Cestopisy tohoto autora, spisovatele a cestovatele jsem přečetla všechny. S ním se dostanete do míst, kam noha běžného smrtelníka pravděpodobně nikdy nevkročí. Ne snad proto, že by tam nemohl, ale nejezdí tam žádná cestovka, jíte celkem nepravidelně a velmi skromně, ráno nevíte, kde budete večer spát, ale hotel to rozhodně nebude. A hlavně, celou cestu musíte zvládnout po svých. Problémem bývá i jednoduchá domluva, například v čínských provinciích se domluvíte pouze rukama, ale jak autor píše, dá se to.
Zibura Ladislav Pěšky mezi buddhisty a komunisty
Autor o své cestě
Myšlenka ujít stovky kilometrů (1500) pěšky napříč chudým a neprobádaným Nepálem a nevyzpytatelnou Čínou se totiž pohybuje na hranici mezi zajímavou expedicí a naprostým bláznovstvím. Vyrazit na cestu v rozpadajících se botách, bez jakékoli přípravy, funkční pláštěnky či stanu a pořádného slovníku, pak tuto hranici ještě posouvá. A přesto to šlo.
Ono totiž jde všechno na světě, když je člověk pro svou myšlenku dostatečně odhodlaný a není na ni sám. Já na svou cestu nebyl sám ani jediný den.
Mnohokrát jsem si ověřil, že existuje vtip, který dokáže rozesmát člověka i v té nejzoufalejší situaci. Je to vtip o morčátku, pravda trochu černý humor, ale při těch situacích na cestách se až tak černý nezdá.
"Včera jsme pohřbili morčátko."
"Ježíši, to je mi líto. A kdy umřelo?"
"Myslím, že někdy dneska nad ránem."
.jfif)
Žádné komentáře:
Okomentovat