Nádhera v Královské zahradě

Na naší zahradě zatím vládne zima, k vidění toho moc není. Probouzí se pomaloučku, tulilpány, narcisy ani petrklíče o sobě ještě nedávají vědět, ale větvičky stromů a keřů už rašit začínají.

Obrovskou radost mám z karásků v našem jezírku, kteří nezklamali a i přes poměrně dloluho zamrzlé svoje obydlí, přežili. Máme ryby! Máme je už asi osm let, možná déle, ani pořádně nevím. Jsou nachytaní z nedalekého rybníka a jsou to rybičky nezdolné a naprosto nenáročné. Jak je vidět i spolehlivé, protože je na ně spoleh, že každoročně přezimují.

Protože se na vlastní zahradě zatím nemůžu těšit z rozkvetlé nádhery, bylo třeba se poohlédnout jinde. V Empírovém skleníku v Královské zahradě právě teď probíhá výstava nazvaná Předjaří na Pražském hradě. Jejím tématem je 300. výročí narození české královny Marie Terezie, a proto jsou na výstavě k vidění i obrazy, vázy a několik soch.

Ve skleníku jsou rostliny užívané k výsadbě v zahradách Hradu, rychlené cibuloviny tulipánů, narcisů, modřenců, řebčíků, hyacintů ale i nádherně kvetoucí amarylisy nebo klívie.

Nádherná záplava barevných květin potěšila naše oko a teď už se budeme těšit na vlastní rozkvetlou zahradu, které vévodí azalky a rododendrony.

Den jako malovaný

Dnešní den už od samého rána sliboval modrou oblohu, sluníčko a teplo, jaké jsme si ještě letos neužili. Ani jsme nemohli, začíná březen a zatím jsme na jeho úplném začátku.

Tentokrát to meteorologům vyšlo, ale vyšlo to především nám všem. Určitě i ti nejzarytější lenoši opustili svoje křesla a sedačky, vypnuli televize a počítače a nechali se sluníčkem vylákat k první jarní procházce. Alespoň já jsem to tak vnímala.

Dopoledne jsem vyrazila na první letošní bleší trh. Mám blešáky a bazary moc ráda a když počasí vyjde tak, jako dneska, nemá to chybu. Na tomhle blešáku najdete snad všechno, na co si vzpomenete. Na obrovské ploše jsou k vidění nejenom staré věci, ale prodává se tady i nová elektronika, drogerie, potraviny, textil, a to za více jak přijatelné ceny. Já mám ale nejraději tu část bazarovou a vetešnictví. Tam jsem jako v ráji. Staré bandasky, naběračky,hrnce, konve a konvičky, které osazuju a zdobím jimi zahrádku nebo keramické zvonečky, slony a plyšové medvědy, ty zase tvoří moje malé sbírky.

Prolezla jsem všechno křížem krážem, ale na zvonečky jsem tentokrát štěstí neměla. Přesto jsem si nějakou tu radost udělala, tři medvědi a dva sloníci už mají nový domov.

Muzikál Antoineta

Již třetí sezonu uvádí divadlo Hybernia muzikál Antoineta - královna Francie. Tragický příběh zhlédlo již více jak sedmdesát tisíc diváků a tím se Antoineta stala jedním z nejoblíbenějších muzikálů u nás. Krásná hudba, pěvecké i herecké výkony i nádherné dobové kostýmy se divákům opravdu líbí.

Mne neznámá Iva Marešová jako královna byla fakt hodně dobrá, skvěle zahrané a ještě lépe zazpívané. Velkým ale příjemným překvapením byl i Michal Novotný, kterého znám především jako činoherce Vinohradského divadla nebo představitele různých seriálových rolí. Je vidět, že zpěv dnešním hercům nedělá sebemenší potíže a mohou se v muzikálech uplatnit se ctí.

Skutečný příběh s tragickým koncem je velmi emoční, a tak dámské části diváků doporučuji kapesníček.

