Deset dní strachu a bezmoci

Ve čtvrtek 9.6. odpoledne, hned po našem návratu z Karlových Varů, nám dcera přivezla na hlídání Rozárku. Rozárka je tříletá fenka jorkšíra, epileptička a navíc zrovna hárající. 

Původně jsme jí hlídat nechtěli, protože nás prakticky nezná, prostředí je pro ni úplně cizí, a tak jsme logicky předpokládali, že to asi úplně v pohodě nebude. Přesto jsem se nechala ukecat a v pátek jsme ji přivezli na chatu. S Barčou se očuchaly, a to byla jediná pozitivní situace. Pak začala desetidenní anabáze. 

Po zahradě vyděšeně běhala, na zavolání nereagovala. Dírou v plotě utekla k sousedovi a po dalším zběsilém pobíhání a marném volání utekla i z jeho zahrady.

S manželem a synem jsme ji páteční odpoledne naháněli na hlavní silnici do Benešova, která je v tuto víkendovou dobu hodně frekventovaná. Jediné, čeho jsme dosáhli, bylo vyhnání z té silnice. Utekla, ale kam? Okamžitě jsme dali výzvu na Facebook, vytiskly letáky, informovali lidi v okolí a neustále zoufale běhali po vesnici a loukách v okolí. Manžel autem objížděl místa možná i nemožná, marně. 

Tak nějak pokračoval celý víkend. Občas někdo zavolal, kde ji právě viděli, ale všichni se shodli na tom, že chytit se prostě nedá. 

Ubíhal jeden den za druhým a naše naděje byla téměř na nule. V týdnu navíc několikrát pršelo, noci byly docela studené, nemocný pes moc šancí neměl. Ve čtvrtek v půl páté ráno telefon, že je pes u autobusové zastávky. Rychle do auta a mezitím další telefon, že ji právě teď potkali opět na silnici, ve vesnici vzdálené asi 3 km. Projezdili jsme opět kdejaké místo, opět bez úspěchu. 

Přes Facebook se ozvala skvělá Adriana se svojí kamarádkou Zorkou. Za pomoci jejího cvičeného irského setra, vyhledává zaběhnuté psy. Vše domluvené, odpolední hon trval až do večerních hodin. Pes opravdu její stopu našel, objevil i Rozárku, která k němu bez problémů přišla, ale jakmile se objevila Adriana, zase zdrhla. 

Manžel si u myslivců vypůjčil sklopec na odchyt zvěře, umístili jsme návnadu, ale druhý den byla stále prázdná. To už byla sobota a naše nervy doslova na pochodu. U mě to jistil neurol, manžel to zvládal. 

V sobotu, devátý den po útěku opět telefon, máme ji na zahradě. Rychle do auta a do udané vesnice, jenomže mezitím naše rychlonožka opět zmizela. Volající byl asi 14letý chlapec, který ji naháněl po lesní cestě a telefonem nás navigoval, kam jít. Najednou ji vidím běžet proti sobě, ale stačila jsem se jí jen dotknout. Naštěstí byla připravená i Adriana se svým nádherným a šikovným psem a se sítí. V lesním úvoze se ji nakonec podařila do sítě chytit. 

Konečně úleva, po tolika dnech tomu už nikdo nevěřil. Strašně moc děkujeme všem lidem, kteří pomáhali svými telefonáty, kteří se aktivně účastnili zoufalého hledání. Byla jsem velmi mile překvapená, kolik se ještě najde hodných a ochotných lidí, kteří bez ohledu na svůj čas přiložili ruku k dílu, moc nás to potěšilo. 

Všem patří obrovský dík a protože holky za svůj čas i projetý benzín nechtěly ani korunu, manžel s nimi domluvil sponzorský dar pro Zorčin útulek  v Dařboži.

 

Jsem trvale poučena, nebudu  už nikdy nikomu hlídat ani kuře v mrazáku. 

A to už je rychlonožka Rozárka opět doma.