Přáníčko

Pro všechny milé návštěvníky blogu posíláme s Barunkou jedno velké přáníčko

Vánoční stromeček

Byl jednou jeden vánoční stromeček a tomu se na Štědrý den při zdobení rozbila skleněná špička. Co teď? Bylo už pozdě sehnat novou, a tak posloužil pletený kulich, který byl původně určený pro jednu panenku. Je to už opravdu hodně dávno, ale od té doby už žádnou špičku nepotřebujeme.

Rychlý dárek

Na pondělí potřebuji pro kamarádku ještě jeden malý dárek, nejlépe něco vlastnoručně vytvořeného. Obrátila jsem se pro radu opět na stránky Pinterestu a opět jsem byla úspěšná. Vykoukl na mne roztomilý sněhuláček a dárek byl na světě.

Tak doufám, že se bude líbit...

Robin, postrach ulice

Určitě mnozí z vás znáte knihu Robin od Zdeny Frýbové, mimochodem úžasné vyprávění o soužití skotského teriéra Robina a jeho rodiny. O té ale psát nechci.

I my v naší ulici máme svého Robina. Je to už starší exemplář knírače pepř a sůl. Majitelka v důchodovém věku a tudíž také starší exemplář je panička, kterou by si leckterý domácí mazlíček určitě přál mít doma.

S Robinem vyráží na procházky s neúprosnou pravidelností za každého počasí. A to je právě ten problém, ta pravidelnost. Ráno totiž vycházejí kolem sedmé hodiny, a přestože je všude kolem vyvěšené upozornění, že volné pobíhání psů je zakázáno, pro Robina a jeho paničku tak nějak neplatí. Ale to je to nejmenší, co by mně vadilo. Ostatně Robin není jediný pejsek, který na vodítku nechodí.

Problém nastává v okamžiku, kdy je třeba Robina z jakéhokoliv důvodu přivolat. On je přece na procházce, teď jsem pánem já a za paničkou naklušu až v momentě, který uznám za vhodný zase jenom já. Tady přichází to jádro pudla (nebo knírače?).

Panička je majitelkou nejen svérázného knírače ale i celkem pronikavého hlasu, takže téměř denně kolem sedmé začíná budíček. Robin radostně vyběhne z baráku neznámo kam, a tak je třeba ho přivolat, aby společně vyrazili na každodenní ranní procházku. Podaří se to vždycky, ale záleží jen na něm, kolikrát musí panička použít svůj nepřeslechnutelný hlas.

Za hodinku se vracejí z procházky zase pěkně domů. Někdy je Robin rychlejší, a tak už spořádaně čeká u baráku. Většinou je rychlejší panička. A ta nečeká, ta řve. Prý za to mohou hárající feny, tak nevím.

V okolí je pejsků opravdu hodně včetně naší Barunky, a tak si jenom neumím představit rána, kdyby tímto způsobem své psí miláčky venčili všichni majitelé. Někteří totiž vyrážejí už kolem páté hodiny.

Přesto jsou všichni pejsci naší srdeční záležitostí a ani Robin není výjimkou. A tak díky za každé ráno, kdy se hledá jenom ON.

Zajímavý minitest

Dostala jsem v mailu tento minitest a pobavil mě tak, že se s vámi musím podělit. Vypněte troubu, slezte z oken a pojďte na chvilku zapomenout, že už jsou ty svátky opravdu za rohem.

Představte si následující situaci:

Stojíte v bytě a stane se naráz pět věci

1. zvoní telefon

2. pláče dítě

3. teče voda z kohoutku a za cvhíli asi přeteče

4. máte pověšené prádlo a začíná pršet

5. někdo zvoní nebo klepe na dveře

Napiště postupně pořadí tak, jak byste situace řešili za předpokladu, že máte ke všem událostem stejně daleko.

Pak se podívejte na konec tohoto testu.

Vyhodnocení:

Každá ze situací označuje určitou prioritu ve vašem životě a tímto jste zvolili svůj žebříček hodnot:

1. telefon - práce

2. dítě - rodina

3. přetékající voa - sex

4. prádlo - peníze

5. někdo za dveřmi - přátelé

Mimochodem, našel se někdo, kdo nezavřel vodu jako první?

Babiččino vánoční cukroví

Moje babička byla výborná kuchařka a na její vánoční cukroví vzpomínáme celá rodina. Některé recepty, vlastně ty úplně tradiční, mám schované a pečeme je dodnes. Určitě nepřináším nic neobvyklého, ale třeba se někomu některý recept bude hodit.

Máslové rohlíčky

28 dkg hladké mouky, 7 dkg moučkového cukru, 14 dkg oříšků, 1/4 kg másla a na obalení moučkový a vanilkový cukr

Všechny suroviny zpracujeme v hladké těsto, nastrouhané oříšky použijeme lískové nebo vlašské. Připravené těsto necháme v lednici odležet, nejlépe do druhého dne. Z těsta vytvoříme malé rohlíčky (po upečení zvětší objem), které klademe na suchý plech. V předehřáté troubě pečeme 12-15 minut. Po upečení rohlíčky ihned obalujeme v cukru.

Linecké těsto

1/2 kg hladké mouky, 4 žloutky, 25 dkg másla (Hera), 24 dkg moučkového cukru

Změklé máslo zpracujeme se všemi surovinami v hladké těsto. Necháme v chladu odpočinout alespoň 1/2 hodiny, můžeme zpracovat i druhý den. Na pomoučeném vále vyválíme z těsta plát silný asi 3 mm. Tvořítkem vykrajujeme kolečka, která přeneseme na suchý plech a pečeme 10-12 minut. Upečená kolečka necháme vychladit a poté spojujeme zavařeninou. Obalujeme v cukru nebo zdobíme polevou a oříškem nebo mandlí.

Rakvičkové těsto

15 dkg moučkového cukru, 4 žloutky, 4 kapky citronové šťávy, trochu vanilkového cukru

Žloutky, cukr a citronovou šťávu třeme 1/2 hodiny (šlehačem šlehám jednou metličkou 10 minut). Formičky vymažeme rozpuštěným máslem a do jedné poloviny naplníme těstem. Pečeme v dobře vyhřáté troubě. Jakmile těsto ve formičkách vyběhne, dopečeme při velmi mírné teplotě do růžova. Po dopečení ihned z formiček vyklopíme.

