Zřejmě nebyla ta správná doba

Občas ráda něco tvořím, háčkuji, pletu, jenom s tou jehlou pořád moc nekamarádím. Na stroji už vůbec nešiju, občas jen tak zlehka přece jenom tu jehlu použiju. Teď jsem měla celkem dlouhé období nicnedělání, ale Pinterest mne dost často zásobuje různými nápady nejen na tvoření, ale i celkem zajímavými recepty přes vaření k pečení.

Naposledy mne opět zaujaly hračky z ponožek. Vnučky mojí kamarádky mají právě teď v rozmezí jednoho měsíce druhé narozeniny a pro malého synovce jsem už také dlouho nic nevytvořila. Zašla jsem do obchodu k Číňanům, nakoupila ponožky a dala se do toho. A malé dárečky byly na světě.

A v té ruce máte co?

Ručně psané písmo se z našich životů pomalu vytrácí, přestože vždycky odráželo naši osobnost a rozvíjelo jemnou motoriku. Dopisy a blahopřání už téměř nepíšeme, ručně si zapíšeme většinou jen heslovité poznámky, termíny do kalendáře, nákupy.

Vzpomínám, jak jsem moc ráda o prázdninách dostávala dopisy od kamarádek a už podle písma jsem poznala, kdo mi píše. Poznali byste podle písma své kamarády? Troufám si říct, že asi málokdo. Dnešní komunikaci vládnou mobilní telefony, SMS, maily a vlastně heslovité vzkazy.

Sama při přípravě článků na blog tužku používám. Neumím to sázet rovnou do počítače, potřebuji si výtvory přečíst, opravit, vyškrtnout, dopsat a hlavně mám jistotu, že mi těžce vypocený článek nezmizí do nenávratna. A to by se při mých technických "dovednostech" mohlo stát sakra rychle. Tak tedy píšu tužkou , občas nemůžu svoje čmáranice ani přečíst, pokaždé se mi písmo zdá úplně jiné. Vlastně se mi to nezdá, ono je. Zkrátka chybí ten trénink každodenního psaní a nebýt blogu, tak bych zřejmě zapomněla psát úplně. Do mobilu si poznámky a nákup přece můžu napsat i bez tužky.

Nedávno jsem viděla ručně psaný text tzv.krasopisem, který se kdysi na školách vyučoval. A byla to vážně nádhera, přímo umělecké dílko. Další naše dovednosti se pomalu vytrácejí, škoda.

Tahle za přečtení stojí

Zatím mojí poslední přečtenou knihou je román mladé spisovatelky Kateřiny Tučkové, Žítkovské bohyně. O knize se psalo jako o senzaci roku 2012 a já jsem ji přečetla téměř jedním dechem.

Jde o částečně fiktivní, ale z větší části o skutečný příběh, který se odehrává v obci Žítková nedaleko Starého Hrozenkova. Je to příběh žen, nadaných nadpřirozenými schopnostmi, uměly léčit, věštit, přičarovat lásku, ale i uřknout. Říkalo se jim bohyně, protože dokázaly bohovat, čarovat, léčit.

Poslední bohyní rodu je Dora Idesová, která nechce přijmout tento způsob života a při pátrání o osudech svých předků odhaluje neuvěřitelné osudy a souvislosti. Ani její umístění v internátu, ani ústavní péče jejího bratra v psychiatrické léčebně nebyla pouhá náhoda.

Na konci 90. let měla možnost nahlédnout do svazků StB, kde byla její teta Surmena považována za třídního nepřítele a za ideologickou hrozbu normalizované společnosti.

Po přečtení knihy máte chuť vydat se do Hrozenkova a na vlastní oči poznat místa, kde skutečně tyto ženy žily a kde se odehrávaly až neskutečné příběhy. Údajně do těchto míst, díky románu, jezdí opravdu hodně turistů, aby sami tuto mystickou krajinu poznali.

Mládí není výsada

Většina z nás při vyslovení slova mládí začne vzpomínat na své dětství, školní a studentská léta, první lásku, první cigaretu, první zkušenosti s alkoholem, taneční zábavy, odpolední čaje nebo diskotéky.

Mládí není výsada, je to část života každého z nás, na kterou často nostalgicky vzpomínáme včetně i těch věčných poznámek starší generace o tom, že tohle by se za našich mladých let nestalo. Tak to bylo, tak to je a vždycky bude.

Rozdíl je pouze v době, ve které žijeme, v možnostech, které ta která doba nabízí a v neposlední řadě i v možnostech finančních. Kam ta mládež spěje, to už říkali naši prarodiče, rodiče, říkáme to my a říkat to jednou bude i dnešní mládež.

Děti a mladí lidé si ve svém věku, tak trochu sobecky, jinou variantu života než tu, kterou právě žijí, nepřipouštějí. Nepřemýšlejí o stáří, to do tohoto období života nepatří. Ani my jsme nebyli jiní. Život patřil nám a my ho chtěli v rámci možností doby žít naplno, užívat si, rebelovat.

Každá generace z této představy jednou vyroste, většina bude žít slušný a spokojený život a i z těchto rebelů vyrostou vynikající vědci, lékaři, spisovatelé, sportovci, zkrátka úspěšní lidé ve všech možných oborech lidské činnosti. A potom se i oni pomalu budou blížit k té generaci, která znovu bude říkat: "To by se za nás nestalo."

Naše mládež miluje přepych. Nemá správné chování. Neuznává autority a nemá úctu ke stáří. Děti odmloluvají rodičům, srkají při jídle a tyranizují své učitele.

Sókrates

Být mladý umí každé tele. Ale umět stárnout, to je kumšt.

Karel Čapek

Tak se přece jenom dočkala

Naše Barunka má ráda sníh, ostatně asi jako každý pes. Protože u nás je letošní zima na sníh opravdu chudá, vlastně kromě pocukrovaných ulic nebylo nic, vypadalo to, že se letos Barčiny tlapky sněhu ani nedotknou. Ale přece jenom se dočkala, i když žádné závěje to teda nebyly, ale sníh to byl. A to by pro letošek stačilo. Teď už se obě těšíme na jaro.