Apríl? Ale ne, to řechtá úřední šiml

Článek v plánu nebyl, ale ...

Původně jsem si myslela, že se jedná o apríl EÚ, ale ono se jedná o nové nařízení, které bude platit od 25. května. O ochraně osobních údajů, neboli GDPR. Samozřejmě, že mě zajímá, jak jsou chráněna moje osobní data a za jejich zneužití ať padají pokuty. Nikdo nemá právo manipulovat a zneužívat rodné číslo, OP, platební karty, emaily nebo fotky na sociálních sítích.

To je určitě v pořádku, ale s platností GDPR nastanou velké problémy např. pro ředitele škol. Informace jsem čerpala ze zdroje iDnes.cz a nestačila se divit.

Je vaše dítě alergické např. na lepek, má astma nebo v závodech doběhlo jako poslední nebo i první, ale o to vlastně nejde.

Tak taková informace by se neměla objevit na nástěnce ani na školním webu, jde o porušení práv osobních údajů. Ředitelé škol budou muset zajistit rodičovský souhlas k fotografování žáků, kde bude nutné vymezit, jak bude s fotografií nakládáno. Souhlas k fotografování musí dát i fotografovaný učitel.

Výjimkou mohou být školní akce, kde musí škola najít vhodný argument, proč děti fotí, např. ten, že účelem focení bylo monitorovat akci, nikoli fotit děti.

Na skříňkách dětí by neměla být fotka ani jméno, aby se na veřejnost nedostala informace k identifikaci dítěte. Jakékoliv výsledkové listiny žáků nemají obsahovat jméno, ale přidělené číslo, pod kterým si dítě výsledek dohledá.

Ale i nahrávání hodiny hudební výchovy je spojené s problémem, neboť ze záznamu hlasu je možná identifikace dítěte, což je opět považováno za osobní údaj.

Škola se může dostat do problémů i při banální otázce na povolání rodičů. Jedná se prý o nadbytečný údaj, tato informace není třeba k tomu, co ukládá školský zákon.

Absurdistán? Ale ne, to jenom úředníci EÚ vykazují činnost, za kterou jsou královsky placení, ale jejich "práce" bude mít nepříjemný dopad na širokou vrstvu obyvatel tohoto společenství. GDPR se netýká pouze školství, ale prakticky nás všech. Další papírování, byrokracie, práce navíc, proč?

Vždyť nařízení o ochraně osobních dat existuje a doposud plně fungovalo.

Ale ono to tak opravdu je

Mnozí z nás jsou v mládí přesvědčení, že stáří je někde hodně, hodně daleko, ale ... Podle lékařů se první znaky stárnutí objevují už kolem pětadvacítky, což se mi v mém věku zdá trochu úsměvné, ale je to tak.

Když jsme ve věku náctiletých, připadají nám staří už ti, jejichž věk je označován koncovkou cet. Ve věku cet se cítíme stále mladí a stáří podle nás přichází v momentě, kdy máme ve svém věku koncovku sát. Ale ani potom nejsme přece staří. Jde o úhel pohledu a jednu z mála spravedlností, protože roky přibývají všem stejně. Je samozřejmě rozdíl mezi těmi, kterým se zdravotní problémy vyhýbají a těmi, kterým v tomto směru až tak přáno není. Ale takový už život prostě je.

Nedávno jsem četla na tohle téma vtipnou úvahu. Autorka řešila problém s pamětí, ale ne s tím, že si nepamatuje, ale že si pamatuje moc.

Pro své pubertální děti byla fakt stará. Pamatovala první digitální hru se zajíčkem a pochytanými vajíčky, walkmana, první mobilní telefon, nahrávání písniček na kazety, domlouvání po pevné lince.

Ale to už vůbec nemluvím o těch, kteří pamatují první televize s jedním programem vysílaným jenom párkrát v týdnu, několik málo telefonních budek po městě, pracovní soboty nebo brusle na kličku, uhelné prázdniny a třeba inkoustové plnicí pero, bandasky na mléko, autobus s vlečňákem.

Tvrdě na matky doléhá kritika pubertálních dětiček, kteří jsou přesvědčeni, že ve vašem věku, byť je vám pouhých 43, už se přece nehodí nosit sukni nad kolena, výrazný makeup, barevné oblečení, boty na vysokém podpatku, chodit na hudební festivaly nebo se na veřejnosti hlasitě smát. Ale i to přejde, puberta odezní a potom se s našimi potomky zase dá komunikovat celkem normálně.