Podáváme samotné nebo se šlehačkou.

A jak to bude dál ?

Tentokrát mě téma týdne tak trochu rozhodilo, ne pro svů obsah, ale pro zvolený jazyk v názvu.

Vím, že znalost angličtiny je v dnešní době dost důležitá, malé děti mnohdy začínají s výukou už v mateřské školce a studenti se bez ní prostě neobejdou. Lidé středního věku a i mnozí senioři navštěvují jazykové kurzy, a tak jsou většinou dobře jazykově vybaveni. A to je naprosto v pořádku. Usnadní nebo umožní jim to práci v zahraničí, zpříjemní pobyt na zahraniční dovolené, zjednodušuje jim práci s moderními technologiemi. Proti tomu se opravdu nedá nic namítnout.

Ale žijeme v Česku, komunikujeme v češtině, zakládáme a píšeme blogy, do kterých přispíváme samozřejmě také v češtině.

V jakém jazyce bude prezentováno další téma? Jak to bude dál?

Comment peut-elle continuer?

Wie geht es weiter?

Nasil devam edecek?

Nebo to snad bude v arabštině, jejíž písmo připomíná rozsypaný čaj a můj počítač to neumí, nebo snad činské znaky?

Já prosím o češtinu a věřím, že nejenom za sebe.

Potěšení pro dušičku

Dneska jsem byla potěšit svoji dušičku, a to přímo v Národním divadle. Naposledy jsem tam byla jako malá holka a od té doby ve Vltavě proteklo hodně, hodně vody.

Tentokrát se jednalo o veřejnou generálku představení Pýcha a předsudek.

Snad nejznámější román anglické spisovatelky Jane Austenové z prostředí anglického venkova, líčí vztahy rodiny Bennetových. Vlastně jediným problémem paní Bennetové, která se velmi iniciativně věnuje společenským vztahům v okolí, je co nejrychleji a nejvýhodněji provdat pět svých dcer. Poklidný a všední život je narušen příchodem nového souseda, mladého, bohatého pana Bingleye a jeho nepříjemného a pyšného přítele pana Darcyho. Staré křivdy a nepřátelství mezi mladými muži vyplave na povrch po příchodu vojenského regimentu s pohledným panem Wickhamem.

Hlavním tématem však zůstává snaha matky provdat co nejlépe své dcery za bohaté a mocné muže. Hlavní ženská postava Elizabeth zpodobňuje inteligencí, bystrostí a smyslem pro humor samotnou autorku.

Představení se mi moc líbilo, režisér Daniel Špinar ho zasadil do modernější doby než byla doba vydání románu (1813) a myslím, že i dnešním divákům nebo čtenářům má co říct a donutí k zamyšlení.

Kniha byla již několikrát zfilmována, naposledy v roce 2006, kde hlavní ženskou roli Elizabeth hrála Keira Knightley a pana Darcyho Mathew MacFagyen.

A vem si síťovku

Ti dříve narození určitě pamatují nákupní tašku, síťovku. Dříve nebyly igelitové ani papírové tašky, a proto síťovku měla v kabelce snad každá žena. Nákupy se v ničem jiném nenosily, a tak vždycky, když mě moje maminka poslala na nákup, nezapomněla dodat: "A vem si síťovku."

Tento jednoduchý, ale geniální vynález vznikl ve Žďáru nad Sázavou, jeho autorem je Vavřín Krčil. Původně obchodoval s vlasovými síťkami, které byly ve své době módní a žádané nejenom u nás, ale i v zahraničí. Síťky skupoval od rodin, které se síťováním podomácku živili. Každá móda ovšem jednou končí, a tak časem začal klesat i zájem o tyto výrobky. Vavřín Krčil byl obchodník, který se jen tak lehce nevzdával, a proto přišly na svět síťovky nákupní. Brzo si našly místo na trhu a z Vysočiny se začaly vyvážet do Kanady, Francie, Německa i do zemí severní Afriky. Vavřín Krčil bohužel neměl dostatek peněz k získání mezinárodního patentu. Po proniknutí na zahraniční trhy se proto později začaly vyrábět ve Švýcarsku a Itálii.

V současné době se síťovky pomalu začínají do našich obchodů zase vracet. Jsou pružné, skladné, prostorné, ekologické, vyráběné z recyklovaného polyesteru.

V kabelce mnoho místa nezaberou a vždycky jsou po ruce.

Ty víš kdo

Už jsem z těch politických tanečků fakt otrávená. Ale tohle mě vážně pobavilo.

Už víte, kdo je teta? Jen doufám, že to je opravdu jenom vtip

Podzimní procházka Prahou

O víkendu jsme vyrazili na procházku pod Pražský hrad do kouzelného Nového Světa. Nový Svět získal své jméno proto, že byl vybudován mimo Hradčany, jako nové místo v podhradí. Při obrovském požáru Malé Strany a Hradčan v roce 1541 vyhořel a jeho rozvoj přineslo 16. až 18. století, kdy se zástavba postupně rozrostla až k Jelenímu příkopu.

Za první republiky žila v domcích převážně chudina a lidé, kteří byli služebně vázáni k Hradu. Bída, hlad a velká nezaměstnanost byly pro tuto oblast typické. V malých místnostech se tísnily početné chudé rodiny, někdy i s deseti dětmi. Za pěkného počasí se proto místní život přenášel do ulic a přilehlých dvorečků. Mezi domky visely šňůry s prádlem a místní kolorit tak připomínal italské uličky. Proto bylo toto místo vyhledáváno filmaři už za první republiky a nejinak je tomu i dnes.

Na Novém Světě kdysi bydlel například dánský hvězdář a alchymista Tycho Brahe. Žili zde i mnozí režiséři, výtvarníci, spisovatelé a bohémové např. Karel Kachyňa, Jindřich Polák, Milan Knížák, Bořek Šípek, Jan Švankmajer, Jan Zrzavý.

