Mnozí z nás jsou v mládí přesvědčení, že stáří je někde hodně, hodně daleko, ale ... Podle lékařů se první znaky stárnutí objevují už kolem pětadvacítky, což se mi v mém věku zdá trochu úsměvné, ale je to tak.
Když jsme ve věku náctiletých, připadají nám staří už ti, jejichž věk je označován koncovkou cet. Ve věku cet se cítíme stále mladí a stáří podle nás přichází v momentě, kdy máme ve svém věku koncovku sát. Ale ani potom nejsme přece staří. Jde o úhel pohledu a jednu z mála spravedlností, protože roky přibývají všem stejně. Je samozřejmě rozdíl mezi těmi, kterým se zdravotní problémy vyhýbají a těmi, kterým v tomto směru až tak přáno není. Ale takový už život prostě je.
Nedávno jsem četla na tohle téma vtipnou úvahu. Autorka řešila problém s pamětí, ale ne s tím, že si nepamatuje, ale že si pamatuje moc.
Pro své pubertální děti byla fakt stará. Pamatovala první digitální hru se zajíčkem a pochytanými vajíčky, walkmana, první mobilní telefon, nahrávání písniček na kazety, domlouvání po pevné lince.
Ale to už vůbec nemluvím o těch, kteří pamatují první televize s jedním programem vysílaným jenom párkrát v týdnu, několik málo telefonních budek po městě, pracovní soboty nebo brusle na kličku, uhelné prázdniny a třeba inkoustové plnicí pero, bandasky na mléko, autobus s vlečňákem.
Tvrdě na matky doléhá kritika pubertálních dětiček, kteří jsou přesvědčeni, že ve vašem věku, byť je vám pouhých 43, už se přece nehodí nosit sukni nad kolena, výrazný makeup, barevné oblečení, boty na vysokém podpatku, chodit na hudební festivaly nebo se na veřejnosti hlasitě smát. Ale i to přejde, puberta odezní a potom se s našimi potomky zase dá komunikovat celkem normálně.
Je to takový životní běh , který si prožije každý z nás. Ale jedno vám teda řeknu, ten čas letí fakt hodně rychle.
Žádné komentáře:
Okomentovat