Je to takový životní běh , který si prožije každý z nás. Ale jedno vám teda řeknu, ten čas letí fakt hodně rychle.

Kontrola musí být

Sobotní předpověď počasí byla celkem lákavá, a my jsme se vylákat nechali. Dopoledne krásně svítilo sluníčko a protože kontrola být musí, vyrazili jsme na chatu. Jenom tak na otočku, na noc se nám tam přece jenom ještě zůstávat nechce. Dlouho nás ale sluníčko neprovázelo, po pár kilometrech se schovalo za mraky a studený vítr dával jasně na jevo, že zima ještě nekončí.

Ptačímu osazenstvu zahrady jsme ještě přivezli slunečnicová semínka a reakce byla okamžitá. Moje obavy, že už nebude zájem byly naprosto liché, zájem ještě je.

Zahrada se zatím jenom hodně pomalu začíná probouzet, raší hortenzie, azalky a rhododendrony, které letos pokvetou opravdu bohatě. Zatím mi ale velkou radost udělaly v trávě rozkvetlé krokusy.

A víte, jaký je rozdíl mezi krokusem a ocúnem? Já nevěděla, a tak poradil vševěd internet.
Tyto rostliny jsou si velmi podobné, oba druhy kvetou různými barvami, nejčastěji fialovou nebo žlutou a bílou. Krokus kvete na jaře, zatímco ocún na podzim. To je pro mne základní rozdíl, ale pro opravdového a důsledného zahrádkáře je ještě jeden rozdíl, a to je počet okvětních tyčinek. Krokus má pouze tři, ocún má počet dvojnásobný.

Přeji pěkný, zkrácený předsváteční pracovní týden a krásné Velikonoce.

Zajíčku, šlo by to?

Dopisy pro mne zůstávají už jenom krásnou vzpomínkou. Dopisy od kamarádek během prázdnin nebo ty celoroční od mých zahraničních kamarádek. Irina z Ruska, Monigue z Francie, Wilma z Holandska, Claudia z NDR nebo Marika ze Slovenska, ta vlastně byla tenkrát domácí.

Dopisy jsem psala ráda a ještě raději dostávala. Milovala jsem to čekání. První cesta ze školy byla vždycky k dopisní schránce, co kdyby. Ta radost, když tam skrze kulaté otvory prosvítala popsaná obálka. To už je ale dávná minulost.

Teď na mě ve schránce mohou tak maximálně čekat složenky, jak říkal pan Svěrák v Koljovi, krávy jedny nenažraný. A měl pravdu, nenažraný teda opravdu jsou.

Dopisy se běžně už moc nepíší. Změna nastává před vánočními svátky, kdy píší děti Ježíškovi a svěřují mu svá tajná přání, aby jako věděl. A on většinou ví a jejich přání plní.

Za chvíli budou Velikonoce a já mám také přání, veliké. Ale komu napsat?

Beránkovi? Ten bude míst spoustu starostí koho pokakat, pokud nebude nějaký ten nový hadřík nebo botička. Tomu psát nebudu. Teď mě napadlo, napíšu zajíčkovi. Napíšu za nás za všechny, kteří už netrpělivě čekáme na to dlouho vyhlížené a očekávané jaro, aby s tím něco udělal. Od úterý už tady údajně je, ale za oknem ho ještě nevidím. A já už jsem vážně připravená. Doma na balkon vyndám nový stolek a židličky a na chatě zahradní lehátko, to staré už odmítá spolupracovat, což mi dalo jasně znát na konci loňského léta. Po práci na zahradě, na kterou se překvapivě docela těším, to bude bezva relax.

Takže zajíčku, prosím za všechny nedočkavé, šlo by to?

Dokud nás milenky nerozdělí

Situační komedii uvádí divadlo Palace a opravdu jsme se bavili. Hlavní postavy Rozalii (Veronika Freimanová) a Francise (Vladimír Kratina) zastihneme v hotelovém pokoji, večer po svatebním obřadu jejich jediné dcery. Rekapitulují své manželství a shodují se na tom, jaký prožívají šťastný, společný život, ale jen do chvíle, kdy se provalí Francisův dvojí život.

Rozalie vrací Francisovi úder, dceři se již po prvním dni hroutí manželství, milenky i další postavy děj samozřejmě neustále zamotávají.