Každého určitě překvapí roubená chalupa s šindelovou střechou, kterou by u Pražského hradu čekal málokdo. Říká se jí U Raka, podle potoku Brusnice, na kterém bylo raků hodně. V současnosti slouží jako romantický hotýlek.

Návštěvníky určitě upoutá i minidomeček s jedním oknem, který nemá dveře, pouze v omítce naznačený rám. Vchází se do něj z vedlejšího domu.

Nejzajímavější dům na Novém Světě je U Zlaté hvězdy s krásným domovním znamením a malou pavlačí. V přízemí domu je malá, útulná kavárnička, jejímž francouzským oknem je vidět do Jeleního příkopu s potokem Brusnice.

Kouzelná část kolem Pražského hradu stojí určitě za návštěvu, při návštěvě Prahy si nenechte ujít.

Je třeba zabít blbou náladu

Chcete si zlepšit náladu? V tomto, ne zrovna vlídném počasí, většina z nás asi ano. Doporučuji autorku Marcelu Mlynářovou a jakoukoli její knížku, protože bavit se při čtení určitě budete. Marcela Mlynářová píše od roku 1999. Námětem pro její knihy byl její, ne vždy lehký život, což v případě trojnásobné matky samoživitelky snad ani jinak být nemůže. Přes všechny nástrahy, které si pro ni život přichystal, jsou všechny knížky psané s humorem autorce vlastní. Jednotlivé kapitoly mají spád a čtenáře nutí pokračovat ve čtení až do samého konce knihy.

Určitě se budete rádi vracet, třeba jen k přečtení jedné či dvou kapitol pro zlepšení nálady a pro zasmání.

V padesáti na začátku

Život rozvedené, trojnásobné matky není opravdu pro ženu nijak záviděníhodný, zvláště když je třeba celou rodinku uživit. Děj se odehrává po sametové revoluci, kdy ženy po padesátce, s téměř nulovou znalostí počítačů a bez jazykové vybavenosti neměly moc jednoduchou pozici při volbě nebo změně zaměstnání. (Ta situace se ovšem nijak nezměnila, pro zaměstnavatele je většinou 40 let už hodně přes čáru). Téma není moc vtipné ani humorné, ale v tomto případě je opak pravdou.

Z lodiček do holin

Děj zachycuje období ženy, zvyklé na pohodlné bydlení v centru Prahy rozhodnuté přestěhovat se na samotu v pohraničí. Opouští společenský život, přátele a začíná si sama budovat nový život uprostřed lesů. Rekonstrukce staré chalupy přináší spoustu starostí ale i humorných situací při řešení přestavby.

Kdo nehřeší, nežije

Veselé i vtipné čtení ze života autorky nás zavede mimo jiné i do oděvního atelieru Vysoké školy umělecko-průmyslové. V krejčovské dílně atelieru navrhují studenti vyšších ročníků modely, které následně autorka při zkouškách studentů předvádí, čímž si nějakou korunu přivydělává. Skupinu studentů tvořili budoucí velmi schopní návrháři známí doma i v zahraničí, např. Daniela Flejšarová, Josef Ťapťuch nebo Blanka Kyselová-Matragi.

Autorka se později stala i úspěšnou modelkou Pragoděvu, a tak nechybí ani líčení akcí typu Liberecké výstavní trhy.

Některé příběhy nejsou moc veselé a o jejím životě si musí obrázek udělat každý sám. Její život prostě takový byl. Jednou nahoře, jednou dole.

Tenhle "šuplíček" prostě nemám

Ruční práce pro mne nikdy velká zábava nebyla, vlastně mě to nebavilo. Snad jen když jsem si jako holka šila na malé gumové panenky a potom na mateřské dovolené, kdy jsem pletla dětské svetry a háčkovala čepičky. Potom hodně dlouho nic. Změna přišla s důchodem. Začalo to háčkovanými zvonečky, medvědy, výrobou a zdobením různých věnečků, a to nejen těch vánočních.

Zjistila jsem, že to jde, že mě to baví a tvoření se paradoxně stalo mým koníčkem. Bohužel mi chybí vlastní nápady, fantazie většinou také nic moc, tenhle celkem důležitý "šuplíček" v hlavě prostě nemám. Ale mám oblíbené inspirativní časopisy, internetové stránky pro šikovné ručičky, úžasný portál Pinterest, kde mohu vesele opisovat od těch nápaditějších a kreativních. Nápadů a návodů je tam opravdu dost a dost.

Zaujalo mne např. zdobení sklenic a lahví jutou, provázkem, krajkou a třeba barevnými knoflíky. Docela prima nápad na dárek.

Témata týdne

Tak tady trochu trnu, trvale tápu. Trend tajemných textařů tvoří tak trochu temná, trpká témata. Třeba tajné touhy těla, tušení tvrdé tlačenice tchán-tchýně, trapná tajemství, těžká těhotenství, tloustnutí, tlačení termínů, touhy, trápení.

Tlumte tentokrát těžká témata, tragédie. Tvořte týdně tak trochu typické texty, toužebné, teploučké, tradiční.

Tady teď textujte, trénujte talent. Tentokrát tady tuším tak trochu terno, tomu tleskám.

Tvrdá tvorba tohle TT. Těžký terén, trochu trápení, trochu tréma.

Postel a Nobelova cena

Právě v těchto dnech se předává Nobelova cena za fyziku, za literaturu, za mír ....

Nobelova cena je ocenění za zásadní vědecký výzkum, technické objevy a přínos lidské společnosti.

Postel je vlastně technický objev a o přínosu lidské společnosti není pochyb. Původně bylo místo určené na spaní vystlané suchou trávou, trávu později nahradily zvířecí kůže. Než z těchto koutů v jeskyních dospělo lidstvo až do dnešní podoby postele, muselo uběhnout hodně vody.

Určitě vznik moderních lůžek probíhal i na základě mnohých vědeckých výzkumů, a proto si myslím, že pro nobelovku jsou splněny všechny podmínky.

