Konečně zase v lese

Ke konci týdne konečně povolila velká vedra, tak jsem se rozhodla vyrazit do lesa. Když vyrazím od chaty na kteroukoliv strany, vždycky musím do kopce a to se mi v horku fakt nechce. Navíc mám pocit, že jsou ty kopce rok od roku větší a než někam dojdu docela pěkně funím. 

Tradičně začínám na kraji lesa u koní.

Krátkou cestou, samozřejmě opět do kopce, se dostanu k místní rozhledně. Tentokrát jsem nevyšla až úplně nahoru, foukal docela ostrý vítr, tak mi tam moc příjemně nebylo. 

Fotka pod rozhlednou, kde jsou vidět zrající jeřabiny, což značí blížící se konec prázdnin

a pár pohledů z dolní části rozhledny 

Houby u nás zatím vůbec nerostou, tak jsem šla jen po lesních cestách, které byly tentokrát až nezvykle prašné a při silnějším větru byl prach dost nepříjemný.  Nakonec ještě pár fotek při cestě domů, takhle je u nás krásně, a to jen pár kilometrů za Prahou. 

Nejdřív zima a teď vedra

V pondělí jsme museli do Prahy. Měla jsem k vyzvednutí nové brýle na čtení i na dálku a ty jsem potřebovala. Na úterý jsem měla naplánovanou masáž a to jsem netušila, že zrovna budou taková vedra. Byl to dárek a ten jsem nemohla nechat propadnout. Hodinová zdravotní a relaxační masáž byla skvělá. Naplánovaná byla na dopoledne a po obědě jsme opět ujeli na chatu Ještě minulý týden docela dost často pršelo, teď bychom za pár kapek byli vděční, hlavně zahrada. 

Na začátku léta jsme od souseda dostali pár sazenic rajčat, zdá se, že se nějaké menší úrody dočkáme. Asi před čtrnácti dny jsme měli obavu, že jeden keříček napadla plíseň. Jaké ale bylo překvapení, když jsme zjistili, že to není plíseň, ale druh rajčat, která budou zřejmě tmavě fialová, trochu až do černa.

Na našem pidi jezírku vykvetl pouze jeden leknín. Když v něm byli karásci, vodu čistili a květů bylo daleko víc

Ještě pár fotek ze zahrady, která nás teď nutí běhat s konví a zalévat. Díky těm dešťům máme dva sudy plné, ale docela rychle ubývá. Žádná pohroma to ale není, buď bude nebo ne 😊

Znáte tohoto autora?

V období před rokem 1989 nebylo vydávání knih na takové úrovni jako dnes. Oblíbené čtvrtky, kdy vycházely zajímavé tituly, obnášely čekání v dlouhých frontách před knihkupectvím s nejasným výsledkem. Ne na každého se dostalo. Přesto vycházely i knihy oblíbených autorů, mezi které patří i rakouský spisovatel Johannes Mario Simmel. Jeho populární romány byly hodně oblíbené, byl opravdovým znalcem společenského a sociálního prostředí. Napsal více než třicet románů a byl i spoluautorem několika filmových scénářů. Určitě stojí za to, nějaký román si přečíst. V bazarech knih se jeho knihy objevují za směšně nízké ceny, stačí si jen vybrat. Sama jsem přečetla celkem dost jeho románů, nabízím třeba tyhle dva. 

Johanne Mario Simmel  Všichni lidé bratry jsou 

Příběh dvou bratrů, z nichž jeden má zemřít úkladem druhého, nakonec se sám stane obětí nájemného vraha. Dějově bohatý román ze světa velkého obchodu, válečných zločinců, lásky i nenávisti, erotiky i kriminality. Svět, kde zlo bude potrestáno.

Nikdo není ostrov 

I slavná hollywoodská herečka může zažívat obrovský smutek, když její devítiletá dcera onemocní těžkým zápalem mozkových blan. Jaký bude další život dítěte? Uzdraví se nebo bude jedním z těch dětí, pro které měla její matka mimo světla reflektorů pouze slova pohrdání. 

Život úspěšných žen, svět filmového showbyznysu, ale i prostředí nemocnic a obětavých lékařů, to všechno vás čeká v této skvělé knize. 

Vzpomínky na dovolenou

Před dvěma roky jsme byli na poslední dovolené v Řecku na ostrově Korfu. Rozhodli jsme se, že to bude naše poslední dovolená u moře a tak to také je. Včera jsem si prohlížela fotky z minulých dovolených právě v Řecku a moc ráda si zavzpomínala na ostrov Kréta. Byli jsme tam dvakrát, poprvé na jihu a potom na severu. Ostrov je to krásný, vždycky jsme si půjčili auto a ostrov jsme si projeli po vlastní ose. Navštívili jsme zajímavá místa, místní vesničky a kochali se krásou moře. 

Nabízím  pár fotek z našich výletů podél mořského pobřeží. 

 

Něco málo tvoření

Už dlouho jsem nic netvořila, v poslední době mě nějak nic nebaví, ale přemluvila jsem se. Nedávno jsem z větší části zlikvidovala svoji medvědí farmičku, ale pár kousků jsem si nechala. A tohohle krasavce jsem se rozhodla trochu obléknout. Začala jsem plést svetr už někdy začátkem června, ale jde mi to hodně pomalu, tak doufám, že do zimy bude hotovo. V sobotu jsem se pustila do háčkování, to jde o poznání rychleji a večer byla soupravička na světě. Žádný zázrak, ale jsem ráda, že jsem se konečně přemluvila, už jsem byla protivná sama sobě.