Konečně!

 Konečně jsme se dočkali. Ve středu ráno jsme vyrazili na chatu, kde nás čekal důkladný jarní úklid, ale i přesto jsem se těšila. Na cestu nám pěkně svítilo sluníčko a vlastně nás neopustilo celý den, prostě paráda. 

Já jsem se vrhla na úklid chaty a manžel si vzal na starost její okolí, schody, terasu a něco málo i na zahradě. 

Vlastně tak trochu neplánovaně jsem zvládla poklidit i altánek, který jsme si před sedmi lety nechali postavit pro příjemné posezení, ale i neméně příjemné poležení. Takže i něco nad plán. 

Šichta to teda byla, ale nějak jsem při té práci úplně zapomněla, že už mi dávno není dvacet.  Když si totiž něco naplánuji, tak to také chci zvládnout. Zřejmě mám pod kůží zafixované plnění pětiletek a nesmyslných plánů z dob budování socialismu, protože přece kupředu levá, zpátky ni krok.

Odpoledne bylo hotovo a mně hřál, kromě sluníčka, i úžasný pocit. Ovšem jen do doby, než jsme dorazili domů a vystupovali z auta. Cestou se dostavila únava, namožené svaly se pěkně rozležely a já měla pocit, že mě snad přejel parní válec. Bolelo mě všechno i svaly, o kterých jsem ani nevěděla, že je mám. Ještě, že mě hřál ten pocit z dobře vykonané práce. A příště už raději s mírou nebo s Mírou.