Neznám příjemnější pocit, než po celodenním pinožení natáhnout unavené tělo do voňavé postele s nadýchanými polštáři. Občas se s rozkoší natáhnu i odpoledne s pěknou knížkou nebo prostě jen tak. Ve svém věku už mám nárok, a tak odpočívám. Umím to celkem na dost vysoké úrovni.

Postel je prostě jedinečný vynález, ve kterém se odehrávají ty nejkrásnější okamžiky života. Stvoření a narození. Většinu z nás tam ovšem čeká i ta smutnější etepa, věčný spánek. Tak už to ale v tom životě prostě je.

Ke známému rčení: pes, přítel člověka , bych přidala ještě jedno. Postel, nejlepší přítel člověka. Já to tak prostě cítím.

Na závěr ještě Murphyho zákon, se kterým teda fakt nemůžu souhlasit.

"Leži-li na pohovce muž - regeneruje se.

Žena však ležením na pohovce zanedbává domácnost"

Což takhle dát si květák

Podzim je mimo jiné i časem dostupnosti květáků, a tak jsem dva recepty, které jsou v naší rodině dost oblíbené, připravila i pro vás.

Květákové placičky

1 menší květák, sůl, muškátový květ, 2 vejce, 3 lžíce hrubé mouky, olej na smažení

Květák omyjeme a syrový na struhadle nastrouháme (větší otvory). Přidáme sůl, trochu muškátového květu, mouku a žloutky. Promícháme a nakonec do směsi lehce vmícháme z bílků ušlehaný sníh. Lžící tvarujeme placičky a na rozpáleném oleji z obou stran osmažíme do zlatova.

Zapečený květák s uzeným masem

Rozpis je pro 2 osoby

1/2 menšího povařeného květáku, 30 dkg vařeného uzeného masa (může být anglická slanina), 5 větších ve slupce uvařených brambor, 2 vejce, máslo, sůl, pepř

Zapékací misku vymažeme máslem a poklademe na plátky nakrájenými bramborami, osolíme a opepříme. Přidáme nadrobno nasekaný květák, vrstvu uzeného masa a opět zasypeme květákem a posolíme a opepříme. Poslední vrstvu tvoří brambory, na které dáme kousky másla a vložíme do rozpálené trouby. Necháme zapéct 15 minut, zalijeme rozkvedlanými vejci a pečeme do zezlátnutí brambor.

Divadelní sezóna začíná

Divadelní sezóna právě začíná, a tak si ji nemůžeme nechat utéct. Začátkem září jsme s kamarádkou navštívily dvě veřejné generálky.

V divadle Na Fidlovačce to byla skvělá komedie Famílie. Autor Joe DiPietro diváky seznamuje se dvěma odlišnými generacemi, s prarodiči z otcovy i matčiny strany a jejich vnukem. Celá rodina žije již dlouho v Americe, ale prarodiče pocházejí z Itálie, a tak jejich pravidelná nedělní setkání provází vřelá a velmi živá atmosféra. Občas se cítíte jako doma. zvláště při "péči" babiček o vnukovo vhodné stravování, přestože se už dávno nejedná o malého kloučka. Samozřejmě, že nejde jen o vhodné jídlo, ale i o vztahy a život jako takový.

V rolích babiček jsou naprosto kouzelné Eliška Balzerová a Ludmila Molínová.

Divadlo na Vinohradech naopak uvedlo drama Její pastorkyňa. Příběh vdovy Kostelničky a její nevlastní dcery Jenůfy je celkem dobře známý. Světovou proslulost získalo drama i vzhledem k tomu, že ho Leoš Janáček zpracoval ve své opeře.

Hlavní roli Kostelničky hraje Dagmar Havlová a musím říct, že naprosto excelentně. Herečka je opravdu velmi dobrá, ať už si o ní jako o člověku můžeme myslet cokoli. Chvílema jsem při jejích výstupech měla vlhké oči a husí kůži po celém těle.Její dceru Jenůfu hraje talentovaná studentka DAMU Tereza Terberová. Musím říct, že rozhodně v pozadí nezůstala a díky jejímu talentu o ní určitě ještě uslyšíme.

Vzpomínáte na tu krásu ?

Začátkem letošního roku se během jednoho měsíce rozrostla rodina mojí kamarádky o dvě krásné vnučky. Samozřejmě jsme vyrazily do obchodů s dětským oblečením a při té příležitosti zavzpomínaly na dobu, kdy se narodily naše děti a do jakých "modelů" jsme je v té době oblékaly.

V současné době je problém vybrat z toho neskutečného množství nádherných věcí, tenkrát byl problém vůbec něco pěkného sehnat. Občas se poštěstilo, ale já teď chci ukázat opravdu jen část toho, do čeho se běžně oblékala miminka, později nazývaná Husákovy děti.

dupačky a svetříky

čepičky

punčocháče a zástěrky

zimní kombinéza

botičky

Během chvilky je všechno jinak

V pátek jsme zajeli obdivovat zámek a přilehlý zámecký park v Libochovicích, v sobotu odjel manžel s Barunkou na chatu,mimo jiné i na avizovaný lov myšek. Návnady porušené nebyly, přesto tam v neděli rozmístil mnou nakoupené pastičky. Co kdyby náhodou?

Protože manžel je prduch (vysvětlení pro mladší - pracující důchodce) odjel v pondělí ráno do práce. Dopoledne bylo celkem v pohodě, ale kolem jedné hodiny bylo najednou všechno jinak. Telefonem mně manžel oznámil, že ho záchranka převezla do nemocnice a po vyšetření se ozve. Pravda, už téměř dva měsíce si stěžoval na bolest, vycházející z oblasti krční páteře do míst nad hrudní kostí. U lékaře samozřejmě byl, pro jistotu ho poslal i na EKG, ale všechno bylo v pořádku. Za všechno prý může ne zrovna optimální stav krční páteře. Bolest se občas objevila, většinou však po krátkém čase zmizela.

Tentokrát bylo všechno jinak. V nemocnici zjistili infarkt, a tak následovala okamžitá angioplastika a zavedení stentu. Všechno šlo hodně rychle, naštěstí.

