úterý 13. března 2018

Takový malý zázrak

Recept na tuto kúru jsem kdysi dostala od jednoho kolegy. Na první přečtení mě odradilo množství česneku, které se musí použít, a to ne pro česnekovou chuť, tu mám hodně ráda, ale z následného odéru, který mě bude provázet. Opravdu zbytečná obava, česnekový smrádek se nekoná.
Elixír podle profesora Gerda Unterwegera pomáhá odstranit vápenaté usazeniny v tělě, čistí zvápenatělé věnčité tepny srdce, klouby od solí, rozpouští sraženiny, má protizánětlivé účinky, napomáhá vylučování kyseliny močové, slouží i k prevenci osteoporózy. Nevím, jestli je elixír stoprocentní zárukou na všechny popsané neduhy, ale jisté je, že česnek i citron mají léčivé účinky a našemu tělu nemohou v žádném případě uškodit.

Budete potřebovat 5 malých bio citronů a asi 30 oloupaných stroužků českého česneku. Nakrájený citron a česnek rozmixujte na kaši, přidejte litr vody a přiveďte k varu. Směs nevaříme, necháme jenom přejít varem. Přeceďte, nalijte do lahve a uchovávejte v chladu.
Pije se 1x denně malý panák před nebo po jídle. Po 3 týdnech je třeba kúru na týden přerušit a potom pokračovat další 3 týdny.


pátek 9. března 2018

Maska nebo maškara

Současná doba a životní styl upřednostňují člověka mladého vzhledem, fyzicky zdatného, kreativního, přizpůsobivého téměř jakékoli situaci, tzv.kreativce.
Ne každému byla dána do vínku pěkná a mladistvá tvářička i do vyššího věku, a proto mají v posledních letech kosmetické firmy a plastická chirurgie téměř neustále žně. Všichni chtějí vypadat dobře v každém věku, vylepšují svoji vizáž a v poslednich letech už to není jenom záležitost žen. Samozřejmě, že s tím se nedá jinak než souhlasit a určitě většina z nás v rámci svých možností pro to i něco dělá. Někdo kosmetikou, jiný i plastickou operací, která je v některých případech i celkem nutnou záležitostí, například pokud se jedná o spadlá oční víčka. Určitě ale pár základních věcí jako rtěnku, řasenku, pleťový krém, parfém nebo deodorant má při ruce snad každá z nás.
Stárnutí je neúprosné a nevyhne se nikomu. Obdivuji ženy, které dokáží stárnout s grácií, svůj věk berou tak, jak přichází a přesně stejně přijímají své vrásky. Nehroutí se, nestresují a i přes ty vrásky neztrácejí optimismus, dobrou náladu a chuť do života.
Naopak směšné mi připadají dámy, které i v celkem pokročilém věku neustále týrají svůj obličej tu botoxem, tu zase vypínáním pleti, která postupným natahováním ztrácí mimické svaly. Ztráta nebo omezení mimiky pak z dotyčné udělá opravdovou masku se stále stejným výrazem, masku, na které nepoznáte téměř žádné citové projevy. Ono to vlastně ani nejde.
A nejvíce směšné je to v případě, pokud se takto neustále vypínaná a vybarvičkovaná tvářička nachází na silně vrásčitém krku, na kterém si dáma rukama posetýma stařeckými skvrnami upravuje své šperky, případně módní šáteček.
Ono se totiž s tím krkem a s těmi skvrnami nedá dělat opravdu vůbec nic. Myslím, že i mezi našimi dříve narozenými celebritami je příkladů dost a dost, ale nejenom tam.
Než taková maska, neřku-li maškara, to jsou mi opravdu sympatické ženy, které si své vrásky hrdě nosí, neutíkají před svým věkem, jsou přirozené, jsou prostě takové, jaké jsou.


