Dneska odpoledne nebylo počasí zrovna moc příjemné, teploměr sice ukazoval 10°C, ale vítr fučel docela dost. Přesto jsme vyrazili alespoň na krátkou procházku. Kousek za naším domem jsme potkali dva asi dvanáctileté kluky, kteří, ne snad úplně úmyslně, ale přesto, ze zídky shodily prázdnou láhev. Na moje upozornění, že by ty střepy mohli alespoň odklidit ke straně příšla jejich reakce a se slovy stará krávo, pokračovali dál. Můj muž mě po tom pěkném oslovení upozornil, ať jsem ráda, že jsem nedostala na budku.
Musím upozornit, že se nejednalo o Hnědočechy, od kterých bych takovou reakci asi i očekávala, protože za ty roky společného soužití na pražském Žižkově už o nich něco vím. A protože vím, tam bych tu hubu držela rovnou, to jsem se naučila celkem rychle. Tady šlo ale o dva modrooké blonďáčky, doma určitě považované za milé, přímo roztomilé rošťáky.
Nicméně po pěkném oslovení jsem si uvědomila, že opravdu už žádná mladice nejsem, a naše kroky tak trochu morbidně zamířily na hřbitov. Možná, abychom věděli, do čeho jednou půjdeme, ale ani jeden zatím nespěcháme, ještě je čas. Aspoň doufám.
A proč to píšu do TT? Asi proto, že mám tak trochu strach z příliš benevolentní výchovy dětí, která dává možnost rozvíjení osobnosti ne vždy tím správným směrem. Strach z toho, že přestává existovat respekt a úcta k učitelům, rodičům, starým lidem a že si tu demokracii mnozí vysvětlují po svém. Vědí moc dobře na co mají nárok a právo, ale povinnosti je už nezajímají, to už zasahuje do jejich osobní svobody.
Na té odpolední procházce hřbitovem bylo i něco pozitivního, začátek nového jara se už hlásí rozkvetlými sněženkami.
Žádné komentáře:
Okomentovat