Kam kráčíme a kam jako společnost směřujeme? To bych také docela ráda věděla. Moc velké iluze si nedělám, rozhodně to ale nebude ten příslovečný Ráj.
Vidím kolem sebe lidi naštvané a nespokojené, závist, zloba, hulvátství a neochota pomoci druhým, to je to, oč tu právě běží. Na ulicí potkávám spíš lidi zamračené, těch kteří se usmívají je pořád nějak méně. Třeba se na tom podepsala dlouhá zima a zároveň se sluníčkem přijde i lepší nálada, spokojenost a radost ze života. Přála bych si to.
Ani já nejsem žádná Matka Tereza, také mě lidi dokáží občas pěkně naštvat. Můj muž říká, že spolehlivě startuju hned na první našlápnutí, ale to jen doma a také už to není to, co to bývalo. Asi mi dochází dech nebo, že bych se konečně na stará kolena uklidnila?
Co mě ale opravdu dokáže vytočit je příšerná brutalita lidí vůči zvířatům, která se tomu nedokáží bránit. Během celkem krátké doby jsem zaznamenala tolik příběhů týrání a krutosti, že tomu ani uvěřit nemůžu.
U radiátoru přivázaný pes, jehož páníček odjel na tři týdny! ! ! na dovolenou a prostě na něho zapomněl.
U popelnice provazem svázaná kočka, štěňata i koťata v pytli nebo kufru pohozená u silnice, pejsek záměrně politý kyselinou, zbídačení a hladoví koně, příšerné podmínky pejsků tzv. chovatelů v množírnách.
A včerejší případ ze zoologické zahrady v Jihlavě, kde smradi (jinak to říct nejde) ve věku 5,6 a 8 let utloukli a ukamenovali pelikána. Kde byli jejich rodiče? Kde se bere brutalita u takhle malých dětí?
Je mi z toho smutno, ale pořád ještě věřím, že jsou to případy ojedinělé, přesto neomluvitelné, ať už jsou za tím děti nebo dospělí.
V takovém světe žít nechci, chci kolem sebe cítit radost, klid, spokojenost, toleranci a pohodu, úctu ke stáří a respekt vůči autoritám. Nebo chci vážně tak moc?
Žádné komentáře:
Okomentovat