblíbené dopisování s Ruskou, tam jsem také získala adresu.
Blondýna Irina z města Perm. Psaly jsme si docela dlouho a na její tlusté obálky jsem se vždycky moc těšila. Šťourala jsem prstem v dopisní schránce a celá natěšená běžela domů, co asi Irina posílá. Bylo to téměř vždycky stejné: pohledy, obaly od bonbonů nebo čokolád, občas její fotka. Na pohledech byla typická lesní zátiší většinou s břízkami různých velikostí. Skončila školní docházka, skončilo dopisování.
Další mojí "dopisovatelkou" byla Monique z Francie. S tou jsem se seznámila o prázdninách na Balatonu. Byla malá, černovlasá, účes Mireille Mathieu. Ona anglicky uměla, já s jedním rokem nepovinné angličtiny na tom nemohla být hůř. Ale domluvily jsme se a dokonce jsme si opravdu psaly. Skoro dva roky. V jejích dopisech už ty pohledy byly o něčem jiném. Nádherně barevné, lesklé pohlednice Paříže, Francouzské riviéry, překrásně zdobená přáníčka k narozeninám nebo k novému roku. Fotky nebo výstřižky z barevných časopisů francouzských herců a zpěváků. Tenkrát to bylo fakt něco!
Vilma, blondýna z Holandska. Její adresu jsem měla od mojí kamarádky z ekonomky. Psala si s Vilminou sestřenicí, kterou pozvala do Prahy na návštěvu. Opravdu přijela a já jsem se s nimi jeden večer vydala do víru velkoměsta. Byly jsme na večeři, procházely se večerní Prahou a přestože se naše jazykové znalosti posunuly na stupeň dva roky nepovinné angličtiny, bavily jsme se výborně. O příštích prázdninách byla moje kamarádka pozvána do Holandska. I přes tu chabou znalost jazyka jela, strávila tam asi 10 dní a domů přijela nadšená. Kdo tenkrát mohl poznat alespoň kousek Holandska na vlastní oči? Opravdu málokdo.
Marika, brunetka z Košic. Tu jsem poznala přes inzerát v jednom časopise. Chtěla si vyměňovat fotky zpěváků a milovala Karla Gotta.
Byly tenkrát prázdniny a před naší chatou se objevila neznámá dívka. Představila se jako Marika a prý za mnou přijela do Prahy. Doma nikoho nezastihla a přes paní správcovou v našem domě zjistila adresu, a tak se vydala na další cestu. Nemohli jsme uvěřit, že dorazila z Košic přes Prahu až na naši chatu. Moji rodiče nás odvezli zpátky do Prahy, abychom Marice tu naší stověžatou trochu předvedli. Hrad ani jiné památky ji teda moc nezajímaly. Mariku zajímal jen božský Kája. Fotky, fotky, gramofonové desky. Asi po čtyřech dnech nadšeně odjížděla i s Kájou.
Zřejmě jako poděkování poslala Bídníky od V. Huga, 3. díly. Tenkrát se učila někde v tiskárně.
Rok po návštěvě Mariky, opět prázdniny. Poměrně brzo ráno mě budí děda se slovy: vstávej, jsou tady Rusáci. První mne napadlo, že tentokrát asi přijela Irina z Permu. Bohužel, Irina to nebyla.
Žádné komentáře:
Okomentovat