Nastěnka na otázku zda je jí teplo odpovídala: "Teplo, dědečku mrazíčku." Já na stejnou otázku dostávám odpověď: "Zima, babičko mrazničko."
Poslední dobou se nějak nemůžeme dohodnout, kdy je doma teplo, kdy chladno a kdy vedro k padnutí. Většinou jsem to byla já, komu byla zima a kdo si na zimu stěžoval, ale poslední dobou se všechno docela radikálně změnilo. Na vině není klimakterium, jak by se mohlo zdát, období úporných návalů horka mám zdárně za sebou, pouze občas se ještě problém objeví, ale fakt jen občas. Ruce a nohy mívám studené poměrně často, ale to už tak nějak ke mně patří, jinak to snad ani neznám. Přesto mi doma zima není, což se nedá říct o manželovi, který byl naopak ten, kterému bylo horko pořád.
Změna je prostě život, a tak teď doma v obýváku hrajeme novou hru. On zavírá okna nadoraz a pouští topení, také nadoraz. Já chodím okna otevírat alespoň na malou skulinku a topení stahovat na polovinu, ovšem stačí na chvilku odejít z pokoje a zase je všechno nadoraz.
Je mi vedro, jdu se "jako" podívat z okna nebo zkontrolovat kytky na parapetu a nenápadně stahuju topení.
Je mu zima, navléká se do svetru nebo do županu, a tak to jde pořád dokola.
Docela mě potěšilo, že naše hrátky nejsou ničím ojedinělým, že se o tyto hádky zajímají i sociologové a odborně se jim říká termokrize.
To, jak člověk vnímá okolní teplotu, je velice individuální a závisí to na mnoha faktorech. Ženské a mužské vnímání tepla a zimy ovlivňuje např. konstrukce postavy, výška, objem, svaly, věk, kvalita spánku, kouření, stres, tlak, různá onemocnění.
Vnímání teplotních rozdílů je prostě věda a já už mám celkem jasno.
Podle všeho by největší zima měla být ženě starší, malé, hubené, která špatně spí, kouří, nezdravě se stravuje, je vystresovaná, má nízký tlak a pravděpodobně se léči na nějakou nemoc, třeba na cukrovku.
Tak proč do těch pomyslných kamen pořád přikládá můj muž?
Žádné komentáře:
Okomentovat