Rozkvetlé jaro

Nejsem žádný chlubílek, ale tentokrát se musím pochlubit nádherně rozkvetlou zahradou, nemůžu prostě jinak.

Přijeli jsme v pátek dopoledne a už od branky nás čekal tento pohled.

Rododendrony a azalky jsou v plném květu, přestože nemají tolik vláhy, kolik by potřebovaly. Bohužel i proto celkem rychle odkvétají, takže se z té krásné podívané asi dlouho těšit nebudeme. Teď si ale oko užívá a když se k tomu ještě přidá ptačí koncert, užije si i ucho. Možná je to poděkování za zimní úplatu slunečnicovými semínky a lojovými koulemi, nevím, ale poslouchá se to krásně.

Co je to vlastně štěstí?

Muška, ta to určitě nebude i kdyby byla zlatá. Štěstí je takové, někdy i trochu zašmodrchané, klubko životních událostí, které nám dokáží dělat radost. Každý ve svém životě považuje za štěstí něco jiného, každý z nás o něm máme trochu jinou představu a některé věci bereme tak nějak samozřejmě. I když ne vždy to samozřejmost je.

Pro mne je štěstí, že

jsem se narodila milujícím rodičům i prarodičům

jsem měla střechu nad hlavou a vlastní postel

jsem nikdy nepoznala hlad a ovoce i sladkosti byly jednou z těch samozřejmostí

jsem díky matce švadleně chodila pěkně oblečená

jsem po střední škole okamžitě našla práci, která mě celkem bavila a s malými obměnami vydržela do důchodu

jsem našla bezvadného chlapa se kterým to táhneme už 45 let

jsme vychovali slušné a snad i spokojené děti, i když to někdy byl sakra záhul

jsme mohli trávit krásné dovolené u nás i v zahraničí

máme chatu s nádhernou zahradou, kde je nám moc fajn

nás provázejí choroby celkem běžné vzhledem k věku

Někomu se může zdát, že to není to pravé štěstí, ale já to tak beru, já to tak cítím, to je štěstí.

Krásně to řekl Jan Werich

Lidské štěstí, to je taková šňůrka, na kterou navlékáme malé korálky, taková malá štěstí - čím jsou drobnější a čím je jich víc, tím je to štěstí větší.

-

Modrá je dobrá, ale ta žlutá

Modrá je dobrá, s tím souhlasím, ale letošní jaro to s tou žlutou trochu přehání. Trochu dost. Nevadí mi žlutá barva. Sluníčko, zářivé žluté květy, čerstvě vylíhnutá kuřátka, žlutá na oblečení, to všechno je fajn . Ale žlutý pyl, kterého je letos snad ještě víc než v loňském roce, ten mi teda vadí, a to tak, že hodně.

Stůl, lavice i podlahu v altánku jsem uklízela každý den. Díky teplému počasí jsou na chatě otevřená všechna okna i dveře, a tak utírám prach, žlutý prach. Vítr ho roznáší úplně všude. Umyté auto už druhý den neví, že bylo umyté a po návratu domů boj pokračuje. Vytřít balkon, umýt parapety, opět prach v celém bytě.

Není to kvetoucí řepka, která se kolem nás široko daleko nevyskytuje, ale kvetoucí smrky, borovice a jedle. Těch máme na zahradě celkem dost a když se do nich opře vítr, valí se kolem nás žlutý mrak.

I doma máme výhled do parku, kde samozřejmě nechybí spousta smrků. Takže si tu žlutou opravdu "užíváme". Lituji alergiky, ti to v tomto období nemají vůbec jednoduché. A to je teprve začátek, znám to, máme alergika v rodině. Jeho čas s nástupem kvetoucích trav teprve přijde.

Skvělé norské detektivky

V poslední době čtu hodně ráda severské detektivky. Samozřejmě, že ne všechny jsou úplně ty nej, ale poslední norský autor, na kterého jsem narazila v knihovně celkem náhodou, mě doslova nadchnul.

Samuel Bjork, spisovatel, hudební skladatel, frontman několika hudebních skupin. Jeho kniha V lese visí anděl byla nominována na Cenu norských knihkupců a v Norsku se stala senzací.

Dovolím si uvést část internetové recenze:

Zcela brilantní norská detektivka, která má všechno, co si lze od dobrého příběhu přát. Nesmírně napínavou zápletku, jež v sobě skrývá hrůzná tajemství. Působivé vystižení míst, na kterých se děj odehrává.

Jeho druhá, neméně skvěla detektivka Sova opět přináší napínavou záplatku a roztáčí pátrání po vrahovi na plné obrátky.

Milovníkům detektivky doporučuji.

Tak to už je asi závislost

Pět dnů na chatě, zahrádka, postupně nádherně rozkvétající rododendrony a azalky, sluníčko, prostě paráda. Ale jedna chybička by se přeci jenom našla, vlastně spíš chyba. Absence možnosti připojení k internetu. To by samo o sobě tolik nevadilo, ale absence blogu, to už je jiná. A tak jsem zjistila, že jsem prostě regulérní závislák.

Máme trochu problém s připojením, ale řešení existuje, tak příště už zásadně jenom s noťasem. Tentokrát byla možnost připojení pouze v místní restauraci. Při sobotním obědě jsem alespoň na chvilku zapnula tablet, abych nahlédla na blog, ale byla to jen taková rychlovka, a to není to pravé ořechové.

Napadá mě, že by to vlastně také bylo řešení. Restaurace má nejenom možnost připojení k Wi-Fi, ale má také dobré pivo. Ovšem při pravidelné každodenní návštěvě by nemuselo zůstat jenom u jedné závislosti. Tak tato možnost padá, i když ...