Zatím se zdá, že je všechno v pořádku a já doufám, že to tak i zůstane. Podle lékařů by mohl být do konce týdne zase doma. V životě někdy opravdu stačí jen chvilka a všechno je úplně, ale úplně jinak.

Zámek Libochovice

Na dnešní dopoledne jsme si naplánovali návštěvu zámku Libochovice. Přestože počasí se naplánovat nedá, měli jsme štěstí. Od rána svítilo sluníčko, tak jsme vyrazili.

Před samotnou prohlídkou zámku jsme prošli anglický park, který byl původně vybudován jako francouzská zahrada. Postupem doby se stával modernějším anglický styl, a tak i tato zahrada byla na začátku 19.století přebudována na park anglický.

Zámek vybudovaný italským stavitelem Antoniem della Portou patří k nejvýznamnějším raněbarokním stavbám v Čechách. Zámecké interiéry představují slohy od pozdní renesance, přes vrcholné baroko až po styly 19. století. Návštěvníky určitě zaujmou nástěnné tapisérie, porcelán z Číny a Japonska nebo vzácná barokní kachlová kamna zhotovená z modrých a bílých kachlů i nádherné šperkovnice vykládané vzácným dřevem a perletí.

Na nádvoří zámku probíhala i výstava sběratelských panenek. Jde o sbírku paní Chmelařové a její dcery, která je její pokračovatelkou. Jsou zde k vidění panenky různých druhů i velikostí a také panenky rebornované, které jsou od skutečných miminek téměř k nerozeznání. Paní Chmelařová dokáže na zakázku vyrobit rebornovanou panenku i podle fotografie vašeho zlatíčka.

Kromě panenek byly na výstavě k vidění i staré kočárky jak pro panenky, tak pro miminka.

Nádhera, ale to už snad ani není koníček, ale pořádný kůň.

Tohle fakt nezvládám

Mám děsnou fóbii z myší, přímo příšernou. Trvá už dlouho, prakticky od dětství. Důvod k tomu nemám, ale tak to prostě je.

Ve čtvrtek jsme přijeli na chatu, počasí bylo ještě nádherné, a tak jsem si uvařilo kafíčko a v altánku s knížkou užívala pěkný den. Občas jsem zaslechla podivný šramot, ale zpočátku jsem tomu moc velkou pozornost nevěnovala. Tušila jsem, že by to mohla nějaká ta myška být, ale co, zahrada je velká, však ona někam zaleze.

V okamžiku, kdy můj muž přinesl kartonovou krabici a začal do ní ukládat brambory a cibuli, kterou mám v igelitové tašce v kuchyni, začala jsem nějakou zradu tušit. Tušení se změnilo v jistotu. Prý tam byly myší hovínka. V tu chvíli jsem začala propadat panice. Ta pořádná následovala téměř okamžitě.

Před televizí na koberci ležela mrtvá myška, vedle ní pár kapek ještě čerstvé krve a naše Barunka se zájmem sledovala jak mrtvou myšku, tak moji vyděšenou reakci. Volala jsem manžela, ať tu myš okamžitě někam vynese. Tohle fakt nečekal ani on.

Je téměř jisté, že to byla Barunčina práce, přece jenom je to teriér.

Večer jsem kolem kamen zase viděla něco přeběhnout. Co asi? Panika byla ukrutná. Vím, že mi ten malý tvor neudělá nic a možná je vyděšenější víc než já, ale představa, že mi přeběhne po peřině nebo polštáři je příšerná. Jak dokážu usnout, abych pořád neposlouchala sebemenší zvuk a nesledovala reakce myšilovky Barunky?

Vyřešil to prášek na spaní. Tu noc bych asi nezaregistrovala ani bandu zlodějů.

Ani následující večery pro mě nebyly moc klidné, ale věřila jsem, že celodenní provoz a pohyb po chatě vystěhuje ty malé potvůrky do zahrady. Bohužel, v pátek večer tam pořád minimálně jedna byla.

Celý víkend nestál za nic. Sledovala jsem, kde se nevítané návštěvnice zase objeví, pozorovala Barču, co očuchává a co pozoruje. Vynervená na maximum kvůli malým myškám.

V neděli jsme odjeli domů hned po obědě, jak já byla šťastná! Příští víkend nejedu, nakoupím pastičky a pošlu manžela na lov.

Prázdninové čtení

Přes léto jsem přečetla celkem dost zajímavých knížek, mezi jinými i třídílnou rodinnou ságu od Sofie Caspari. Autorka se narodila v roce 1972, často cestovala do Střední a Jižní Ameriky, kde žije i část jejího příbuzenstva a i proto jsou jí tato místa, tradice a zvyky dobřé známé.

První díl třídílné rodinné ságy se jmenuje V zemi korálového stromu.Seznámíme se s hrdinkami trilogie při plavbě z Německa do Buenos Aires v roce 1863. Dvě mladé ženy cestují za svými manžely, kteří se do těchto končin vydali již dříve, aby zde našli nový domov v naději na lepší budoucnost než ta, která by je čekala v Německu. Román vypráví o těžkých začátcích německých přistěhovalců, kterých bylo v Buenos Aires poměrně hodně. Osudy obou hrdinek se během vyprávění propojují, zažijeme s nimi mnohá zklamání, životní dramata, ale i radosti. Nechybí napětí ani romantika, rozhodně však nejde o nějaký slaďák. Kniha má přes 500 stran, přesto jsem jí přečetla za pár večerů.

Druhé pokračování má název Laguna plameňáků. Jsme v Argentině roku 1876. Sledujeme osudy rodin z prvního dílu i dalších postav, které také přicestovaly z Německa a jejich cesty se vzájemně prolínají. Těžký život, vystřízlivění ze snu o skvělé budoucnosti, kterou jim zprostředkovatelé v Německu slibovali spolu s pozemky, pochopitelně draze zaplacenou. Ovšem ne všichni prožívají zklamání, některým rodinám se skutečně podařilo zvrátit osud a v Americe se jim opravdu daří. Děj románu se neodehrává pouze v uzavřené komunitě, a tak se seznamujeme se životem, způsoby a zvyky v této daleké zemi. I tento díl je velmi čtivý, ani se vám nechce knihu odkládat.

