Leden je v naší rodině tak trochu měsícem klučičím. Narozeniny má brácha, synovec, můj otec a můj blog. U těch dvou posledně jmenovaných se trochu zastavím.
Otec oslavil svoje 89. narozeniny a já před ním každý den smekám ten pomyslný klobouk. S mojí matkou, která je o pouhé dva roky mladší, společně žijí neskutečných 67 let, můžu říct, že hezkých. Ve svých letech pořád ještě zvládají svoji domácnost se vším všudy.
Ona, žena, která se vždy věnovala celé rodině a domácnosti na 100%. Fyzicky zvládá domácí práce ještě teď, s hlavou už je to horší.
On, chlap, pro kterého byl nákup téměř nepředstavitelnou záležitostí, byť by se jednalo o nákup jedné jediné housky. Tenhle chlap teď plánuje, co uvařit, nakupuje, hlídá návštěvy u lékaře, kontroluje prášky, připraví vše potřebné pro uvaření oběda a nezbytné sobotní pečení a pokud si hlava mojí matky ten den zrovna nevzpomene, jak na to, tak uvaří sám. Její hlava si nevzpomíná čím dál častěji. Pomoc nechce, prý to zvládnou. Kdyby něco, tak zavolá. Chodím tam každý týden, nabízím pomoc, zbytečně. Za návštěvu je rád, rád si popovídá, má neskutečný přehled, co se kde děje. Tak aspoň něco, to je to nejmenší, co jim můžu dát.
Druhý oslavenec je můj, teď už tříletý blog. Sama se docela divím, že se mu celkem daří , myslela jsem, že se chudinka nedožije prvních narozenin. Samozřejmě žije i díky vám, kteří jste si k němu našli cestu a vaše komentáře mu dávají energii do dalších článků. Máme mezi vámi dost virtuálních přátel a na to je moc pyšný. Společně každý den zvědavě nahlížíme, co je kde nového, kam bychom mohli vyrazit na výlet, jakou knížku si půjčíme, co dobrého si uvaříme nebo upečeme. Těšíme se z vašich úspěchů, zahrádek, domácích mazlíčků, krásných fotek a samozřejmě z nově narozených broučků-miminek.
Díky za podporu v podobě komentářů, které jsou pro mne tou správnou hnací silou.
Žádné komentáře:
Okomentovat