Ještě trochu historie

Marie Antonie byla dcerou královny Marie Terezie a císaře Františka Štěpána Lotrinského. Její matka jí naplánovala sňatek s francouzským následníkem trůnu, budoucím králem Ludvíkem XVI., aby tak utužila spojenectví mezi Rakouskem a Francií. Marie Antonie se ve Vídni provdala za následníka trůnu v zastoupení, a poté se vydala do Francie,, kde přijala jméno Marie Antoineta a stala se korunní princeznou. Vzhledem k jejich povahám nebyly vztahy s manželem vůbec dobré. On byl tichý, tajemný, zatímco ona měla ráda život, pořádala plesy, hrála karty a hazardní hry, ve kterých utápěla nemalé jmění ze státní pokladny. Vedla velice nákladný a rozmařilý život, který se chudým poddaným nemohl zamlouvat. Obrátili se proto proti královské rodině a jejich nespokojenost vyústila až k Velké francouzské revoluci. Ludvík XVI. byl popraven, jejich syn byl dán na převýchovu k ševci Simonovi a sama Antoineta byla osm měsíců po smrti svého manžela popravena také.

Opožděný start

Letos mám nějak opožděný začátek, co se týče ručních prací. Když kolem sebe vidím pilné včeličky, tak se tak trochu sama před sebou hanbím. Většinou chuť na něco tvořivého přijde najednou, a pak začnu šmejdit na pinterestu nebo se nechám inspirovat šikulkama, kterých je tady dost a dost. Naposledy jsem objevila docela zajímavý háčkovaný návod na deku. Do deky se mi po pravdě moc nechtělo, ale pustila jsem se do polštářku, na který jsem využila různé zbytky vlny. Medvědi jsou také moje dílo, ale háčkovala jsem je už před dvěma roky. Ten největší byl mým prvním medvědím výtvorem a musím se pochválit, přestože od té doby jsem jich pár uháčkovala, ten první byl nejvydařenější. Nevím proč, ale je to prostě tak.

O víkendu jsme byli s Barčou na procházce a ještě jsem si ji chtěla vyfotit v zimním roláku. Nechtěla chvilku postát, většinou na mě vystrkovala, víte co. Ale pak se jedna fotka povedla. Včera jsem v Blesku objevila soutěž nazvanou Nejpes, a tak jsem tam tu naší modelínu jen tak pro legraci přihlásila.

Máte doma termokrizi?

Nastěnka na otázku zda je jí teplo odpovídala: "Teplo, dědečku mrazíčku." Já na stejnou otázku dostávám odpověď: "Zima, babičko mrazničko."

Poslední dobou se nějak nemůžeme dohodnout, kdy je doma teplo, kdy chladno a kdy vedro k padnutí. Většinou jsem to byla já, komu byla zima a kdo si na zimu stěžoval, ale poslední dobou se všechno docela radikálně změnilo. Na vině není klimakterium, jak by se mohlo zdát, období úporných návalů horka mám zdárně za sebou, pouze občas se ještě problém objeví, ale fakt jen občas. Ruce a nohy mívám studené poměrně často, ale to už tak nějak ke mně patří, jinak to snad ani neznám. Přesto mi doma zima není, což se nedá říct o manželovi, který byl naopak ten, kterému bylo horko pořád.

Změna je prostě život, a tak teď doma v obýváku hrajeme novou hru. On zavírá okna nadoraz a pouští topení, také nadoraz. Já chodím okna otevírat alespoň na malou skulinku a topení stahovat na polovinu, ovšem stačí na chvilku odejít z pokoje a zase je všechno nadoraz.

Je mi vedro, jdu se "jako" podívat z okna nebo zkontrolovat kytky na parapetu a nenápadně stahuju topení.

Je mu zima, navléká se do svetru nebo do županu, a tak to jde pořád dokola.

Docela mě potěšilo, že naše hrátky nejsou ničím ojedinělým, že se o tyto hádky zajímají i sociologové a odborně se jim říká termokrize.

To, jak člověk vnímá okolní teplotu, je velice individuální a závisí to na mnoha faktorech. Ženské a mužské vnímání tepla a zimy ovlivňuje např. konstrukce postavy, výška, objem, svaly, věk, kvalita spánku, kouření, stres, tlak, různá onemocnění.

Vnímání teplotních rozdílů je prostě věda a já už mám celkem jasno.

Podle všeho by největší zima měla být ženě starší, malé, hubené, která špatně spí, kouří, nezdravě se stravuje, je vystresovaná, má nízký tlak a pravděpodobně se léči na nějakou nemoc, třeba na cukrovku.

Tak proč do těch pomyslných kamen pořád přikládá můj muž?