Víkend na chaloupce

Tentokrát nám počasí moc nepřálo. Skoro celý pátek pršelo, což jsme samozřejmě přivítali celkem s radostí a zahrada se za ten déšť odměnila svěží zelení. Horší bylo, že s deštěm přišlo docela velké ochlazení a protože jsme nechtěli sedět v chatě a jenom přikládat do kamen, tak jsme se rozhodli v sobotu po obědě odjet domů. Máme to opravdu docela kousek, tak není problém kdykoliv zase na chatu vyrazit. 

Udělala jsem ještě nějaké fotky, než azalky a rododendrony úplně odkvetou, abych měla památku i na tento rok. Rozkvetlé keře jsou krásné, ale po jejich odkvětu na nás čeká nepříjemná práce. U všech rododendronů vylamujeme odkvetlé květy, a to přece jenom nějakou chvíli trvá. Máme vyzkoušené, že pokud vylamujeme, nehyzdí suché květy zeleň keřů a další rok opět bohatě kvetou. 

Hrátky s písmenem "P"

Už dlouho jsem svoji hlavu netrápila psaním krátké povídky na jedno písmeno,  a tak jsem se rozhodla opět to vyzkoušet. Samozřejmě, že žádný Čapek to není, ale vymyslet článeček na jedno jediné písmenko dá někdy pořádně zabrat. 

Pohledná pomocnice Pavlína Pěkná popálila pětiletého Péťu Ptáčka propasírovanou pórkovou polévkou. Péťa plakal, popálenina pekelně pálila. 

Pavlína Péťu popadla, položila pod peřinu, přečetla populární pohádku Popelka. Potom plakat přestal.

Polévka prochladla, Péťa Pavlínu poprosil přidat pár porcí polévky. Po polední přestávce Pavlína přidala párek, paštikovou pomazánku, pár plátků papriky, půl pomeranče, pět piškotů. 

Po práci přišel Pavel Ptáček. Pomocnici pozdravil, potom přitvrdil, pořádně Pavlínu přiškrtil. Proč?

Protože přece popálila Péťu. Pavel pod pěkně poskládané Pavlíniny podprsenky položil pár pětistovek, potom pohlednou pomocnici poslal pryč. Pavlína plakala. Pěkný ptáček Pavel Ptáček!

Padesátiletý pilot Pavel popil pět plzeňských piv, pak prošel pokojem přivítat paní Ptáčkovou. Poznenáhlu propadli pravidelné procházce přírodou. 

Péťovi prozatím půjčili počítač. Poslouchal populární písničky, pohádky, přírodopisné příběhy. Při přestávce popíjel pistáciové pitíčko. 

Všechno je někdy poprvé

V noci kolem  půl dvanácté jsem zvenku zaregistrovala výrazný a hlasitý ptačí zpěv. Na večer je ptačí zpěv obvyklý a poslouchám ho ráda, ale ptačí zpěv před půlnocí, to mě zarazilo. Podotýkám, že jsme byli v Praze, Ani můj muž ještě nespal, a tak ho napadlo, že by to mohl být slavík obecný. 

Na internetu našel jeho zpěv, a fakt to byl slavík. 

Slavík obecný je jediný pták, který zpívá nejen přes den, ale i v noci. Snad ještě strnad lesní zpívá i v noci, ale ten se vyskytuje velice zřídka v borových lesích. 

Slavík svým zpěvem láká samičku a jeho noční zpěv není mimořádný ani v prostředí měst, především v parcích. Park za domem máme, a tak jsem prvně slyšela slavíka na vlastní uši. 

Historie hokejových přenosů

Díky tomuto příspěvku jsem zjistila, že už teda fakt hodně pamatuju. Zjistit, co bylo včera k obědu, je někdy dřina, ale na staré vzpomínky mám paměť docela dobrou. Ach jo, takhle prý to začíná. O tom jsem ale psát nechtěla. 

Přenosy hokejových mistrovství světa a OH mám docela ráda, ale jsem takový fanoušek nefanoušek. Když vyhráváme, tak to fandím, ale v opačném případě od televize odcházím. Takže asi tak. 

Jako holka si pamatuji právě na taková utkání, kdy televizi měl ještě málokdo a přenosy v rádiu komentoval sportovní redaktor. Občas jsem poslouchala s tátou, který byl velký fanda a žádný zápas si nenechal ujít. Takový komentář to bylo fakt něco. Ta rychlost řeči, slovní zásoba a znalost jmen jednotlivých hráčů byla až neskutečná. 

Pozdější televizní přenosy měly také svou zvláštnost. Na černobílé obrazovce bylo někdy dost složité poznat, kdo to vlastně hraje.

Vzpomínám i na to, když byla pro ty zápaďáky přestávka na reklamu, u nás kamera zabírala diváky v hledišti. Jak já jim tenkrát záviděla úžasné reklamy na ještě úžasnější výrobky. To jsem věděla jen z doslechu, sama jsem takovou reklamu nikdy neviděla. Možná i proto byly moje představy tak nádherné. Co bych dneska dala třeba za koťátka v košíku, což byla u nás tehdy hodně oblíbená přestávka. 

Časy se mění, na hokej se už také vlastně ani nedívám, snad jen v případě, že by šlo o nějakou tu medaili, samozřejmě nejlépe tu zlatou. Podle toho, co píší v novinách, zřejmě neuvidím nic. 

