Pokud se dozvím nebo se dočtu, že někdo někde prodělal opravdu vážnou operaci nebo úraz a přežil, říkám si fajn, tak to je v pohodě. Ale ona to tak úplně pravda není. Tím, že dotyčný situaci přežil, ještě není vyhráno a někdy, bohužel, ani nebude.
Vzpomínám si na příběh chlapce, který zůstal v bazénu (za doprovodu učitelů) několik minut pod vodou. Podařilo se ho sice zahchránit, ale zpátky do života už se vrátil bohužel jako těžce mentálně i fyzicky poškozený. Obrovská bolest i oběť rodičů, obrovská bolest pro chlapce.
V případě pana Viewegha stejný dojem. Dobře to dopadlo. Prasklá aorta, několikahodinová operace. Pacient přežil, přestože bez urgentní operace je toto závažné onemocnění téměř ve sto procentech případů smrtelné.
V knížce Můj život po životě popisuje situaci po operaci, úzkosti, stavy deprese. "Jsem poloslepý jako krtek, nic si nepamatuju a všechno mě děsí. Málokterou myšlenku udržím dýl jak deset minut, nikam netrefím. Změnil jsem se ve svou vlastní babičku."
Veselé čtení to není. Stačí malá chvilka a může změnit život kohokoli z nás. Člověk pak musí sakra zabojovat, aby se do života zase dokázal vrátit. Pan Viewegh to dokázal.
Žádné komentáře:
Okomentovat