Veronika Freimanová, úžasná ženská a výborná herečka ztvárnila roli podváděné manželky s gracií a nadhledem. Společně se skvělým Vladimírem Kratinou tvořili příjemně koukatelný manželský pár. Trochu mi vadila příliš uječená a hysterická dcera Diana, ale já reřisér nejsem.

První půlka představení byla vtipná, zábavná a oproti druhé části hry dynamičtější. Rozhodně to není představení pro náročného diváka, hlubokomyslné, drásající duši. Pro dobrou náladu i pobavení ale klidně doporučím.

Pivní džbánky

V současné době nejsou už obědy v restauraci jenom sváteční příležitost, ale stávají se denní součástí. Občas také zajdeme do restaurace na oběd a dobré pivo a při té příležitosti jsem zavzpomínala na své dětství. Já a restaurace.

Na obědy jsme nikam nechodili, doma se vařilo teplé jídlo každý den, a tak snad jediná vzpomínka na restaurační jídlo je gulášová polévka s rohlíkem na jakémsi výletě. Pro dospělé, hlavně chlapy, bylo samozřejmostí pivo. Já se chci ale zmínit a zavzpomínat na čepované pivo do džbánku.

Občas jsem po sobotním nebo nedělním obědě dostala důležitý úkol, vzít džbánek a dojít pro točené pivo. Hospoda byla přímo v domě, zpátky jsem byla raz dva, a tak ani pěna nestačila spadnout.

Dříve bylo pivo do džbánku naprosto běžnou záležitostí, ve výčepu se většinou sešlo více zájemců o zlatavý mok. Než stačil výčepní naplnit řadu džbánků, při dlouhém čekání stihli jejich majitelé většinou ještě jedno pivko vypít. Zajímal mě osud džbánků a tak jsem se v několika restauracích tak trochu poptávala. Jejich době už zřejmě opravdu odzvonilo, většina personálu se s nimi už téměř nesetkává. Byly nahrazeny PET lahvemi, ve kterých se pivo uchová mnohem kvalitnější. To chápu, ale taková petka krásné skleněné, porcelánové nebo keramické džbány různých velikostí a tvarů nahradit nemůže. Vlastně může, už se stalo a nám ty krásné džbánečky teď slouží třeba jako dekorace nebo krásná váza. Takový džbán, plný lučního kvítí nebo nádherně rozkvetlých pivoněk, má přece také něco do sebe.

Nepotěší sice chuťové pohárky, ale oko určitě ano.

Takový malý zázrak

Recept na tuto kúru jsem kdysi dostala od jednoho kolegy. Na první přečtení mě odradilo množství česneku, které se musí použít, a to ne pro česnekovou chuť, tu mám hodně ráda, ale z následného odéru, který mě bude provázet. Opravdu zbytečná obava, česnekový smrádek se nekoná.

Elixír podle profesora Gerda Unterwegera pomáhá odstranit vápenaté usazeniny v tělě, čistí zvápenatělé věnčité tepny srdce, klouby od solí, rozpouští sraženiny, má protizánětlivé účinky, napomáhá vylučování kyseliny močové, slouží i k prevenci osteoporózy. Nevím, jestli je elixír stoprocentní zárukou na všechny popsané neduhy, ale jisté je, že česnek i citron mají léčivé účinky a našemu tělu nemohou v žádném případě uškodit.

Budete potřebovat 5 malých bio citronů a asi 30 oloupaných stroužků českého česneku. Nakrájený citron a česnek rozmixujte na kaši, přidejte litr vody a přiveďte k varu. Směs nevaříme, necháme jenom přejít varem. Přeceďte, nalijte do lahve a uchovávejte v chladu.

Pije se 1x denně malý panák před nebo po jídle. Po 3 týdnech je třeba kúru na týden přerušit a potom pokračovat další 3 týdny.

Maska nebo maškara

Současná doba a životní styl upřednostňují člověka mladého vzhledem, fyzicky zdatného, kreativního, přizpůsobivého téměř jakékoli situaci, tzv.kreativce.

