Kam se hrabe Velký bratr

"Milane, byl už jsi za tou babičkou?"

"Jasně, včera odpoledne."

"Hele, ukaž mi mobil. Milane, proč mi lžeš, včera odpoledne jste s bráchou jeli autem na fotbal."

Já vím, nic moc, spíš nic než moc, ale jako ukázka to poslouží dokonale.

Každý z nás si chce svůj čas vymezený pro život užít a žít tak nějak po svém. Jsme rozdílní, a to je dobře, proto i představy každého z nás jsou většinou jiné. Máme na to právo, je jenom na nás jaké priority zvolíme, s kým a kde budeme žít, co nás bude živit, jaké si vybereme nebo nevybereme sporty, záliby, koníčky, zkrátka jaký by ten náš život měl být, jak bychom si ho představovali. Ne vždy všechno tak úplně vyjde, ale takový už život prostě je.

O tom, že je ale docela podrobně sledován jsem neměla ani páru. Manželova informace o tomto faktu mi docela vyrazila dech.

Na mobilu má nainstalovanou aplikaci google mapy, což samozřejmě není nic neobvyklého, ale podrobný popis jeho pohybu už teda neobvyklý je, a to hodně. Monitoruje totiž jeho pohyb od okamžiku, kdy opustí byt včetně časových údajů. Dokáže rozlišit, zda se na cílové místo dostavil autem, MHD nebo šel pěšky, jak dlouho se tam zdržel a kam potom pokračoval. Aplikace vám spočítá i denní počet ušlých kilometrů.

Mě to děsí, děsí mě představa, že někdo může kontrolovat prakticky každý můj krok. Kam až ten vývoj bude pokračovat, jsou vůbec nějaké hranice, kdy už je to opravdu přes čáru?

Takhle si ty svoje životy budeme sice pěkně žít, ale pod něčím dohledem, a to vážně nechci.

Nestahujte aplikace a mobily nechte doma, to je také řešení...

Bude zima, bude mráz

Tak se zpívá v jedné lidové písničce, která pokračuje slovy" kam se ptáčku, kam schováš?" Kam se schová dotyčný ptáček mě až tak moc netíží, ale jde o to, kam se schovám já. Od neděle nám meteorologové předpovídají poměrně značné snížení teplot, a to nejen na horách, kde se to v tomto období dá očekávat, ale i u nás dole, v nížinách a pod horami.

Je pravda, únor je na samém začátku a zima se své vlády tak lehce nevzdává. Jenom doufám, že nebude trvat příliš dloluho. Dneska jsme se ještě tak trochu namlsali předjarního počasí. Výjezd na chatu za ptáčky zpěváčky, doplnění jejich krmítek a následná krátká lesní procházka, to bylo celkem příjemné dopoledne.

Na příští dny si připravím pořádného kulicha a teplé zimní boty, které jsem letos ještě vůbec nepotřebovala.

Hezký víkend a pozor na rýmu a nachlazení. Mě už začíná pálit v nose.

Rakvičky - pokračování

V prosinci jsem psala o velmi zvláštním složení bezlepkových rakviček, které jsme zakoupili v prodejně s bezlepkovými produkty . Ve složení mě tenkrát fakt zaujala informace o tom, že výrobek, mimo jiné, obsahuje i pohonnou hmotu propan-butan. Žádné vysvětlení jsem nikde nenašla, a tak jsem ofocené složení poslala jako kuriozitu do pořadu ČT Černé ovce. K mému překvapení se během dvou dnů ozvala paní Fialová. Požádala o mojí adresu a konfekční velikost s tím, že kuriozitu odvysílají a jako pozornost zašlou tričko s logem pořadu. Během dalších následujících dvou dnů dorazilo tričko i s informací o odvysílání, a to hned na začátku února.

Ale stejně tomu pořád nerozumím

Někdy mám tak trochu strach

Dneska odpoledne nebylo počasí zrovna moc příjemné, teploměr sice ukazoval 10°C, ale vítr fučel docela dost. Přesto jsme vyrazili alespoň na krátkou procházku. Kousek za naším domem jsme potkali dva asi dvanáctileté kluky, kteří, ne snad úplně úmyslně, ale přesto, ze zídky shodily prázdnou láhev. Na moje upozornění, že by ty střepy mohli alespoň odklidit ke straně příšla jejich reakce a se slovy stará krávo, pokračovali dál. Můj muž mě po tom pěkném oslovení upozornil, ať jsem ráda, že jsem nedostala na budku.

Musím upozornit, že se nejednalo o Hnědočechy, od kterých bych takovou reakci asi i očekávala, protože za ty roky společného soužití na pražském Žižkově už o nich něco vím. A protože vím, tam bych tu hubu držela rovnou, to jsem se naučila celkem rychle. Tady šlo ale o dva modrooké blonďáčky, doma určitě považované za milé, přímo roztomilé rošťáky.

Nicméně po pěkném oslovení jsem si uvědomila, že opravdu už žádná mladice nejsem, a naše kroky tak trochu morbidně zamířily na hřbitov. Možná, abychom věděli, do čeho jednou půjdeme, ale ani jeden zatím nespěcháme, ještě je čas. Aspoň doufám.

A proč to píšu do TT? Asi proto, že mám tak trochu strach z příliš benevolentní výchovy dětí, která dává možnost rozvíjení osobnosti ne vždy tím správným směrem. Strach z toho, že přestává existovat respekt a úcta k učitelům, rodičům, starým lidem a že si tu demokracii mnozí vysvětlují po svém. Vědí moc dobře na co mají nárok a právo, ale povinnosti je už nezajímají, to už zasahuje do jejich osobní svobody.

Na té odpolední procházce hřbitovem bylo i něco pozitivního, začátek nového jara se už hlásí rozkvetlými sněženkami.

Pension pro svobodné pány

Irská komedie Seana O´Caseyho se znovu vrací na divadelní prkna. Tentokrát do divadla Palace. Díky režisérovi Jiřímu Krejčíkovi se tato jednoaktovka stala hitem už před mnoha lety. Celých 16 let se hrála v Činoherním klubu, televizní inscenace ji představila s Jiřím Menzelem a Jiřinou Jiráskovou, ale určitě nejznámější byla její filmová adaptace s Josefem Abrhámem, Ivou Janžurovou a Jiřím Hrzánem.

Hra se odehrává v mládeneckém penzionu, ve kterém platí přísná pravidla, především to o zákazu dámských návštěv.

Roli nájemníka Muligana hraje Patri Děrgel a v hlavní ženské roli se střídají mladé, skvělé herečky Marie Doležalová a Anna Fialová. V našem představení hrála Marie. Spolubydlícího nájemníka Halibuta skvěle vystřihl Lukáš Příkazký. Se známým filmovým zpracováním si představení nezadalo a může se s ním směle srovnávat. Generace mladých herců je opravdu skvělá a prosadit se v ní je určitě hodně těžké. Tady se to dokonale podařilo.

Spokojenost diváků byla patrná nejenom při potlesku i během představení, ale i na spokojených tvářích na jeho konci.

Divadlo Palace věnovalo inscenaci jako vzpomínku na režiséra Jiřího Krejčíka, od jehož narození uplyne v červnu 100 let.