Co je lepší nevědět?

Každý rodič si přeje vědět o svých dětech téměř všechno. Pokud jsou malé, vlastně by to tak mělo být a je to v pořádku. Děti rostou, navštěvují školku, školu, učňák nebo střední školu a i tehdy chceme o svých ratolestech vědět co nejvíce. Jaké mají kamarády, co dělají a co je zajímá ve volném čase, jaký mají prospěch, kde je třeba přidat, kde by bylo dobré naopak ubrat.Dětičky stárnou, škola končí, nastupují do zaměstnání, nacházejí si partnery, začínají se osamostatňovat, vylétají z hnízda a začínají žít své životy.

A tady přichází to období, kdy bychom my rodiče už do života dospělých dětí neměli tak zasahovat a měli bychom jim dát prostor pro jejich zvolený způsob života.

Tady byl ale právě můj problém. Jsem zvědavá, tudíž vyzvídám a dokážu si občas i pěkně rýpnout. Moje zvědavost se mi už něklikrát vymstila. Zatímco mladí už dávno o nějakém problému nevěděli, já ho v hlavě neustále převracela, nemohla jsem spát, nervovala jsem sama sebe.Vzpomněla jsem si na svoje rodiče, kteří se nikdy na nic nevyptávali a do dneška nevyptávají. Co jsme jim s manželem řekli to akceptovali, ale nic víc.

Můj muž je také člověk, který věci bere tak, jak jsou a do života našich dávno dospělých dětí nijak nezasahuje. Pomůže, když je třeba, ale rozhodně nevyzvídá.

Trvalo mi hodně dlouho (a ještě občas se musím zadržet) než jsem konečně pochopila, že teď už fakt nemusím vědět všechno a že je občas lepší nevědět. Vlastně i pro své vlastní dobro. Vyslechnu, pokud můžu, pomůžu a svojí vrozenou zvědavost se snažím držet na uzdě (někdy je to fuška).

Ale musím se přiznat, že se mi fakt ulevilo (asi nejenom mě).