Začátkem září máme s mužem výročí. Nechce se mi ani věřit, ale už je to fakt 45 let od naší svatby, čas opravdu letí jako bláznivý. Letí všem stejně a v tom je snad jediná spravedlnost.
Nedávno jsem si vzpomněla na jednu příhodu, která mě před tou řádkou let doslova rozhodila.
V pátek jsme odjížděli na víkend k manželovým rodičům. Byla to jedna z prvních návštěv, kdy je člověk ještě tak trochu nervózní a obě strany se vzájemně, opatrně poznávají.
Na dvorku nás čekala budoucí tchýně a můj nastávající se ptal, co dobrého uvařila, že už má hlad jako vlk. Maminka se lišácky pousmála a odpověděla, že přece kocoura. Můj muž, pořád ještě budoucí, se rozzářil, zasvítili mu oči a spěchal do baráku. Mně spadla brada.
Na verandě byl cítit česnek, hodně česneku a já začala propadat panice. To snad není pravda, oni žerou kocoury. Na venkově mají přece jenom blíž ke králíkům, slepicím, kachnám nebo husám, ale kocour?
Otec myslivec občas donesl nějakou divočinu, a tak jsem u nich prvně ochutnala třeba zajíce nebo srnčí, ale proč ten kocour?
Vyplašená jsem byla teda pořádně, jak řeknu u nás doma, jaké pochoutky připravuje moje budoucí tchýně. Moje babička by to snad nepřežila, sama měla dlouho problém s kuřetem a králíka neochutnala nikdy. Když o prázdninách pro dědu a nás vnoučata pekla řízky z králíka, sama si dělala řízek vepřový v jiné pánvi a dokonce používala i jinou vidličku na obracení. A teď kocour!
Nakonec se všechno vysvětlilo a já se na toho kocoura těšila také. Byl to vlastně bramborák a bramboráky ty já moc ráda.
Dlouho jsme se tomu i po letech smáli, z mojí tchýně se vyklubala báječná kuchařka, která by určitě skvěle zvládla i toho kocoura.