středa 7. března 2018

Zřejmě nebyla ta správná doba

Občas ráda něco tvořím, háčkuji, pletu, jenom s tou jehlou pořád moc nekamarádím. Na stroji už vůbec nešiju, občas jen tak zlehka přece jenom tu jehlu použiju. Teď jsem měla celkem dlouhé období nicnedělání, ale Pinterest mne dost často zásobuje různými nápady nejen na tvoření, ale i celkem zajímavými recepty přes vaření k pečení.
Naposledy mne opět zaujaly hračky z ponožek. Vnučky mojí kamarádky mají právě teď v rozmezí jednoho měsíce druhé narozeniny a pro malého synovce jsem už také dlouho nic nevytvořila. Zašla jsem do obchodu k Číňanům, nakoupila ponožky a dala se do toho. A malé dárečky byly na světě.


sobota 3. března 2018

A v té ruce máte co?

Ručně psané písmo se z našich životů pomalu vytrácí, přestože vždycky odráželo naši osobnost a rozvíjelo jemnou motoriku. Dopisy a blahopřání už téměř nepíšeme, ručně si zapíšeme většinou jen heslovité poznámky, termíny do kalendáře, nákupy.
Vzpomínám, jak jsem moc ráda o prázdninách dostávala dopisy od kamarádek a už podle písma jsem poznala, kdo mi píše. Poznali byste podle písma své kamarády? Troufám si říct, že asi málokdo. Dnešní komunikaci vládnou mobilní telefony, SMS, maily a vlastně heslovité vzkazy.
Sama při přípravě článků na blog tužku používám. Neumím to sázet rovnou do počítače, potřebuji si výtvory přečíst, opravit, vyškrtnout, dopsat a hlavně mám jistotu, že mi těžce vypocený článek nezmizí do nenávratna. A to by se při mých technických "dovednostech" mohlo stát sakra rychle. Tak tedy píšu tužkou , občas nemůžu svoje čmáranice ani přečíst, pokaždé se mi písmo zdá úplně jiné. Vlastně se mi to nezdá, ono je. Zkrátka chybí ten trénink každodenního psaní a nebýt blogu, tak bych zřejmě zapomněla psát úplně. Do mobilu si poznámky a nákup přece můžu napsat i bez tužky.
Nedávno jsem viděla ručně psaný text tzv.krasopisem, který se kdysi na školách vyučoval. A byla to vážně nádhera, přímo umělecké dílko. Další naše dovednosti se pomalu vytrácejí, škoda.

středa 28. února 2018

Tahle za přečtení stojí

Zatím mojí poslední přečtenou knihou je román mladé spisovatelky Kateřiny Tučkové, Žítkovské bohyně. O knize se psalo jako o senzaci roku 2012 a já jsem ji přečetla téměř jedním dechem.
Jde o částečně fiktivní, ale z větší části o skutečný příběh, který se odehrává v obci Žítková nedaleko Starého Hrozenkova. Je to příběh žen, nadaných nadpřirozenými schopnostmi, uměly léčit, věštit, přičarovat lásku, ale i uřknout. Říkalo se jim bohyně, protože dokázaly bohovat, čarovat, léčit.
Poslední bohyní rodu je Dora Idesová, která nechce přijmout tento způsob života a při pátrání o osudech svých předků odhaluje neuvěřitelné osudy a souvislosti. Ani její umístění v internátu, ani ústavní péče jejího bratra v psychiatrické léčebně nebyla pouhá náhoda.
Na konci 90. let měla možnost nahlédnout do svazků StB, kde byla její teta Surmena považována za třídního nepřítele a za ideologickou hrozbu normalizované společnosti.
Po přečtení knihy máte chuť vydat se do Hrozenkova a na vlastní oči poznat místa, kde skutečně tyto ženy žily a kde se odehrávaly až neskutečné příběhy. Údajně do těchto míst, díky románu, jezdí opravdu hodně turistů, aby sami tuto mystickou krajinu poznali.