Vzpomínky

Mám na chatě dvě, takové mně milé vzpomínky na dětství, potažmo na první léta našeho manželství.

Panáček rybář s opravdovým slaměným kloboučkem je Bulhar. Přivezli jsme si ho s rodiči z Kitenu a moji tehdejší první dovolenou u moře mi připomíná už přes padesát let. Právě tam jsme měli naplánovanou dovolenou letošní, ale vzhledem ke zhoršujícímu stavu mých rodičů jsme museli 3 dny před odjezdem zájezd zrušit. Už jsem o tom psala a pokud vás zajímá, jak jsme dopadli při jednání s pojišťovnou, musím říct, že skvěle. Díky stornopoplatku ve smlouvě jsme přišli o pouhých pět tisíc, což bylo vzhledem k celkové ceně fakt super.

Budík je mojí druhou vzpomínkou na chatu mých prarodičů. Ten dokázal vzbudit i toho největšího spáče, ale jednu chybu přece jenom měl. Chyběla mu nějaká součástka a on se nedal zastavit. Dokázal zvonit poměrně dlouho a pěkně hlasitě, ale na té chatě se přes prázdniny vlastně téměř nepoužíval. Až do té doby, kdy se nám narodila dcera.

Manžel se tenkrát přes léto trvale přihlásil ke svým rodičům, kteří bydleli ve vedlejší vesnici a do práce dojížděl z naší chaty.

Za pouhých 16,- Kčs na týden tzv. dělnickou týdenní jízdenkou to byla za pakatel.

Problém byl ale s tím budíkem. Zvonil o půl páté, a to bylo pro mě znamením vzbudit manžela, ale nejdříve schovat budík pod polštář, zalehnout ho a čekat. Mohli jsme koupit jiný, ale protože jsme oba byli dost velcí spavci, tady byla jistota, že probudí jenom nás a schovaný a zalehnutý pod polštářem nechá ostatní klidně spát.

Možná, že ještě funguje, nedávno se převrátil a na chvíli se rozpohyboval.