Cestování městskou dopravou mě nijak nevadí, pokud teda nestojím na jedné noze a ta noha navíc není moje. Jako úředně uznaná důchodkyně nemusím už jezdit v dopravní špičce, a tak je cestování celkem přijatelné. Pokud teda nenarazíte na půl roku nemytého bezdomovce, to je jiná kapitola. Takový člověk má většinou kolem sebe dost volných míst k sezení a pokud se tam náhodou usadíte, během několika málo vteřin pochopíte, proč tomu tak je.
Vystartujete ze sedadla a máte dvě možnosti. Odsunout se do druhé části vozidla, kde se tísní většina cestujících nebo co nejdříve vystoupit a doufat, že v dalším spoji nejede podobně zanedbaný spoluobčan.
Další věc, která mě dokáže celkem slušně vytočit je mobilující cestující, kterého mám těsně za zády a který má pravděpodobně pocit, že sedí v křesle svého obýváku. Hovor je většinou hlučný, takže všichni víme, kde včera byl(a), kdo se zúčastnil, co se všechno dělo a dozvídáme se i podrobnosti, jak to vlastně dopadlo.
Někdy se naopak posloucháním hovorů docela bavím. Já vím, poslouchat cizí hovory, to se přece nedělá. Ale ono neslyšet, to vážně někdy nejde.
Mladá žena řešila vánoční dárky.
"Já teda fakt nevím, co tomu tátovi koupit."
...............................
"Myslíš? Já nevim. Koupim zase nějakej modrej svetr, on by jinou barvu stejně nenosil."
Proč ne, modrá je dobrá!
Nedávno takový rychlokurz ovládání moderní techniky od staršího pána.
"No, co je?
.................
"Musíš zmáčknout ten zelenej čudlík."
..................
"No to nevim proč to nejde! Zmáčkni ten zelenej čudlík."
...................
"No jo, tak počkej, už jedu."
Mladá slečna volala zřejmě své kamarádce.
"Čus Báro! Tak ten novej šéf je ale úplnej debil. Jo a je hnusnej a pěkně starej."
...................
"Ježiš já nevim, ale čtyřicet určitě."
Jo, jo, je to tak. Také jsem si v 17 letech myslela, že čtyřicítka je už věk pro kmeta a dneska si myslím (vlastně to vím), že to je pořád ještě mládí.
Zdravím všechny a nepřehánějte to s tím vánočním úklidem!
