Ještě jedno letní motání

Už je to tady. Stromy kolem nás nám nabízejí krásně barevné listy, na zahradách a v lese nacházíme spoustu vhodných plodů k podzimním dekoracím, ale já se ještě vrátím k mému letnímu štrikování.

Jeden medvídek a k němu barevně laděné čepice pro synovečka, které opět předvádí naše skoro čtyřicetiletá panenka-modelka.

JInak už se těším na následující víkend, ve kterém se chci tak trochu věnovat právě podzimním dekoracím, houbičkám a domluvené návštěvě s mojí sestřenicí. Vídáme se dost sporadicky, většinou tak 2x do roka. Zřejmě i proto mě potom bolí celé to kousavé. Od nekonečného povídání a smíchu, a na to se právě moc těším. Také Vám všem přeji krásný a pohodový víkend.

Prababička - ohrožený druh?

V posledních letech mám tak trochu obavu, aby jednou do Červené knihy ohrožených druhů nepatřily i prababičky.

Vzhledem k věku dnešních prvorodiček to není až tak nemožné. Dříve se maminkám první dítě narodilo kolem 20ti let, maminka starší už byla na první dítě tak nějak stará.

Byla s námi v porodnici 27letá maminka a skutečně se přiznala, že si mezi námi připadá na první dítě stará. Stejnou zkušenost si na vlastní kůži zažila i moje kamarádka. Troufám si tvrdit, že v dnešní době by tyto maminky určitě patřily mezi ty mladší.

Babičky byly tenkrát ve věku, kdy do důchodu měly ještě celkem dost daleko, a tak v rodině s miminkem mnohdy pomáhaly právě prababičky. I u nás to tak bylo a naše děti prababičku nesmírně milovaly. Milovala i ona je a všichni na ni rádi a s láskou vzpomínáme.

Lidský věk se sice prodlužuje, ale prodlužuje se i věk, kdy se žena pro dítě rozhodne. Pokračováním tohoto trendu bude babičkou žena kolem 70ti let a tam už šance stát se prababičkou je opravdu minimální.

Taková situace určitě není pravidlem, a to je bezesporu dobře jak pro maminku, tak i pro dítě. Ale těch starších maminek vidím kolem sebe přeci jenom nějak víc. Možná je situace ve městech jiná než na venkově, to nedokážu posoudit.

Určitě se ale změnily priority mladých žen, rodina a miminko už zřejmě na prvním místě nejsou.

Nebo to tak vidím jenom já?

Hurá do divadla

Skončily nejenom školní prázdniny, ale mnohým divadlům i prázdniny divadelní. Pro herce, režiséry, scénáristy, ale i pro další personál divadel začíná nová sezóna. Zrovna tak i pro nás, pro diváky. Já už se na ní zase moc těším .

První představení, které jsme s kamarádkou navštívily byl muzikál IAGO podle Shakespearova Othella s podtitulem největší láska, největší zrada. Muzikál je postavený na vyprávění tak, jak ho prožívá nejslavnější zloduch Iago.

Režisér Robert Johanson postavy přesouvá ze Ženevy na Střední východ, kde se nevěra trestá ukamenováním.

Intrikánského zloducha Iaga hrál Petr Vondráček, Othela Lukáš Adamec, Desdemonu Anna Slováčková.

Hudbu a texty písní napsal Janek Ledecký. Jeho hudební styl je zřejmý a jsem přesvědčená, že muzikál bude stejně tak oblíbený, jako jeho Hamlet, který je úspěšný v Evropě, USA a úspěchy slaví i v Asii.

Musím říct, že muzikál řadím mezi ty zdařilé, kdy na konci představení nemáte pocit promarněného času. A to se vždycky říct nedá.

Motivace je částečná výhra

Máte motivaci? Pokud ano, tak máte téměř vyhráno. Motivace nám dává sílu a energii při zdolávání a uskutečnění našich cílů, přání a očekávání.

Povinnost a vědomí, že musím, moc radosti pro dosažení vytyčeného cíle nepřinese. Pokud něco musím, už dopředu vím, že to pro mne žádná radost ani zábava rozhodně nebude.

S motivací je to jinak. Tam jde člověk s tím, že sám chce něčeho dosáhnout, něco se naučit co mu přinese radost i užitek.

Příkladem může být znalost cizích jazyků. Šprtání němčiny a angličtiny v době, kdy jste věděli, že s 90% pravděpodobností tyto znalosti nebudete mít možnost využít, bylo tak nějak o ničem. Cílevědomý jedinec ovšem i tehdy uvažoval jinak. Já cílevědomá nebyla.

Naprosto odlišná je situace v současné době, znalost cizího jazyka je, především pro mladší ročníky ,naprostou samozřejmostí a nutností. Svět je otevřený a dorozumět se v něm prostě musíte.

Motivací pro nás starší mohou být třeba i dovolené, trávené v zahraničí. Nechceme být za úplného neználka, který se nedokáže domluvit a musí se spoléhat pouze na delegáta cestovní kanceláře. Chceme ochutnat speciality v místních restauracích, půjčit si auto a vyrazit za poznáním po vlastní ose, domluvit se s lidmi, žijícími v navštívené oblasti. To už je docela dostatečná motivace.

A pokud není motivace, zbývají v tomto případě ještě funkční ruce a nohy, osvědčená mezinárodní komunikace.

Místo přímo osudové

Začátkem září bylo ještě nádherné pozdní léto, a tak jsme si udělali procházku kolem rybníků, nedaleko naší chaty.

Jsou to místa, kde jsme jako děti trávili téměř celé prázdniny, prožívali dobu dospívání a především místa pro nás přímo osudová.

Lesy, rybníky, zámek - nádherná krajina a jenom pár kilometrů za Prahou.