Mám děsnou fóbii z myší, přímo příšernou. Trvá už dlouho, prakticky od dětství. Důvod k tomu nemám, ale tak to prostě je.
Ve čtvrtek jsme přijeli na chatu, počasí bylo ještě nádherné, a tak jsem si uvařilo kafíčko a v altánku s knížkou užívala pěkný den. Občas jsem zaslechla podivný šramot, ale zpočátku jsem tomu moc velkou pozornost nevěnovala. Tušila jsem, že by to mohla nějaká ta myška být, ale co, zahrada je velká, však ona někam zaleze.
V okamžiku, kdy můj muž přinesl kartonovou krabici a začal do ní ukládat brambory a cibuli, kterou mám v igelitové tašce v kuchyni, začala jsem nějakou zradu tušit. Tušení se změnilo v jistotu. Prý tam byly myší hovínka. V tu chvíli jsem začala propadat panice. Ta pořádná následovala téměř okamžitě.
Před televizí na koberci ležela mrtvá myška, vedle ní pár kapek ještě čerstvé krve a naše Barunka se zájmem sledovala jak mrtvou myšku, tak moji vyděšenou reakci. Volala jsem manžela, ať tu myš okamžitě někam vynese. Tohle fakt nečekal ani on.
Je téměř jisté, že to byla Barunčina práce, přece jenom je to teriér.
Večer jsem kolem kamen zase viděla něco přeběhnout. Co asi? Panika byla ukrutná. Vím, že mi ten malý tvor neudělá nic a možná je vyděšenější víc než já, ale představa, že mi přeběhne po peřině nebo polštáři je příšerná. Jak dokážu usnout, abych pořád neposlouchala sebemenší zvuk a nesledovala reakce myšilovky Barunky?
Vyřešil to prášek na spaní. Tu noc bych asi nezaregistrovala ani bandu zlodějů.
Ani následující večery pro mě nebyly moc klidné, ale věřila jsem, že celodenní provoz a pohyb po chatě vystěhuje ty malé potvůrky do zahrady. Bohužel, v pátek večer tam pořád minimálně jedna byla.
Celý víkend nestál za nic. Sledovala jsem, kde se nevítané návštěvnice zase objeví, pozorovala Barču, co očuchává a co pozoruje. Vynervená na maximum kvůli malým myškám.
V neděli jsme odjeli domů hned po obědě, jak já byla šťastná! Příští víkend nejedu, nakoupím pastičky a pošlu manžela na lov.
Žádné komentáře:
Okomentovat