pátek 23. března 2018

Zajíčku, šlo by to?

Dopisy pro mne zůstávají už jenom krásnou vzpomínkou. Dopisy od kamarádek během prázdnin nebo ty celoroční od mých zahraničních kamarádek. Irina z Ruska, Monigue z Francie, Wilma z Holandska, Claudia z NDR nebo Marika ze Slovenska, ta vlastně byla tenkrát domácí.
Dopisy jsem psala ráda a ještě raději dostávala. Milovala jsem to čekání. První cesta ze školy byla vždycky k dopisní schránce, co kdyby. Ta radost, když tam skrze kulaté otvory prosvítala popsaná obálka. To už je ale dávná minulost.
Teď na mě ve schránce mohou tak maximálně čekat složenky, jak říkal pan Svěrák v Koljovi, krávy jedny nenažraný. A měl pravdu, nenažraný teda opravdu jsou.
Dopisy se běžně už moc nepíší. Změna nastává před vánočními svátky, kdy píší děti Ježíškovi a svěřují mu svá tajná přání, aby jako věděl. A on většinou ví a jejich přání plní.
Za chvíli budou Velikonoce a já mám také přání, veliké. Ale komu napsat?
Beránkovi? Ten bude míst spoustu starostí koho pokakat, pokud nebude nějaký ten nový hadřík nebo botička. Tomu psát nebudu. Teď mě napadlo, napíšu zajíčkovi. Napíšu za nás za všechny, kteří už netrpělivě čekáme na to dlouho vyhlížené a očekávané jaro, aby s tím něco udělal. Od úterý už tady údajně je, ale za oknem ho ještě nevidím. A já už jsem vážně připravená. Doma na balkon vyndám nový stolek a židličky a na chatě zahradní lehátko, to staré už odmítá spolupracovat, což mi dalo jasně znát na konci loňského léta. Po práci na zahradě, na kterou se překvapivě docela těším, to bude bezva relax.
Takže zajíčku, prosím za všechny nedočkavé, šlo by to?


Žádné komentáře:

Okomentovat