V knihovně mám objednaný třetí díl ságy Píseň vodopádu. Moc se těším. Na internetu v databázi knih jsou opět skvělé komentáře.

Blbá nálada, ale proč?

Znáte to také? Ráno se probudíte a už víte, že je něco špatně. Včerejší neděle pro mě byla ve znamení blbé nálady. Sluníčko svítilo, den jako malovaný a přesto jsem už od rána byla bez nálady, naštvaná snad na celý svět. Nebyla to nervozita ani nějaká předtucha něčeho nepříjemného, prostě jsem byla otrávená jak malajský šíp. Na všechno, na všechny a naprosto bezdůvodně.

Dopoledne jsem zašla za kamarádkou podívat se na jejího desetiměsíčního vnoučka Honzíka. Roztomilý, dobře naladěný a spokojený klouček, přesně takový, jak to většinou v tomto věku u dětí funguje. Blbá nálada najednou zmizela a já se těšila z jeho přítomnosti. Jeho žvatlání, nádherný dětský smích a radost ze života byla nakažlivá. Bohužel ne na dlouho, ale díky i za tu krátkou chvilku.

Odpoledne jsme se z chaty vrátili domů a ta chandra přijela se mnou. Naštěstí je tady blog. Zasedla jsem k počítači a pročítala články blogerů, prohlížela fotky, recepty, nápady a návody a ono to pomohlo. Díky vám a vašim blogům neměla ta blbá nálada téměř žádnou šanci i když dost značnou část neděle mi otrávila celkem pěkně.

Teď jenom doufám, že mám na delší dobu vybráno a pevně tomu věřím.

Ve středu nám s kamarádkou opět začíná divadelní sezona, tak na takové blbosti určitě nebude čas. Čekají na nás Čechovovy Tři sestry ve Stavovském divadle a obě už se moc těšíme.

Na zlepšení nálady fotka mých osázených starých naběraček

Umí veverka plavat?

Umí. Vím to. Odpoledne jsem seděla na chatě v altánku, za kterým máme sud na dešťovou vodu. Najednou slyším žblunknutí do vody a za malou chvíli podivné škrábání na stěnu sudu. Docela jsem se lekla a tak jsem šla zjistit, co se stalo. V sudu plavala vyděšená veverka a snažila se chuděra dostat ven. Přiznám se, že jsem v první chvíli byla vyděšená taky. Naštěstí bylo hned vedle sudu plastové umyvadlo, kterým jsem tu nebohou chudinku podebrala. Jakmile ucítila pod nožkama pevnou oporu, okamžitě skočila na první strom a pelášila pryč. Jen doufám, že jí ten mokrý ocas nezabránil v nastoupené cestě do dalšího života.

Veverku jsem samozřejmě nevyfotila, nechtěla se už asi zdržovat, ale naší Barunku ano. Zřejmě také umí plavat, ale raději to nezkoušíme. Každopádně jezírko z bezpečného břehu si oblíbila.

Už také vím, proč je její tlamička občas cítit rybinou. Misku s vodou občas vymění za vodu v jezírku. Možná by jí chutnala rybí polévka, uvidíme na Vánoce ...

Vstávej, jsou tady Rusáci

Ne, nechci psát o srpnových událostech v roce 68, o tom se psalo všude dost. Pro mne je to jen takový oslí můstek na vzpomínky s mými kamarádkami "dopisovatelkami".

Jako holka jsem si strašně ráda dopisovala s dívkami, které jsem sama poznala třeba o prázdninách nebo jsem jejich adresy získala jiným způsobem. Nebyly to Češky.

Ještě na základní škole bylo celkem oblíbené dopisování s Ruskou, tam jsem také získala adresu.

Blondýna Irina z města Perm. Psaly jsme si docela dlouho a na její tlusté obálky jsem se vždycky moc těšila. Šťourala jsem prstem v dopisní schránce a celá natěšená běžela domů, co asi Irina posílá. Bylo to téměř vždycky stejné: pohledy, obaly od bonbonů nebo čokolád, občas její fotka. Na pohledech byla typická lesní zátiší většinou s břízkami různých velikostí. Skončila školní docházka, skončilo dopisování.

Další mojí "dopisovatelkou" byla Monique z Francie. S tou jsem se seznámila o prázdninách na Balatonu. Byla malá, černovlasá, účes Mireille Mathieu. Ona anglicky uměla, já s jedním rokem nepovinné angličtiny na tom nemohla být hůř. Ale domluvily jsme se a dokonce jsme si opravdu psaly. Skoro dva roky. V jejích dopisech už ty pohledy byly o něčem jiném. Nádherně barevné, lesklé pohlednice Paříže, Francouzské riviéry, překrásně zdobená přáníčka k narozeninám nebo k novému roku. Fotky nebo výstřižky z barevných časopisů francouzských herců a zpěváků. Tenkrát to bylo fakt něco!

Vilma, blondýna z Holandska. Její adresu jsem měla od mojí kamarádky z ekonomky. Psala si s Vilminou sestřenicí, kterou pozvala do Prahy na návštěvu. Opravdu přijela a já jsem se s nimi jeden večer vydala do víru velkoměsta. Byly jsme na večeři, procházely se večerní Prahou a přestože se naše jazykové znalosti posunuly na stupeň dva roky nepovinné angličtiny, bavily jsme se výborně. O příštích prázdninách byla moje kamarádka pozvána do Holandska. I přes tu chabou znalost jazyka jela, strávila tam asi 10 dní a domů přijela nadšená. Kdo tenkrát mohl poznat alespoň kousek Holandska na vlastní oči? Opravdu málokdo.

Marika, brunetka z Košic. Tu jsem poznala přes inzerát v jednom časopise. Chtěla si vyměňovat fotky zpěváků a milovala Karla Gotta.