Potěšení pro oko

 Na zahradě už mám zasazené všechny kytičky, které jsem si pro tento rok naplánovala včetně bylinek, které jsou jednoleté a je potřeba je doplnit. Snad se jim bude dařit, i když zem je příšerně suchá a nějaký ten déšť by byl vážně potřeba. Pokud jsme na chatě, tak pravidelně zaléváme, jinak to budou muset zvládnout. Naštěstí není naše nepřítomnost nijak dlouhá, tak se snad budu mít z čeho těšit. 

V pátek jsem vyrazila na louku a přece jen si mi podařilo nějakou tu květenu posbírat. Mám moc ráda kopretiny, které doma nemusím, ale venku udělají radost. Zatím jen začínají kvést, nějaké máme i na zahradě. Staré konve na mléko mají po zlatém dešti druhou várku, tentokrát i trochu barevnější. Naběračky jsou čerstvě osazené, přes zimu mi netřesky vymrzly. 

Snad moje fotky alespoň trochu potěší i vaše oko.

Divadlo Rokoko

Nedávno jsem navštívila divadlo Rokoko a nové představení Herečka sobotní noci. Komedie psaná přímo pro herečku Pavlu Tomicovou se opravdu povedla. Alespoň já jsem byla hodně spokojená.

V příběhu je hlavní hrdinkou dospělá, tak trochu naivní žena, jejímž dětským vzorem je pohádková postava Pipi Dlouhá punčocha. 

Svůj život naplňuje dobrými skutky pro lidi kolem sebe a to dobro se rozhodla dávat za každou cenu. Příběh se odehrává v době Vánoc, kdy za touto trochu podivínskou paní přijíždějí dva sourozenci, kteří společně trávili dětství. Na dětství vzpomínají ve svých vzpomínkách, přáních a tajemstvích. 

Pavla Tomicová je nejen skvělá komička, ale dokáže vám vehnat i slzy do očí. Byla jsem překvapená, jak krásně zpívá. 

Od samého začátku je i publikum vtaženo do hry a myslím, že spokojenost byla na obou stranách. 

V dalších rolích se představí Dana Batulková, Petr Konáš a Radim Kalvoda. 

V dnešní době je takový zážitek  opravdovým pohlazením po duši. 

Ze zahrady mám radost

Včera jsme se vrátili z chaty i když jsme tam původně chtěli zůstat do pondělí. Přijeli jsme sami bez našeho psího ochranáře, protože Barunka ochranář zůstala na chatě. Syn musí dobrat nějakou starou dovolenou, tak si jí tam nechal. Určitě se bude mít lépe, než v Praze. 

Dosázela jsem poslední kytky a budu doufat, že přežijí Pankráce, Serváce i Bonifáce. Snad už nás žádné mrazy nečekají. Radost mám z rododendronů, které už rozkvétají s plnou vervou. Zatím jen žlutý a bílý, ostatním rododendronům a azalkám to trvá trochu déle. 

Také jsem si do vázičky natrhala nádherné pomněnky, jejich modrou barvičku mám hodně ráda. Podobnou barvu očí má totiž i naše dcera. Mějte krásné dny a na zahradách raději jen s mírou nebo s Mírou.

Opět něco ke čtení

 Tentokrát vám nabídnu takový "dvojromán" od dramatika, režiséra a spisovatele s typickým až neuvěřitelným smíchem, za který prý se sám stydí.

Patrik Hartl: Okamžiky štěstí 

Tato kniha je vlastně taková kniha 2v1. Sami se můžete rozhodnout, z které strany začnete číst. Je to příběh dvou sourozenců, vysokoškolačky Veroniky a středoškoláka Jáchyma. 

Život jim ukáže i tu svoji krutou stránku, a to, když jim zahynou rodiče při autohavárii. Každý z nich se se situací srovnává po svém. Přesto si oba uvědomují, jak vzácné jsou okamžiky, kdy mohou být spolu, kdy dělají chyby a snaží se je napravovat, kdy doufají, věří, kdy se zamilovávají. 

Je úplně jedno, který příběh začnete číst jako první. Při čtení toho druhého vám totiž všechny dílky zapadnou na to správné místo a vy dostanete ucelený příběh. 

Některé situace jsou někdy až těžko uvěřitelné, ale možná i takový může být život. Mně se kniha líbila. 

Vlk také sliboval

 V pohádce sliboval vlk neposlušným kůzlátkům maminku, nám meteorologové na sobotu celý den jasno. Maminka to nebyla a vymetená sobotní obloha také ne. Přesto byl víkend parádní. Na chatu jsem dovezla další dvě tašky kytiček, tentokrát z Pražské tržnice, tak jsem měla o zábavu postaráno. Vysázela jsem všechno, co bylo potřeba a v sobotu odpoledne byl čas na procházku v lese. 

Tentokrát jsem vyrazila do bukového lesa, kterému se říká Bukovec, to dá rozum, že se nebude jmenovat  Borovec. Před lesem je malé hřiště, kam občas chodí starší a pokročilí pánové hrát fotbálek a každý rok se tam pálí čarodějnice. I letos už byla vatra připravená, na vrcholku zatím chyběla figurína čarodějnice, takže na místě ještě probíhaly nějaké úpravy, aby bylo na večer všechno připravené. 

Cestu lesem mi zpříjemňoval ptačí koncert a úžasný klid. Doufám, že i vy jste si užili příjemný víkend.