Určitě mnozí z vás znáte knihu Robin od Zdeny Frýbové, mimochodem úžasné vyprávění o soužití skotského teriéra Robina a jeho rodiny. O té ale psát nechci.
I my v naší ulici máme svého Robina. Je to už starší exemplář knírače pepř a sůl. Majitelka v důchodovém věku a tudíž také starší exemplář je panička, kterou by si leckterý domácí mazlíček určitě přál mít doma.
S Robinem vyráží na procházky s neúprosnou pravidelností za každého počasí. A to je právě ten problém, ta pravidelnost. Ráno totiž vycházejí kolem sedmé hodiny, a přestože je všude kolem vyvěšené upozornění, že volné pobíhání psů je zakázáno, pro Robina a jeho paničku tak nějak neplatí. Ale to je to nejmenší, co by mně vadilo. Ostatně Robin není jediný pejsek, který na vodítku nechodí.
Problém nastává v okamžiku, kdy je třeba Robina z jakéhokoliv důvodu přivolat. On je přece na procházce, teď jsem pánem já a za paničkou naklušu až v momentě, který uznám za vhodný zase jenom já. Tady přichází to jádro pudla (nebo knírače?).
Panička je majitelkou nejen svérázného knírače ale i celkem pronikavého hlasu, takže téměř denně kolem sedmé začíná budíček. Robin radostně vyběhne z baráku neznámo kam, a tak je třeba ho přivolat, aby společně vyrazili na každodenní ranní procházku. Podaří se to vždycky, ale záleží jen na něm, kolikrát musí panička použít svůj nepřeslechnutelný hlas.
Za hodinku se vracejí z procházky zase pěkně domů. Někdy je Robin rychlejší, a tak už spořádaně čeká u baráku. Většinou je rychlejší panička. A ta nečeká, ta řve. Prý za to mohou hárající feny, tak nevím.
V okolí je pejsků opravdu hodně včetně naší Barunky, a tak si jenom neumím představit rána, kdyby tímto způsobem své psí miláčky venčili všichni majitelé. Někteří totiž vyrážejí už kolem páté hodiny.
Přesto jsou všichni pejsci naší srdeční záležitostí a ani Robin není výjimkou. A tak díky za každé ráno, kdy se hledá jenom ON.
Žádné komentáře:
Okomentovat