Byly tenkrát prázdniny a před naší chatou se objevila neznámá dívka. Představila se jako Marika a prý za mnou přijela do Prahy. Doma nikoho nezastihla a přes paní správcovou v našem domě zjistila adresu, a tak se vydala na další cestu. Nemohli jsme uvěřit, že dorazila z Košic přes Prahu až na naši chatu. Moji rodiče nás odvezli zpátky do Prahy, abychom Marice tu naší stověžatou trochu předvedli. Hrad ani jiné památky ji teda moc nezajímaly. Mariku zajímal jen božský Kája. Fotky, fotky, gramofonové desky. Asi po čtyřech dnech nadšeně odjížděla i s Kájou.

Zřejmě jako poděkování poslala Bídníky od V. Huga, 3. díly. Tenkrát se učila někde v tiskárně.

Rok po návštěvě Mariky, opět prázdniny. Poměrně brzo ráno mě budí děda se slovy: vstávej, jsou tady Rusáci. První mne napadlo, že tentokrát asi přijela Irina z Permu. Bohužel, Irina to nebyla.

Letní vzpomínání

A už je to tady! U cest i v zahradách pomalu dozrávají tmavě červené jeřabiny, a to, jak říkávala moje babička, je neklamnou známkou konce prázdnin. Ani se nechce věřit, že to tak rychle uteklo. Nedávno jsem v zahradnictví a na trzích vybírala sazeničky do truhlíků a na záhonky a některé z nich už mne pomalu opouštějí. Přesto jich ještě zbývá docela dost, aby se oko potěšilo. I na mezích a loukách se ještě najde rozkvetlé luční kvítí, tak poctivě trhám a zdobím staré plechové bandičky na mléko

Po hodně dlouhé době jsem se byla koupat v řece. Fakt už je to strašně dávno. Většinou chodím do bazénu, dokonce jsem za posledních pár let byla častěji v moři než v řece nebo rybníku. Bylo to bezvadné. Udělaly jsme si se sestřenicí výlet na Sázavu a vzpomínaly, jak jsme jako malé holky trávily prázdniny u vody. Na rybníku jsme si užívaly na nafukovacím člunu nebo na lehátkách, trávily tam nekonečné hodiny, doma nám neřekli jinak než vodní myši. Chaty jsme měly jenom kousek od sebe a i v Praze jsme bydlely hodně blízko, takže společných zážitků i vzpomínek je strašně moc od samého dětství až do dospělosti.

Celé odpoledne se neslo asi v tomto duchu: Hele, a pamatuješ (vzpomínáš), jak jsme .........

Máme ještě v plánu navštívit obrovský sekáč ve Zlatníkách. Byly jsme tam asi před pěti lety a hrály jsme si na hraběnky snad tři hodiny. Hrabaly jsme a hrabaly. Tenkrát jsme toho ani moc nenakoupily, ale ohromně jsme se bavily. Vyzkoušely jsme kdejaký model, prostě jen tak, pro srandu. Tak doufám, že nám to ještě letos vyjde.

A ještě jedna fotka rozkvetlých starých hrnců a sádelňáku

Za vším hledej ..... peníze

Zamýšlela jsem se nad skandálním bulvárem a našimi tzv. celebritami.

Bulvární noviny a časopisy jsou už dnes nedílnou součástí zpravodajských informací. Bulvár je synonymem pro neseriózní, neověřený a nevkusný typ novin a časopisů. Jde především o skandály, senzace a soukromý život osobností ze všech možných oblastí veřejného života, tzv. celebrit. Podotýkám známých osobností (někdy teda fakt nevím), neboť soukromý život Jarouška Hopsálka z Masokombinátu s.r.o., byť velice pestrý, by bulvár určitě nezajímal. Nezajímal by ho ani fakt, že Jaroušek dokáže vypít deset dvanáctisupňových piv a pět panáků rumu, následně zmlátit ženu i své tři děti. On prostě není celebrita.

Kdo je vlastně celebritou, na to zřejmě existuje mnoho názorů. Mně osobně se nelíbí už slovo samotné. Celebritou nemusí být nutně člověk, který ve svém životě opravdu něco dokázal ať už v oblasti kultury, sportu nebo vědy, ale ten, který na sebe dokáže strhnout pozornost médií prakticky za každou cenu. Proto se v našem bulváru objevují i celebrity, o kterých jsem v životě neslyšela, nevím, že někdo takový existuje. Na druhou stranu je spousta těch, které široká veřejnost zná celkem dobře.

Překvapila mě informace jednoho bývalého redaktora bulváru, že právě mězi těmito lidmi je hodně těch, kteří poskytují inforamce dobrovolně, třeba za účelem něčí pomluvy nebo prostě pro upoutání pozornosti na svou osobu. Určitě je i řada těch, kterým pomlouvačné články a trapné fotografie žádnou radost nepřinášejí. Je pravda, že člověk, který se v těchto sférách pohybuje, musí s těmito věcmi počítat. Jeho výroky nebo fotky se mohou objevit kdekoli. Přesto jsem přesvědčená, že určité meze by se dodržovat měly.

Redaktoři i fotografové těchto novin absolutně postrádají slušnost a toleranci. Mockrát mě napadlo, jak se s tím srovná jejich vlastní svědomí. Pošpinit a zesměšnit člověka je přece tak jednoduché. Jenže žádný z těchto lidí není solitér. Každý má kolem sebe rodinu. Rodiče, prarodiče, manžela, partnera, sourozence, děti. Jak tyto informace zasáhnou jejich nejbližší a jak se s tím mají poprat děti mezi svými vrstevníky?

Asi bych nedokázala žít s vědomím, že díky mým informacím je hodně lidí nešťastných, mají psychické problémy a děti ve škole trpí posměšky od svých spolužáků.

Nechtěla bych žít ani na jedné straně těchto problémů. Neměla bych na to žaludek.

Čertovské "Č"

Počasí se nám pokazilo, a tak jsem zalezlá v chatě. Přiznám se, že nemám ráda chladno a sedět u televize nebo u knížky v teplých ponožkách a zabalená do deky, to raději zatopím v kamnech. Jenom tak trošku, aby bylo příjemno. Mám rozečtenou knihu Jonase Jonassona Stoletý stařík, který vylezl z okna a zmizel. Mimochodem bezvadné čtení, ale občas je přece jenom potřeba knížku odložit.