Ne každému byla dána do vínku pěkná a mladistvá tvářička i do vyššího věku, a proto mají v posledních letech kosmetické firmy a plastická chirurgie téměř neustále žně. Všichni chtějí vypadat dobře v každém věku, vylepšují svoji vizáž a v poslednich letech už to není jenom záležitost žen. Samozřejmě, že s tím se nedá jinak než souhlasit a určitě většina z nás v rámci svých možností pro to i něco dělá. Někdo kosmetikou, jiný i plastickou operací, která je v některých případech i celkem nutnou záležitostí, například pokud se jedná o spadlá oční víčka. Určitě ale pár základních věcí jako rtěnku, řasenku, pleťový krém, parfém nebo deodorant má při ruce snad každá z nás.

Stárnutí je neúprosné a nevyhne se nikomu. Obdivuji ženy, které dokáží stárnout s grácií, svůj věk berou tak, jak přichází a přesně stejně přijímají své vrásky. Nehroutí se, nestresují a i přes ty vrásky neztrácejí optimismus, dobrou náladu a chuť do života.

Naopak směšné mi připadají dámy, které i v celkem pokročilém věku neustále týrají svůj obličej tu botoxem, tu zase vypínáním pleti, která postupným natahováním ztrácí mimické svaly. Ztráta nebo omezení mimiky pak z dotyčné udělá opravdovou masku se stále stejným výrazem, masku, na které nepoznáte téměř žádné citové projevy. Ono to vlastně ani nejde.

A nejvíce směšné je to v případě, pokud se takto neustále vypínaná a vybarvičkovaná tvářička nachází na silně vrásčitém krku, na kterém si dáma rukama posetýma stařeckými skvrnami upravuje své šperky, případně módní šáteček.

Ono se totiž s tím krkem a s těmi skvrnami nedá dělat opravdu vůbec nic. Myslím, že i mezi našimi dříve narozenými celebritami je příkladů dost a dost, ale nejenom tam.

Než taková maska, neřku-li maškara, to jsou mi opravdu sympatické ženy, které si své vrásky hrdě nosí, neutíkají před svým věkem, jsou přirozené, jsou prostě takové, jaké jsou.

Zřejmě nebyla ta správná doba

Občas ráda něco tvořím, háčkuji, pletu, jenom s tou jehlou pořád moc nekamarádím. Na stroji už vůbec nešiju, občas jen tak zlehka přece jenom tu jehlu použiju. Teď jsem měla celkem dlouhé období nicnedělání, ale Pinterest mne dost často zásobuje různými nápady nejen na tvoření, ale i celkem zajímavými recepty přes vaření k pečení.

Naposledy mne opět zaujaly hračky z ponožek. Vnučky mojí kamarádky mají právě teď v rozmezí jednoho měsíce druhé narozeniny a pro malého synovce jsem už také dlouho nic nevytvořila. Zašla jsem do obchodu k Číňanům, nakoupila ponožky a dala se do toho. A malé dárečky byly na světě.

A v té ruce máte co?

Ručně psané písmo se z našich životů pomalu vytrácí, přestože vždycky odráželo naši osobnost a rozvíjelo jemnou motoriku. Dopisy a blahopřání už téměř nepíšeme, ručně si zapíšeme většinou jen heslovité poznámky, termíny do kalendáře, nákupy.

Vzpomínám, jak jsem moc ráda o prázdninách dostávala dopisy od kamarádek a už podle písma jsem poznala, kdo mi píše. Poznali byste podle písma své kamarády? Troufám si říct, že asi málokdo. Dnešní komunikaci vládnou mobilní telefony, SMS, maily a vlastně heslovité vzkazy.

Sama při přípravě článků na blog tužku používám. Neumím to sázet rovnou do počítače, potřebuji si výtvory přečíst, opravit, vyškrtnout, dopsat a hlavně mám jistotu, že mi těžce vypocený článek nezmizí do nenávratna. A to by se při mých technických "dovednostech" mohlo stát sakra rychle. Tak tedy píšu tužkou , občas nemůžu svoje čmáranice ani přečíst, pokaždé se mi písmo zdá úplně jiné. Vlastně se mi to nezdá, ono je. Zkrátka chybí ten trénink každodenního psaní a nebýt blogu, tak bych zřejmě zapomněla psát úplně. Do mobilu si poznámky a nákup přece můžu napsat i bez tužky.

Nedávno jsem viděla ručně psaný text tzv.krasopisem, který se kdysi na školách vyučoval. A byla to vážně nádhera, přímo umělecké dílko. Další naše dovednosti se pomalu vytrácejí, škoda.