Recykluji

O tom, jak využívám skleničky od vonných svíček jsem už psala. První jsem použila na netřesky, které mi manžel dovezl ze zahrady a protože skleniček bylo stále dost, opět jsem je použila na kytičky. Skleničky jsem tentokrát trochu "oblékla" a jen tak lehce přizdobila korálky. 

Hyacinta krásně kvete, ale její vůně je tak intenzivní, že musí být přes den na balkóně a na noc ji zavírám do koupelny

Na trhu jsem koupila také modřenec a osadila další sklenky 

Doba není už delší dobu nijak  příznivá a tak si musím dělat radost alespoň nějakými maličkostmi. 

Neděle na Malé Straně

Kdybych napsala na malé straně, nebylo by to nijak zvlášť zajímavé. Doufám, že takhle to trochu zajímavé bude. Odpoledne jsem se tedy vydala na Malou Stranu a začala jsem Říční ulicí, kde stojí kostel sv. Jana Křtitele Na Prádle. Zvláštní název napovídá, že kostel po svém zrušení sloužil jako prádelna. 

 

Ve Všehrdově ulici mne zaujal  krásně zrekonstruovaný jednopatrový dům 

Pokračuji na Kampu  a prvním zastavením je divadlo a restaurace Kampa s příjemným posezením.

 Cesta pokračuje k vile, kde od roku 1945 až do své smrti bydlel Jan Werich. Bydlel zde i básník Vladimír Holan, který se svým sousedem neměl dobré vztahy a nijak se s tím netajil. Po válce tady několik měsíců bydlel i Jiří Voskovec, ale po roce 1948 z republiky odjel natrvalo. 

Dům původně sloužil jako koželužna, kterou později nechal upravit hrabě Nostic pro Josefa Dobrovského, vychovatele a učitele svých dětí. 

Nedaleko vily určitě neminete obrovský platan, který tady byl vysazen v roce 1813 a už několik let je vyhlášen stromem památným. 

Po pár metrech dojdeme k Lichtenštejnskému paláci, který patří  Úřadu vlády a je využíván k ubytování váznamných státních návštěv. V minulosti  tu byli ubytováni např. španělský král Juan Carlos, královna Alžběta s princem Pilipem, princ Charles, norský král Harald V. nebo předchozí japonský císař Akihito.

Prošla jsem Kampu i Čertovku a svoji procházku zakončila u krásného domu U Bílé botky, kde bydlela herečka Slávka Budínová. Dům nechala zrekonstruovat podle modelu staré Prahy a žila tam až do své smrti v roce 2002. Zemřela jen pár dní před velkou povodní. 

 

Včera a dnes

Už jsem byla přesvědčená, že letošní zima, hlavně bílá sněhová nadílka, se Prahy tentokrát týkat vůbec nebude.  Ale po několika krásných i když studených dnech , které nás už připravovaly na tolik očekávané jaro, bylo dnešní ráno celé bílé. Za okny se sypaly docela velké sněhové vločky a Praha byla najednou celá bílá. Ještě teď odpoledne je na některých místech bílo a opět poletuje sníh. 

Je jasné, že ta bílá peřinka nebude mít dlouhého trvání, ale jako ukázka, jak by zima měla vypadat, docela dobré. I Barunka byla spokojená, ve sněhu se jí evidentně líbilo.

Teď ještě pár fotek 

včera

dnes 

Tyčinka Kofila a modřenín

 Ne, opravdu jsem se v názvu dnešního příspěvku nespletla, ale mouřenín nám v obličeji zmodral. 

Kofila se u nás prodává od roku 1923 a její obal zdobí mouřenín. První kávu u nás totiž nabízel Turek   Achmet a právě ten se stal předlohou výtvarníka Zdenka Rykra pro novou tyčinku čokoládovny Orion. 

Turek, který v rukou svírá šálek horké kávy nám v obličeji  teď opravdu zmodral. V obchodě jsem si to ověřila na vlastní oči. 

Podle tiskové mluvčí ze společnosti Nestlé, která tyčinku v současné době vyrábí, je to prý z těch důvodů, aby modrý obličej více ladil s barvou loga.

Tak já už teda fakt nevím. Rozumíte tomu? 

 

A opět české autorky

Tentokrát vám představím další dvě autorky. Marie Formáčková pracovala dlouho v časopise Vlasta a později jako šéfredaktorka časopisu Květy. Napsala 106 knih, většinou z herecké a filmové oblasti, ale přiznávám, že tohle byla moje první knížka, kterou jsem četla. Ivanu Chřibkovou jsem neznala vůbec.

Marie Formáčková: Přešlé mrazem 

Knihu tvoří jedenáct příběhů jedenácti žen, jejichž osudy se v mnoha případech vzájemně prolínají. Každá z žen je jiná, každá má za sebou různé životní peripetie, ale všechny mají něco společného. A to společné jsou muži. I v pozdějším věku ženy zjišťují, že na lásku není nikdy pozdě.

Oddechovka, kterou můžu doporučit. 

Ivana Chřibková: Suchý hadr na dně mořském 

Další příjemná oddechovka od pro mne zatím neznámé autorky, která mě mile překvapila. 

Dětství a dospívání holky z moravské vesnice, která má pocit, že se na ní při rozdávání krásy, štěstí a nadání tak nějak zapomnělo. Krátké a vtipné kapitoly např. o tom, že 

- neuměla šplhat

- nenáviděla kostel, ale musela tam chodit

- nechtěla vodit bráchu do školky, protože byl tlustý

- chtěla být prodavačkou jako teta Růženka s velkýma prsama.

Na konci zjistíme, že na každý problém existuje různý úhel pohledu, ale vždy vyhrává ten pozitivní.