Tak jsem ji odložila a začala vymýšlet krátké povídání na písmenko "č". Docela oříšek, ale něco jsem přeci jenom dohromady dala.

Čiperná číšnice, černovlasá, čistotná Číňanka Ču-či často čte české časopisy či články. Čtvrtletně čistí čestným členům "České čtyřky" čtyřtaktní člun číslo čtrnáct.

Částečně čistí čikuli či čpavkem. Černá čepice často čpí čpavkem.

Čtvrtek, Čínská čtvrť v Čimicích. Ču-či čeká čtvrtletní činži, čínský černý čaj, červenou čočku, český česnek, černou čokoládu .

Čínský člověk - člověk čiperný, člověk činorodý.

A jeden obrázek nádherně rozkvetlé kaliny a juky

Moruše, co to vlastně je?

Morušovník je strom, původně pocházející z Asie. Na Moravě, v kraji vinohradů, se moruše pěstují už po staletí. Jsou to mohutné stromy, jejichž velmi sladké, tmavě fialové až černé plody dozrávají průběžně během dvou měsíců. Plody se setřásají na plachty nebo fólie podobně jako olivy. Starý strom dokážen dát obrovskou úrodu, 50 - 90 kg ovoce.

Minulý víkend mi syn moruše přivezl a nastala otázka, co s ní? Bylo to pro mě naprosto neznámé ovoce, chuťově slaďoučké a velmi dobré. Jako už mnohokrát poradil internet. Vybrala jsem recept na džem, část jsem použila na koláč.

Morušový džem

1 kg moruší

400 g cukru

šťáva z 1-2 citronů

Gelfix 2:1

Omyté moruše rozmačkáme a při mírné teplotě rozvaříme. Přidáme cukr, citronovou šťávu a povaříme cca 5 minut. Gelfix rozmícháme se dvěma lžícemi cukru, přidáme do směsi a ještě chvíli povaříme. Hotovou směs jsem rozmixovala tyčovým mixerem, ale to nutné není. Naplníme skleničky, otočíme dnem vzhůru a necháme vychladit.

Džem je dobrý a na úžasné lívance se zakysanou smetanou neměl chybu.

Jogurtové lívance

1 velký hustý bílý jogurt

polohrubá mouka (jogurtový kelímek)

3 vejce

3 lžíce mléka

2 lžíce cukru

1 prášek do pečiva

Adopce na dálku

Před osmi lety, v době prázdnin, jsem měla zlomený kotník, a tak zpočátku přivázaná doma, nudila jsem se až běda. Na internetu jsem byla každý den a jednou jsem objevila projekt adopce na dálku. Arcidiecézní charita Praha představovala svůj projekt včetně fotek dětí z jednotlivých zemí, pro které charita pracuje. Na jedné fotce mne zaujal jedenáctiletý kluk s nožičkama jako hůlky a nádherným úsměvem. A pak už to šlo ráz na ráz a Kiran z jižní části Indie se stal naším "indiánem". Roční podpora 4.900,- Kč představuje tak malou denní částku, že nebylo proč váhat a bylo rozhodnuto.

Podpora zahrnuje školné na základních i vyšších školách, školní pomůcky, uniformu, mimoškolní aktivity a zdravotní péči. 2x ročně dostanete dopis od adoptivního dítěte , lx aktuální fotografii a školní vysvědčení.

Děti do projektu v několika kolech vybírají místní tzv. svépomocné skupiny. Jedinými kritérii jsou chudoba a skutečnost, že dítě bez pomoci projektu nemůže z finančních důvodů chodit do školy nebo by muselo školní docházku ukončit. Při výběru dětí je nepřípustná diskriminace z hlediska náboženství, kast nebo pohlaví.

Partnerské organizace mají licenci od místních úřadů, které je kontrolují pravidelným auditem. Charita vyžaduje vyúčtování všech příspěvků a nákladů, navštěvuje jednotlivá centra, provádí kontrolu na všech úrovních včetně návštěv náhodně vybraných dětí.

V tomto případě máte jistotu, že vaše peníze pomohou opravdu tomu, komu pomáhat chcete. Po čtyřech letech naší podpory Kiran školní docházku ukončil. Přišla nám o tém zpráva s tím, že rodina potřebuje peníze pro každodenní život, a tak bylo třeba, aby Kiran nastoupil do zaměstnání. Uměl číst, psát, učil se matematiku, angličtinu, tak věřím, že se v životě dobře uplatní. Jeho roční hodnocení bývala vždy dobrá. Jen to prvotní přání být policistou se mu asi nesplní. Ale, kdo ví?

To mi hlava nebere

Jsou věci, kterým fakt nerozumím a hlava mi to nebere. Určitě znáte spoustu situací a příkladů, nad kterými jen nevěřícně kroutíte hlavou, a prostě jen zíráte.

Napadlo mě pár takových příkladů.

Proč je zboží levnější až když skončí inzerovaná sleva v letáku (sušené maso pro psy v Tescu)?

Proč platím ročně 1200,- Kč za parkování v ulici, kde mám trvalý pobyt, ale záruku, že opravdu zaparkuju, nemám (Praha)?

Proč zaplatím ročně 600,- Kč za 10 ks! igelitových pytlů na směsný odpad, který ve valné většině případů stejně odvážíme sami, protože obec tuto část při svozu odpadů jaksi pomíjí (chata Praha-východ)?

Proč při hospitalizaci mého otce na kardiologickém oddělení zjistil lékař až na operačním sále, že chybí jedno z potřebných vyšetření a proto se zákrok odkládá (minulý týden Vinohrady)?

Proč týden dětského tábora stojí cca 3000,- Kč, ale prázdniny trvají dva měsíce?

Proč si celkem dost malých dětí myslí, že je kráva fialová?

Je toho hodně, čemu se nepřestávám divit, zřejmě se s tím musím smířit, ale pořád mi to ta hlava nebere!