Skvělé detektivky české autorky

Opět jsem v knihovně úplně náhodou objevila autorku českých detektivek a díky některým referencím na vašich blozích jsem nezaváhala ani chvilku. První kniha byla právě volná, na tu druhou jsem musela nějakou dobu počkat.

Michaela Klevisová  Zmizela v mlze 

Děj se odehrává v severní části Norska. v odlehlé vesnici za polárním kruhem.  Tam se také objevuje český detektiv Josef Bergman, který sem přijel na dovolenou, aby na vlastní kůži zažil neopakovatelný rybářský zážitek. Kromě rybaření se nakonec zapojuje i do vyšetřování vraždy. 

Kniha je spíš psychologický thriller, ale čte se jedním dechem. Krásné popisy nedotčené přírody, života v nehostinných oblastech Norska, příběhy a tajemství místních lidí. 

Pomalé tempo bez spousty mrtvol a potoků krve mně vůbec nevadilo, a tak mohu jen doporučit. 

Michaela Klevisová  Sněžný měsíc  

Tentokrát nás příběh zavede do Beskyd, do kraje, kde ještě žijí lidé spojení s přírodou tak, jako generace jejich rodičů a prarodičů. Přesto i sem vstupuje tvrdý byznys, kdy se staré roubenky mění na hotely a penziony a pro peníze jsou mnozí lidé ochotni udělat téměř cokoliv, třeba zařídit nelegální lov i na ohrožené a chráněné druhy zvěře. 

Hlavním tématem detektivky je smrt realitní makléřky Olgy. Ta byla zavražděna na odlehlém místě v horách před roubenkou, kterou nabízela k prodeji. 

Případu se ujímá Josef Bergman se svojí asistentkou. Opět skvěle napsaná detektivka bez šílených psychopatů a krveprolévání. Nádherně popsaná horská krajina Beskyd a příběhů místních lidí i jejich tajemství. 

Určitě si od autorky přečtu i další knihy. Myslím, že si právem zaslouží titul královna české detektivky. 

 

Víkend na chaloupce

Tentokrát nám počasí moc nepřálo. Skoro celý pátek pršelo, což jsme samozřejmě přivítali celkem s radostí a zahrada se za ten déšť odměnila svěží zelení. Horší bylo, že s deštěm přišlo docela velké ochlazení a protože jsme nechtěli sedět v chatě a jenom přikládat do kamen, tak jsme se rozhodli v sobotu po obědě odjet domů. Máme to opravdu docela kousek, tak není problém kdykoliv zase na chatu vyrazit. 

Udělala jsem ještě nějaké fotky, než azalky a rododendrony úplně odkvetou, abych měla památku i na tento rok. Rozkvetlé keře jsou krásné, ale po jejich odkvětu na nás čeká nepříjemná práce. U všech rododendronů vylamujeme odkvetlé květy, a to přece jenom nějakou chvíli trvá. Máme vyzkoušené, že pokud vylamujeme, nehyzdí suché květy zeleň keřů a další rok opět bohatě kvetou. 

Hrátky s písmenem "P"

Už dlouho jsem svoji hlavu netrápila psaním krátké povídky na jedno písmeno,  a tak jsem se rozhodla opět to vyzkoušet. Samozřejmě, že žádný Čapek to není, ale vymyslet článeček na jedno jediné písmenko dá někdy pořádně zabrat. 

Pohledná pomocnice Pavlína Pěkná popálila pětiletého Péťu Ptáčka propasírovanou pórkovou polévkou. Péťa plakal, popálenina pekelně pálila. 

Pavlína Péťu popadla, položila pod peřinu, přečetla populární pohádku Popelka. Potom plakat přestal.

Polévka prochladla, Péťa Pavlínu poprosil přidat pár porcí polévky. Po polední přestávce Pavlína přidala párek, paštikovou pomazánku, pár plátků papriky, půl pomeranče, pět piškotů. 

Po práci přišel Pavel Ptáček. Pomocnici pozdravil, potom přitvrdil, pořádně Pavlínu přiškrtil. Proč?

Protože přece popálila Péťu. Pavel pod pěkně poskládané Pavlíniny podprsenky položil pár pětistovek, potom pohlednou pomocnici poslal pryč. Pavlína plakala. Pěkný ptáček Pavel Ptáček!

Padesátiletý pilot Pavel popil pět plzeňských piv, pak prošel pokojem přivítat paní Ptáčkovou. Poznenáhlu propadli pravidelné procházce přírodou. 

Péťovi prozatím půjčili počítač. Poslouchal populární písničky, pohádky, přírodopisné příběhy. Při přestávce popíjel pistáciové pitíčko. 

Všechno je někdy poprvé

V noci kolem  půl dvanácté jsem zvenku zaregistrovala výrazný a hlasitý ptačí zpěv. Na večer je ptačí zpěv obvyklý a poslouchám ho ráda, ale ptačí zpěv před půlnocí, to mě zarazilo. Podotýkám, že jsme byli v Praze, Ani můj muž ještě nespal, a tak ho napadlo, že by to mohl být slavík obecný. 

Na internetu našel jeho zpěv, a fakt to byl slavík. 

Slavík obecný je jediný pták, který zpívá nejen přes den, ale i v noci. Snad ještě strnad lesní zpívá i v noci, ale ten se vyskytuje velice zřídka v borových lesích. 

Slavík svým zpěvem láká samičku a jeho noční zpěv není mimořádný ani v prostředí měst, především v parcích. Park za domem máme, a tak jsem prvně slyšela slavíka na vlastní uši. 

Historie hokejových přenosů

Díky tomuto příspěvku jsem zjistila, že už teda fakt hodně pamatuju. Zjistit, co bylo včera k obědu, je někdy dřina, ale na staré vzpomínky mám paměť docela dobrou. Ach jo, takhle prý to začíná. O tom jsem ale psát nechtěla. 

Přenosy hokejových mistrovství světa a OH mám docela ráda, ale jsem takový fanoušek nefanoušek. Když vyhráváme, tak to fandím, ale v opačném případě od televize odcházím. Takže asi tak. 

Jako holka si pamatuji právě na taková utkání, kdy televizi měl ještě málokdo a přenosy v rádiu komentoval sportovní redaktor. Občas jsem poslouchala s tátou, který byl velký fanda a žádný zápas si nenechal ujít. Takový komentář to bylo fakt něco. Ta rychlost řeči, slovní zásoba a znalost jmen jednotlivých hráčů byla až neskutečná. 

Pozdější televizní přenosy měly také svou zvláštnost. Na černobílé obrazovce bylo někdy dost složité poznat, kdo to vlastně hraje.

Vzpomínám i na to, když byla pro ty zápaďáky přestávka na reklamu, u nás kamera zabírala diváky v hledišti. Jak já jim tenkrát záviděla úžasné reklamy na ještě úžasnější výrobky. To jsem věděla jen z doslechu, sama jsem takovou reklamu nikdy neviděla. Možná i proto byly moje představy tak nádherné. Co bych dneska dala třeba za koťátka v košíku, což byla u nás tehdy hodně oblíbená přestávka. 

Časy se mění, na hokej se už také vlastně ani nedívám, snad jen v případě, že by šlo o nějakou tu medaili, samozřejmě nejlépe tu zlatou. Podle toho, co píší v novinách, zřejmě neuvidím nic.