Fidlovačka

Začátkem ledna jsme opět byly s kamarádkou v divadle, tentokrát na Fidlovačce. Další veřejná generálka, která byla kvůli covidu přeložena z loňského roku. 

Muž mojí ženy, tak se jmenuje komedie chorvatského dramatika Miro Gavrana, ve které hrají pouze dva herci. A jsou to opravdu skvělí herci, David Novotný a Michal Dlouhý. V současné době jsou oba na volné noze a Fidlovačka využila jedinečnou příležitost a nabídla jim spolupráci v této komedii. Jako herečtí partneři se poprvé od společných let na konzervatoři setkávají právě teď.

Zápletka komedie je celkem jednoduchá. Chorvat Kreše zjistí, že jeho žena, uklízečka vlaků na trati Lublaň-Split je současně vdaná i za Slovince Žarkece. Dozví se to právě od Žarkeceho,  který se za Krešem vypravil, aby se konfrontoval s "mužem své ženy" a společně vyřešili současnou situaci. 

Vedou spolu dlouhé hovory, samozřejmě se projeví i jižanská krev a svoji roli v řešení problému hraje i chorvatská pálenka. Nápadů na vyřešení problému padne několik, ale nakonec se shodnou na tom, že současná situace je vlastně to nejlepší řešení. 

 

Návraty do dětských let

 Začínám se vracet do dětských let. Začalo to antistresovými omalovánkami, které mě jednu dobu opravdu bavily. Momentálně to pokračuje mými oblíbenými panenkami, na které jsem jako malá holka šila a háčkovala. Poté, kdy se mi podařilo získat na Aukru gumové miminko Františka, které jsem měla z mých panenek snad nejraději, začala jsem na něj a na Zuzanku zase háčkovat a plést. 

Jenom doufám, že ten návrat do dětství nebude pokračovat třeba nutností nosit pleny, protože například se zubama jsem na tom hůř než předškolák.

Tady jsou moje modelky Zuzanka a František.

Život je nádherný

 Tak se jmenuje kniha Terezy Boučkové, spisovatelky, scénáristky a publicistky. Je dcerou spisovatele Pavla Kohouta a Anny Kohoutové, bývalé asistentky režie České televize. 

Přestože název knihy je optimistický, autobiografická kniha zase tak moc optimistická není. 

Líčí každodenní život rodiny během jednoho roku, pokračující peripetie dvou adoptivních romských synů (více v knize Rok kohouta) a vážnou duševní nemoc matky, kdysi krásné ženy, kterou velice miloval i Václav Havel. 

Není to veselé čtení, ale je to psaní ze skutečného a opravdového života bez příkras, o tom, jak to někdy v životě opravdu chodí. Ať už jde o jednotlivé členy rodiny nebo o boj s byrokratickým sociálním systémem.

Přesto je kniha velice zajímavá a pokud jste četli Rok kohouta, dozvíte se i o dalších osudech dospělých adoptivních synů a nejen to.  Složitý život o kterém autorka píše s nadhledem i nadějí. 

Dům U Raka na Novém Světě

 O vánočním dárku v podobě Pražských příběhů jsem psala. Do jedné z knih už jsem se začetla a musím říct, že je opravdu skvělá. Zvláště, pokud čtete o místech, která jste navštívili nebo jsou vám známá. Některé příběhy jsou natolik zajímavé, že se o ně s vámi chci podělit. Třeba vás také zaujmou. 

Například známý dům U Raka v Černínské ulici. Svým vzhledem do této oblasti vlastně vůbec nezapadá, ale kdo na něj při procházce narazí, určitě se alespoň na chvíli zastaví.

V šedesátých letech dům koupil Arnošt Lustig od majitele, fotografa Vratislava Tachezyho. V domě spolu s majitelem bydlely čtyři stařenky, které Tachezymu platily velmi malou činži a jeho už omrzelo být domácím, vyplňovat lejstra pro úřady, uklízet a přitom obývat jednu místnost. 

Lustig domeček koupil, se stařenkami se dělil i o společný záchod, ale hlavním cílem této koupě bylo mít vlastní studio a mít kde psát. Hodně času tady trávil s přítelem Otou Pavlem a v době, kdy odešel do exilu, staral se o domek právě Ota Pavel. 

Postupně zemřely staré nájemnice, v roce 1973 i Ota Pavel. Na domeček si brousilo zuby hned několik tehdejších potentátů, jak psal A. Lustig. Ale až v roce 1988 se jeden velmi obratný a znalý zájemce stal majitelem, a to i přesto, že mu spisovatel dům prodat odmítl. 

Nový majitel nechal dům zbourat a na jeho místě postavil repliku původní chalupy. Po listopadu 1989 se A. Lustig o svůj majetek soudil, přesto nový majitel nakonec soudní spory vyhrál. 

Ani po svém návratu z exilu svůj domeček už nezískal. 

Rýmovníkový sirup

 Rýmovník je celkem známá a nenároční bylinka, kterou můžete velmi jednoduše pěstovat i rozmnožovat. Používá se především při rýmě a nachlazení, ale pomůže i při bolestech hlavy i pro lepší trávení. 

Bylinku doma mám, několikrát už jsem ji množila, a tak jsem hledala i další možnosti pro její uplatnění. 

Samozřejmě čaj, ale i sirup můžu bez obav doporučit. Na přípravu je sirup jednoduchý a ve výsledku opravdu moc dobrý. Používám ho místo medu a myslím, že v pěkné skleničce poslouží i jako dárek. 

Rýmovníkový sirup 

1 l vody

1 kg třtinového cukru (může být krupice)

2 citrony (můžete použít 1 citron a 1 pomeranč)

35 větších lístků rýmovníku 

Do nádoby dáme omyté větší lístky rýmovníku, omyté a na kolečka nakrájené citrony (bio, ale nemusí být), zalijeme vodou a nechá 24 hodin louhovat. 

Druhý den nálev přecedíme, vymačkáme, přidáme cukr a vaříme do konzistence sirupu. Ještě horký sirup nalijeme do umytých a vysušených skleniček. Po vychlazení uchováváme v chladu.