Památníčky

Pamatujete si na památníčky? Ve škole ho měl skoro každý, hlavně my holky. Na první stránce většinou bylo takové upozornění, že můžeš kreslit, můžeš psát, ale listy netrhat. Potom už následovaly více či méně zdařilé malůvky a básničky většinou od spolužáků, ale i od rodičů, sourozenců, učitelů. Pro mne dostat od spolužáka památník byl docela oříšek, řekla bych přímo ořech. Malování nebyla moje silná stránka, takže jsem různě obkreslovala, kopírovala, ale hlavně jsem to brala nesmírně vážně. Dodnes mám památníčky schované.

Později na střední škole jsme si my holky zavedly místo památníčků obyčejné školní sešity. Byly to vlastně také takové památničky. Spolužáci nám do nich psali citáty, básničky nebo jen obyčejná přání. Mám v nich vzpomínky nejen na ně ale i na profesory, kamarády mimo školu i kamarády z prázdnin.

To už je tak dávno, ach jo!!!

Život je čekárna

Celý život na něco čekáme. Čekáme až dokončíme základní školu, až dostudujeme, až nastoupíme do prvního zaměstnání.

Čekáme na tu pravou lásku, se kterou se rozhodneme žít společný život, na první dítě. Narodí se krásné, zdravé miminko a my zase čekáme. Na první zoubek, na první krůčky, na první slůvko.

Život běží dál, roky přibývají a my opět čekáme. Až naše dítě ukončí školu, dostuduje, nastoupí do prvního zaměstnání, až ... Vše se opakuje a kolotoč života se točí dál.

Jsme vlastně v očekávání od prvního nadechnutí, kdy jsme vstoupili na tento svět. Čekáme na životní příležitosti, zážitky, setkání a někdy od života očekáváme téměř nemožné.

Přesto všem přeju, aby se dočkali splnění všech svých plánů, přání, tužeb, třeba i těch téměř nemožných. Říká se přece: "Kdo si počká, ten se dočká!"

1. narozeniny

Můj milý blogu, tak už je to tady. Dneska slavíš první narozeniny! Musím se ti přiznat, že plánovaný jsi teda nebyl. Vznikl jsi tak nějak náhodou, ale jsem moc ráda, že jsi.

Ze začátku jsi byl takové malé nedochůdče, na návštěvu k nám nikdo moc nechodil. Myslela jsem, že tu ani dlouho nebudeš. Musím ale přiznat, že ses snažil.

Máš moc rád jorkšírku Barunku a naší chatu, líbí se ti rozkvetlá zahrada a rád načuhuješ na moje tvořivé pokusy. Koukáš kolem sebe a říkáš si, jak je ten život krásný i když se občas nějaký ten zádrhel objeví.

Prohlížíš si moje přečtené knížky a miluješ jednohubky. Třeba ty vánoční a silvestrovské. Mají je rádi i některé tety a strýčkové, kteří si k tobě už cestu našli. Já vím, nestyď se! Jseš pyšnej!

Také k nim chodíš na návštěvu a u některých jsi pečený, vařený. Ani se nedivím. Někde smlsneš něco dobrého, dozvíš se spoustu nových věcí, chytneš inspiraci, zasměješ se. No jasně, na některých fotkách můžeš oči nechat, protože sám to moc neumíš.

Proto ti přeju, abys byl spokojený i další rok a ne aby ses někde ulejval! Tvoje důchodkaevka

Rozmarýna

Před několika lety jsem náhodou objevila časopis Rozmarýna. Padl mi do oka hned na první dobrou, a tak jsem tenkrát napsala Ježíškovi o předplatné. Ježíšek byl hodný, nezklamal a od té doby mi každoročně předplatné nadělí.

Časopis je určený jak pro tvořivé ručičky, tak třeba i pro ty, kdo rádi v kuchyni zkouší vařit něco nového a dobrého, přináší rady do bytu i do zahrady. Pravidelná rubrika navštěvuje majitele zajímavých roubenek, chalup, domů i zahrad. Rubrika zelená lékárna nás seznamuje s vybranou léčivou bylinkou, jejím použití a možném využití. V časopise najdeme spoustu prima levných i jednoduchých nápadů a návodů, využijeme staré a nepotřebné věci na vytvoření nových doplňků, které potěší a udělají radost.

Další rubrika pamatuje na naše mazlíčky, jiná představuje širokou tvorbu čtenářek. Do časopisu můžete nahlédnout na stránkách casopis-rozmaryna.cz a možná se stane parťačkou i pro vás.

Právě jsem dočetla

Táňa Keleová-Vasilková Manželky

Právě jsem tento román dočetla. Hrdinkami této knihy jsou čtyří kamarádky z gymnázia. Jejich přátelství pokračuje i po dokončení studií. Každá z nich má v sobě něco jiného, osobitého, charakteristického jen pro ni. Sledujeme jejich každodenní problémy, sny, touhy, zklamání, jejich proměnu pod tlakem událostí, které je postihly zcela neočekávaně, ale musely je přijmout. Vedlejšími hrdiny románu jsou nejen manželé, milenci, ale i děti.

Román o životních situacích, které se týkají nebo mohou týkat kohokoli z nás je velmi čtivý. Přečtenou jsem ji měla za dva večery a můžu doporučit.

T.Keleová-Vasilková se narodila v Chomutově a ve čtyřech letech se rodina přestěhovala do Bratislavy, kde vystudovala žurnalistiku. Od roku 1991 se věnuje psaní společenských románů, z nichž některé byly přeloženy do češtiny.

Asi před rokem mě na její knížky upozornila paní vedoucí v naší knihovně. Nabídla mi nevyzvednutou rezervaci, a tak jsem se s touto spisovatelkou vlastně seznámila.